Štítky

neděle 10. června 2018

Řeka

Srdce mi ukradli říční piráti.
Ach lásko, těžko ti
budu vyprávět...
Včerejší noc - jiný svět.
A teď ráno kocovina
a má obrovská vina:

„Mrznu...
Bílý krystalku, stanu se tebou.
Ach, nohy zebou.
A srdce v chladu,
plné hladu
trpí zimou.
Naději mou
odvál vítr severní.
Nkdy se nevrátí.
Zima mě uchvátí.
V led se proměním,
uvnitř navždy zkamením.“

Padám do trhliny
v zemi. Viný!
Ďábla sliny
vlhčí stěny.
Tiché steny...

Hlas tě nyní opouští.
Zavři oči před spouští,
jež tě dole čeká.
Krve plná řeka!
Do jezera zapomnění
mrtvé řeka unáší.
Na bahno se těla mění,
kosti k břehům vynáší

„Sbohem světě!“

Hříšní bděte!
I na vás čeká
Ta trhlina
Ta řeka...


neděle 17. prosince 2017

Smrt starcova

Ach Lásko, Lásko nestálá,
ach srdce - věčný poutníku!
Zaplaneš a rozplyneš se
jak dým z mého doutníku.
Doutník jen a dobré pití -
v temné noci společníci.
Teplo krbu, obrazy žen,
kterým "Lásko!" směl jsem říci.

Kolik jsem jich miloval,
kolik něžné krásy zažil?
Teď sám sedím v noci temné,
smrt a víno proudí do žil.
Chladnu, chřadnu, umírám,
co z těch lásek zbylo?
Život můj však za to stál.
Žena - boží dílo!


středa 27. září 2017

Medvídek

V louži vody vložen,
nasáklý, vším kalem
kolem soužen,
hebký medvídek.
Býval v pokojíčku malém
svědkem lásky nabídek.
Nyní topen, dušen
rukou ne-již-holčičky.
Význam v tom všem tušen...
Sbohem, maličký!


sobota 16. září 2017

Házejte kamenem

Měsíc oknem tiše hledí
na rytíře, jenž své hledí
zvedá, helmu odkládá.
I brnění na zem padá,
k panně on se pokládá.
Když tu náhle výkřik! Zrada!

Panna dýku do záda vráží.
Povolejte někdo stráží!
Vrahem panna jest!
Podle bodla dívka čistá,
postih bude nést!
Její ruka byla jistá,
zaslouží si trest!

Trestat pannu snadné zdá se
vždyť rytíř pán její byl.
Zeptá se jí někdo, zda se
nabažila dětství chvil?
Krev panny dnes rytíř prolít
tvrdě, krutě, chladně chtěl.
Předběhla ho - v hlavě obraz
rodičů svých mrtvých těl.

Na hranici hořet bude
vražedkyně nestoudná!
Však pan soudce, který soudil
Rajských bran se nedobude.
Nejhlubších všech pekel dna
dosáhne ta duše černá,
špatně soudit zvolila!
Pannu, která Bohu věrná,
zlosyna krev prolila...


čtvrtek 8. června 2017

Vlas

Tvůj vlas - to jediné, co zbylo
Stín krásných chvil - kolik jich bylo?
Tvůj hlas, tvůj přenádherný smích,
tvá vůně, náš slastný lásky hřích.
Sny nocí bez sebe, stisk nocí spolu!
Co z toho zbylo? Krom srdce bolu
a fotek na stěně, snad jen ten vlas
a věčná naděje, že BUDEM zas.

pondělí 6. února 2017

Smířen

Ticho absolutna
Nekonečnost cesty...
Stejně umřeš, hlupáčku!
Tenhle závod zná předem vítěze
a ty to nejsi.
Ale to Slunce!
Ta mlha!
Je jako ty
- rozplynete se jak pára nad hrncem.
Zbude jen tiché smíření života a smrti.

Hluboké stopy těch,
kteří tudy kráčeli před tebou.
Jak hluboko se propadneš ty pod tíhou svých hříchů?
V myšlenkách často stojí čas
Nyní stojí myšlenky.
Slunce mizí za mlžnou oponou.

Čas běží
Zahrané karty leží
- ach ten pokerface Života!
All in.


pátek 23. ledna 2015

Váš příběh - vaspribeh.wz.cz



Nápad je jednoduchý: psát příběh, jehož směřování bude určovat někdo jiný. Tím někým jste vy - návštěvníci webu. Jste připraveni na Váš příběh?

http://vaspribeh.wz.cz

Projekt se prostě a náhle jednoho dne zrodil. Zčistajasna, okamžitě a nečekaně. A když už tu byl, řekl jsem si, že mu dám šanci na život a vytvořím mu tělo v podobě tohoto webu. Každé tělo však potřebuje duši - a tou jste Vy, čtenáři. Nežádám Vás o nic více ani méně, něž o několik minut Vašeho života ve více či méně pravidelném intervalu. Vy kliknete na anketu a tím určíte další osudy našeho hrdiny. Já Vám jako poděkování za klik připíšu další část příběhu. Někdy dvě věty, jindy deset odstavců... Netuším, kam se dostaneme, ale moc mne to láká. Těším se na naši spolupráci!

Vše dělám zdarma a ve svém volném čase jen a pouze pro svou a Vaši zábavu, proto omluvte případná spoždění či nevyrovnanou kvalitu a délku jednotlivých částí příběhu. Omlouvám se taktéž předem z chyby a překlepy, korekturu se snažím provádět, ale nikdy se nedá vychytat vše... Proto budu rád, když mne na tyto nedostatky upozorníte v diskuzi. Nápady a návrhy na zlepšení čehokoliv rád přivítám, stejně tak i podporu a šíření tohoto projektu mezi další lidi.

pondělí 3. listopadu 2014

Nikdy nepřestat stavět vzdušné zámky...


Svobodně se natáhnout k nebesům. Prorazit šeď mlhy fádnosti a všednosti a spatřit Slunce. Nikdy nepřestat stavět vzdušné zámky. Děkuji Slunci, mlze a kouzlu okamžiku.

úterý 14. října 2014

Schody

Kéž jsou všechny bytosti šťastné!
v tom dřevěném domku pod schody
Zde v poesii ticha je vše krásné
Svatých trojice je strážcem pohody.
Večer v noc se mění, je čas domů jíti
Po schodech stoupat vzhůru k výšinám
A s každým krokem slavit sílu žití
Čas dnešní noci patří pouze nám!

pondělí 29. září 2014

Stůjte!

Stůjte, domy panelové!
Požíráte zahrady
plné boží záhady!
Požíráte sad,
kam chodil jsem si hrát!
Požíráte minulost.
Kdy budete mít už dost?
Kolik zbývá luk a lesů,
čekajících až adresu
lukrativní dostanou?
Kampak vaše říše stresu
chapadla až dosáhnou?
Zatím ještě je kam utéct
kam se schovat, kde mít klid.
Nemuset se v městě upéct,
kůru stromů políbit,
běhat, skákat. žít a snít!
Avšak jednou, až vy, domy
poslední strom zhltnete,
nebude již jediného
veselého dítěte...

pondělí 25. srpna 2014

Hráč

A tak hrál, krásně hrál,
písně zpíval.
Pořád hrál, dlouho hrál,
na svět se usmíval.
Ve dne hrál i v noci hrál
písně které z mládí znal.
Stál a hrál, do dáli hleděl,
víc než my on jistě věděl.
Chvíli se i smál -
to když strunu naladil,
lehce se pak usadil
a zbytek noci hrál.

pátek 15. srpna 2014

Návštěva

V důsledku většího rozsahu tohoto textu jej neumisťuji přímo zde, ale můžete si jej stáhnou ve formátu PDF kliknutím na tento odkaz.

středa 6. srpna 2014

Šumavské putování

Kašperk 
Strážkyně Kašperku

Obří hrad

Obyvatelé Prášilského jezera

Benjamínek z Prášilského jezera

Šumavská noc

úterý 29. července 2014

Rokle

Hledáte krásu na vyhlídkách
Obdivujete sluncem zalité výhledy
Hledíte do dálek a rozplýváte se tou krásou
Já ne
Výhledy jsou krásné, ale jsou vzdálené a cizí
Ta místa se vás nedotýkají, nesdílí s vámi prostor a čas
Jsou někde tam vzadu a vy je jen obdivujete
Ale nežijete je

Já miluji rokle a temná údolí
Ta vlhká chladně stinná místa
Kde je těsno
Kde člověk tuší nebezpečí
A ze kterých se vy snažíte vždy tak rychle prchnout
K výhledům - pro vás jsou rokle jen cestou
Pro mě cílem
Díky vám za to, alespoň jsem v roklích sám

Zde je slyšet ptáky zpívat
Kapky z větví padat k zemi
Brouky lézt a život poletovat
Zde je cítit vzduch a vůně přírody
a žití
V roklích jste všeho přímou součástí
A rokle jsou částí vás
Sdílíte se navzájem
Jste Jedno

pondělí 28. července 2014

Cesta

Takto nějak kdysi dávný člověk kráčel
cestou temným lesem, domů mířil,
poslouchal ptáky, vozík s sebou vláčel,
kol něj, také v duši stíny, cesty písek vířil.
Stoupal vzhůru k obzorům tušeným,
pryč z chladných temných roklí ven.
Zpíval si pro sebe hlasem mírně dušeným.
Těšil se domů, mířil za sluncem
pryč rychle z lesa - to byl dřív jeho sen.


A čas se mění, jdu dneska stejnou cestou sám
a ptáci stále stejně zpívají a slunce stejně září.
Však já teď nikam nespěchám, zde cíl svůj mám,
já přeji si skrýt ve stín korun tváři.
On těšil se až přijde mezi lidi, do vsi nebo do města
a já z něho teď utíkám - nešťastná nevěsta
kterou proti její vůli provdali a ona pláče
a za svou pravou láskou utíká ve chvílích vzácných.
Ulehám v teplé měkké mechu chomáče
a zpívám s ptáky jejich písně - života smích.

středa 7. května 2014

Krysař – O mocném kouzelníkovi naší doby

     Dej si malá. Pojď, neboj se mě. Sám mám sice málo, ale s tebou se rozdělím. Proč bych se nerozdělil, když jste vy, krysy, jediní tvorové, kteří se mi nevyhýbají. No vidíš, jak ti chutná. Přiveď příště i svoje kamarádky, uděláme si tady pod mostem drobečkovou párty. Chceš se mazlit? Tak pojď, vylez mi na rameno, budu ti vyprávět svůj příběh. Jsem totiž mocný čaroděj, nejmocnejší ze všech, kteří kdy žili! Nevěříš? Tak poslouchej, jaké mocné skutky jsem mohl ve svém životě udělat!
     Splozen jsem byl za velké války, narodil jsem se však již do míru poválečných let. Můj otec – válečný veterán – obdržel kus zabaveného nepřátelského lesa a malý domek na jeho okraji. Zde jsem prožil jako normální dítě první roky svého života. Sotva jsem však pobral rozum, naučil se mluvit a uvědomil jsem si že já jsem já, bylo mi jasné, že jsem jiný. Cítil jsem, že dokážu velké věci. Dokážu cokoliv – stačí jen silně pomyslet a tiše přání vyslovit. Chodil jsem po lese a představoval si, co všechno je v mé moci. Přemýšlel jsem, jaké velké kouzlo vykonat, jaký záslužný čin pro lidstvo a svět provést.
     Jednou jsem se vracel z podobné procházky a již z dáli jsem viděl hustý dým stoupající z míst, kde stával náš domek. Přiběhl jsem blíže a zahlédl šlehající plameny. Mohutný požár zžíral budovu a dle dětského pláče i mou malou sestřičku. Po chvíli pláč ustal. Následně se zhroutila střecha a za ní i zdi. Stačilo jen pomyslet, silně si přát požár uhasit a stěny znovu vztyčit.... Mohl jsem zachránit sestřičku. Mohl jsem své přání vyslovit tisíci způsoby. Nekouzlil jsem. Jen jsem tiše hleděl a po tváři mi stékaly slzy. Matka přiběhla po chvíli. Odskočila si předtím do města cosi dokoupit a když slyšela od lidí, že směrem od lesa stoupá hustý dým, rozeběhla se jak nejrychleji dovedla. Dorazila bohužel pozdě. Zhroutila se. Její osobnost jakoby se rozplynula spolu s dýmem nad spáleništěm. Několik dní chodila jako tělo bez duše. Stačilo jen pomyslet a měla by svou dcerku zpět, opět by byla šťastná a smála by se jako dřív. Přemýšlel jsem jak bych ji mohl přičarovat její duši nazpátek. Nakonec jsem však nekouzlil. Věděl jsem, co všechno mohu, neučinil jsem však žádné kouzlo. Pátý den po požáru ukončila své trápení skokem do řeky. Otec, když se vrátil z obchodní cesty a vyslechl celou naši tragedii, se oběsil na svém milovaném dubu na pasece v našem lese. Byl ze mne sirotek. Neučinil jsem žádné kouzlo, ač jsem mohl cokoliv. Dokáži vracet život, stavět domy z popela, ale neučinil jsem tak.
     Umístili mne do domova pro sirotky, kde jsem zakusil mnohé útrapy a útisk starších chovanců. Bití a posměšky byly na denním pořádku. Jen trochu silněji pomyslet, vyslovit tiše své přání a mohlo být vše jinak. Mohl jsem mít vlastní dům a spoustu peněz. Mohl jsem pozvat své rodiče, po kterých se mi tolik stýskalo, zpět mezi živé. Ani tentokrát jsem nekouzlil. Chodíval jsem často do našeho bývalého lesa, sedával na otcově dubu a sledoval, jak les jeho nový majitel kácí. Vystřílel všechnu zvěř, která v něm žila a rozhodl se, že zde vybuduje své honosné sídlo. Les zkrátka musel ustoupit. Jednoho dne mne vyhnal. Pustil na mne psy a ti mne velmi ošklivě potrhali. Jen jediným drobným kouzlem jsem mohl psy zahnat, nechat les znovu vyrůst, přivolat zpět ptáky aby zpívali v korunách o štěstí a lásce. Já, mocný kouzelník ovšem neučinil ani jediné kouzlo. Do kousanců vnikla ošklivá infekce a tak mne převezli do nemocnice v hlavním městě, kde mne několik měsíců léčili. Když jsem byl zdravý, oznámili mi, že mne nemohou přijmout zpět do domova pro sirotky, mají prý plno. Zaklaply se za mnou dvěře nemocnice a já stál samotný v cizím městě. Bylo by příjemné přičarovat si automobil, prostorný byt, krásnou dívku, říkal jsem si. Neučinil jsem tak. Procházel jsem špínou rušných velkoměstských ulic a vnímal všudypřítomnou bídu nejchudších a nezměrné bohatství jiných. Cítil jsem ve vzduchu napětí, smutek, touhu po lepším životě. Mohl bych silně pomyslet a všem dopřát krásný život, to by byl čin hodný tak mocného kouzelníka, jakým jsem! Neučinil jsem tak.
     Z jedné kavárny mi k uším dolehla vzrušená mluva hlasatele v radiu. Oznamoval, že sousední stát, který jsem před patnácti lety slavně porazili v kruté válce, nabral nové síly a spojence a chystá se brzy zaútočit. Následovala výzva k všeobecné mobilizaci. Že bych jedinou myšlenkou odvrátil utrpení milionů? Narukoval jsem do armády. Alespoň mne oblékli, nasytili, bylo kde spát... Poslali nás na frontu. Během neustálých přesunů a bojů jsem si našel několik velmi dobrých přátel – vlastně prvních skutečných přátel, které jsem kdy měl. Dokonce jsme se domluvili, že až válka zkončí, založíme společně podnik, jedno jaký, ale určitě se nám pak povede přímo báječně! Válečné měsíce se táhly a moji přátele ubývali. Umírali. Jeden to dostal zezadu do hlavy, když jsme spolu hovořili – na místě mrtev. Další uhořel o několik týdnů později. Ostatní zemřeli na různé infekce či silné ztráty krve. Žádný z nich nemusel zemřít, ona vlastně ani tahle válka nemusela být – stačilo jediné kouzlo. Nekouzlil jsem. Hnili jsme jako krysy v bahně – bez jídla, špatně vyzbrojeni, prolezlí nemocemi. Po pěti letech válečného běsnění byla naše armáda poražena a mou zemi ovládl národ cizinců, jejjichž jedinou snahou bylo nás vyhladit. Kdyby jen věděli, že mezi těmi, které chtějí smazat z povrchu zemského jsem já, nejmocnejší čaroděj! Jedinou myšlenkou bych je mohl proměnit třeba v mravence a pak je do jednoho zadupat do země! Každou noc v zajateckém táboře jsem si představoval, co všechno mohu, jak bych krásně dokázal osvobodit svůj národ – nekouzlil jsem však.
     Převezli nás do lomu, kde jsme v otřesných podmínkách těžili mramor, z něhož dobyvatelé budovali svá honosná sídla. Drobné kouzlo by stačilo, aby se jejich sídla zhroutila a oni skončili pod tunami mramoru... Bili nás. Mučili jen pro své vlastní potěšení. Jednou jsem to nevydržel a vykřikl na dozorce, ať nás nechá být, jinak ho svým mocným kouzlem nechám na místě zemřít. Smál se. Pozval ostatní dozorce a bavili se mou výhružkou. Kdyby věděli, jakou moc mám! Začali mne provokovat a nutit dokázat mé schopnosti. Vyhrožovali mi smrtí, neučiním-li nějaké kouzlo. Nekouzli jsem, ani tentokrát jsem nekouzlil. Střelili mne do nohy. Další ranou mne chtěli zabít, ale velitel je odehnal – pracovní síla pro něho byla velmi důležitá. Když jsem ležel na ošetřovně – umírárně - dolehly k mým uším rány a střelba – dorazily armády našich vzdálených spojenců, kteří se rozhodli porazit naše utlačovatele. To se jim po několika týdnech povedlo. Nechtěli nám však pomoci, o nás jim vůbec něšlo. Chtěli pouze ukázat, že jsou nejsilnější. Brzy odtáhli a nechali naši zem ve zbídačeném stavu. Toulal jsem se od vesnice k vesnici, živil se všelijak. Přemýšlel jsem komu kouzlem pomoci, kde nejlépe uplatnit své umění, jehož bylo nyní tolik potřeba. Neučinil jsem jediného kouzla.
     Naše země se po dlouhých letech agónie opět vzchopila a hlavní město prosperovalo jako nikdy dříve. Já však jako bych do tohoto nového světa nepatřil. Mnohokrát jsem zatoužil mít teplý byt, plné sklady jídla, bazén a zahradu. Vím, že jediným kouzlem bych mohl být šťastný a spokojeně žít až do konce svých dní. Žiji ale pod mostem, lidé se mi vyhýbají, někteří mne uráží a plivou na mne. Já největší kouzelník, který kdy žil, tyto jejich posměšky tiše snáším. Neučinil jsme za celý život jediného kouzla, nebudu kouzlit ani nyní. Jsem šťastný, protože vím, že v mé moci je vše, mohl jsem být kýmkoliv a učinit cokoliv - a stále mohu! Je mi přes sedmdesát, lidí se straním. Bavím se jen s krysami. Jsi jedna z nich, tebe jsem si obzvláště oblíbil. Vím, co si myslíš – proč jsem nikdy za celý život ani trochu nezakouzil, viď? Počkej, kam to běžíš? Chceš si hrát na honěnou? Tak dobrá, hned tě chytím, uvidíš! Jen co vstanu. Eh. Už běžím!

     Drobná krysí očka hleděla ze křoví na bezvládně tělo ležící na silnici a mizející dvojici světel v dáli. Drobný krysí mozeček nechápal dost dobře, co se stalo a proč se ten starý hodný pán nezvedá a nehraje s ní jejich hru. Cítila však, že svět je o něco prázdnější. Nejmocnější čaroděj zemřel, aniž učinil jediného kouzla. Nevěděla, zda to byl skutečný mág nebo jen starý bláízen, ale měla ho ráda. Neřekl jí, proč nekouzlil, bylo ovšem jisté, že on to věděl. Možná, že jeho moc a síla nebyla ve schopnosti činit zázraky, ale nečinit je.

sobota 18. ledna 2014

Stovka

Jak já bych se chtěl dožít stovky!
A oslavit ji zvesela a čile.
Vylézt na vrchol kopce - třeba Milešovky
a hledět z ní v daleké míle
do dálek prostoru a času.
Vidět z výšky všeho světa krásu.
Pak sešel bych pomalu z kopce dolů
a děkoval bych tělu, že stále jsme tu spolu.
Zašel bych do hospody s přáteli na pivo.
Posedět, pokecat, hlavně že je živo!
Jet zpět domů za svou stále krásnou ženou
roky života k dokonalosti dotaženou.
S ní povečeřet při svíčkách,
a nemít ze tmy smrti strach -
krásná romantika života sta let.
Vidět ji na posteli položenou
a jak poprvé láskou se v ní rozpouštět.
Tak takovýchto chtěl bych já se dožíti sta let.
Pak s úsměvem na rtech bych usnul.
A klidně naposled.

čtvrtek 2. ledna 2014

Ahoj Praho!

Ahoj Prahu s křídly ptáků,
pečlivě ukrytými za zdmi paneláků.
Ahoj Praho, Praho mizerná,
spíš než pro malé tys pro velké herna.
Ahoj Praho, Praho Prah,
kde každý sám svého štěstí vrah.
Ahoj Praho, matko stověžatá,
stavěná z kamene, však zmazaná od bláta.
Ahoj Praho, matko měst,
kde vzduch tě nepohladí, ale dá ti pěst.
Ahoj Praho, Praho veliká,
tvůj problém se tu zřejmě lidí netká.
Здравствуйте Прага, город многих людей,
где друг другу всегда рады видеть.
(Ahoj Praho, město mnoha lidí,
kde přítel přítele pokaždé rád vidí.)
Ahoj Praho, město skrytých krás,
co jsme si, to jsme si - jsem zde,
vždy k tobě vracím se rád zas.

středa 6. listopadu 2013

113

Stotřináct věrných vojáků tam hrdě v řadě stojí.
Stotřináct kusů žuly právem oblasti je chloubou.
Stotřinácti vůlí oddaných sám čas se vskutku bojí.
a kolem nich jen tiše, pomalu a bázlivě dál běží.
Stotřináct mužů statečných klid, ticho a mír střeží
Stotřináct těl těch udatných čeká a nejde s dobou.
Stotřináct vládců nadpozemských připravených k boji.

Z míst hluku, bouře hlavní třídy oni přenesou tě
do ticha, klidu stromů zelených a starých domů
Na ramena jim klidně nasedni, neboj se té poutě
oni bezpečně povedou tě, oddej se jim, dojdeš domů!
Jsou předělem, prudkým zlomem  v prostoru i čase
Na jedné straně barikády z jejich těl je země shonu
avšak na druhé je stará Praha ve své starobylé kráse!

pondělí 7. října 2013

5:55

Jen tma kolem a v dáli trochu světel.
Možná, že spím stále a vše je jenom sen?
Uháním nocí - nedostižitelný, nikým neviděn a nikým neslyšen.
Opouštím, jako každý týden, Sever temně černý.
Mířím vstříc Praze, kde čeká mne probuzení.
Tam přivítá mne nový bílý den.