Štítky

středa 6. listopadu 2013

113

Stotřináct věrných vojáků tam hrdě v řadě stojí.
Stotřináct kusů žuly právem oblasti je chloubou.
Stotřinácti vůlí oddaných sám čas se vskutku bojí.
a kolem nich jen tiše, pomalu a bázlivě dál běží.
Stotřináct mužů statečných klid, ticho a mír střeží
Stotřináct těl těch udatných čeká a nejde s dobou.
Stotřináct vládců nadpozemských připravených k boji.

Z míst hluku, bouře hlavní třídy oni přenesou tě
do ticha, klidu stromů zelených a starých domů
Na ramena jim klidně nasedni, neboj se té poutě
oni bezpečně povedou tě, oddej se jim, dojdeš domů!
Jsou předělem, prudkým zlomem  v prostoru i čase
Na jedné straně barikády z jejich těl je země shonu
avšak na druhé je stará Praha ve své starobylé kráse!

pondělí 7. října 2013

5:55

Jen tma kolem a v dáli trochu světel.
Možná, že spím stále a vše je jenom sen?
Uháním nocí - nedostižitelný, nikým neviděn a nikým neslyšen.
Opouštím, jako každý týden, Sever temně černý.
Mířím vstříc Praze, kde čeká mne probuzení.
Tam přivítá mne nový bílý den.

pondělí 30. září 2013

Výše-hrát

Ten člověk je bláznivý!
Vždyť přišel sem a přisedl si
na lavičku, kde sedím já,
ačkoliv jsou všechny ostatní volné.
On musí být šílenec nebo nějak postižený.
Aby také ne, vždyť vyšel z Ústavu!
Teď tu jen tak sedí a hledí na Prahu,
vnímá slunce, křídla ptáků,
nikam nepospíchá.
Věčný poutník vlastní duší.
Beze slov tiše přemýšlí.
Zhluboka dýchá.
Ví víc? Nebo aspoň tuší?
Nikam, před nikým, on neutíká
ač jeho čas stejně jako nás všech tiká.
Užívá si ticha.
Teď se zasmál! Srdečně, tak čistě.
Nevím čemu, on však ví to jistě.
Směje se lidem tam dole, v tom mraveništi pod námi.
Jak se stále odněkud někam honí.
Kdo je tu vlastně větší blázen?
On? Já? A nebo Oni?

sobota 24. srpna 2013

Starý pán


Starý pán sedí.
Sedí a hledí.
Hledí a vzpomíná.

Nač asi vzpomíná
starý ten pán?
Na dny, kdy miloval,
kdy byl milován.

pondělí 29. července 2013

Elektřina

Zvonek.
Dveře vrzly krátce.
Otevírám zvědavosti plný.
Stojí tam on, poradce či zrádce
stojí klidně u dveří,
prst ještě přilepen ke zvonku
čeká
zda mu někdo uvěří.
Drobná očka za brýlemi zbystřila, když spatřil mne
vedro bylo, bez svršku já, v jeho tváři úlek byl
asi myslel, že mne v chvíli nepříjemné vyrušil.
Profesionál toť ale, dech popadl, chvatně spustil:
"Elektřiny málo proudí k vám
proto já vám skvělou nabídku dnes předkládám!
Patnáct procent ušetříte, to je věru mnoho dnes!
Jeden podpis sem hodíte, zde jsem smlouvu vám přines!"
Dalších věcí do mne hustil
stovky, snad i tisíce
A já v potu tváře myslil na pivo
pro něž jdouc on  vyrušil mne
zvonku zvukem
Na to pivo, poklad zlatý v útrobách mé lednice.
Musím se ho zbavit honem, po loku tom toužíce!
Domluvil pán, tiché trapno po chodbě se rozpíná.
Odpovídám:
"Děkuji vám, to je teda novina! Zklamu vás však,"
"Počkejte!", on stačil říct, "Dám vám dárek!
Propisku! Možná i víc!"
Vedro děsné ovládlo mne. Vztek to nebo červenec?
Uzavírám: "Milej pane, víte, čím jsem bratranec?"
"Nevím."
"Tak já povím vám to, ať to máme za sebou.
Bratranec, ten dělá v ČEZu, nabídky on všechny zná
Na rodinných návštěvách on o nich vždycky povídá.
Proto tato domácnost, spokojena je. A dost!
Legitimaci mi ukažte, jinak hned volám," dodal jsem
on poskočil, světlo v jeho očích zhaslo,

na patě se otočil...

sobota 15. června 2013

Citostroj

Toto je citostroj, zbrusu nový citoautomat -
vhodíš minci a dostaneš cit.
Je to snadné, bez závazků, nemusíš se bát.
Obdržíš emoce, vše co chceš, můžeš teď mít!
Bude to snadné, krásné, lehké,
pravý a nový, mladý svěží cit
vyleze z našeho citostroje!
A to vše bez práce, snahy či boje,
stačí jen chtít!
(A zaplatit...)
Dostaneš instantní štěstí, jsi dnes výhercem!
Doufáme, že brzy zas přijdeš sem!
Vždyť kdo jednou vyzkouší citostroj,
bez něj již nemůže žít!
Užil sis? Zplatil? V pořadku - je čas žít...

čtvrtek 6. června 2013

Břéťa

Býček Břéťa nachladil se!
Ach, to je vám smutná zpráva.
Avšak lidi, divíte se?
Vždyť je jeho máma kráva!

sobota 16. února 2013

Stromy

     V hloubi nejtemnějšího lesa, uprostřed lůna panenské přírody, v překrásném tichu, klidu a míru rostl prastarý Dub. Rostl zde již stovky let, a za tuto dobu se stal právoplatným vládcem své části lesa. Dub však nebyl šťasten, již několik desítek let nevnímal nic z oné krásy, která se kolem něj odehrávala. Ačkoliv si vítr klidně ševelil vysoko v jeho korunách a proháněl skotačící veverky, byl zasmušilý. Jeho dlouhé a zdravě pevné větve stále poskytovaly prostor pro odpočinek ptákům, kteří byli z celodenního létání za potravou již unaveni, stejně tak bedlivě střežil ptačí holátka v hnízdech po dobu nepřítomnosti jejich obětavých rodičů. Jeho okolí se zkrátka stalo idylickým prostorem, v němž se všichni tvorové cítili bezpečně a na nějž se slunko shůry šťastně usmívalo a dodávalo mu dostatek tepla a světla. Dub byl ovšem smutný, v nejhlubším nočním tichu bylo dokonce možno zaslechnout jeho sténání a vzdychání. Trápil se marnou láskou. Dávno tomu již, co k jeho listům vítr přivál i jakousi neznámou, avšak neskonale libou vůni. Vůni omamnou, vůni statné, silné, vysoké Olše, do níž se Dub okamžitě zamiloval. Soustředil se na tuto vůni poté již každým svým lístečkem, každou minutu ji vnímal a byl jí úplně nasycen. Po větru, lesním poslíčkovi, vysílal směrem k Olši taktéž svou vůni, doufaje, že ji objekt jeho lásky zachytí.
     Na vlhkém palouku blízko čistého potoka plného ryb, raků a hopsajících žab, rostla již několik desítek let Olše. Statná, silná, vysoká Olše. Rostla tu se skupinou bratrů a sester. Trávily dny v družném hovoru, za větru společně tančily a zpívaly písně, kterým rozumí jen stromy. Dosti jar však již uběhlo od doby, kdy se ona Olše přestala radovat ze života s ostatními. Nezpívala, netančila - stála smutná a zasmušilá, listy natočené směrem, kde se les stává nejhlubším. Sourozenci se jí ptali, báli se o ní, ona jim však nevyzradila příčinu svého utrpení. Báli se o ni ještě více, když zpozorovali, že každou noc vzdychá, pláče, roní slzy mízy. Proto se jedné teplé letní noci zeptali moudré sovy, sídlící v koruně jedné z olšiných sester, zda nezná příčinu trápení jejich drahé sestřičky? „Nešťastnááá láááska”, tak zněla sovina odpověď. Olše před časem zachytila omamnou vůni statného Dubu, kterou trpělivý vítr den co den přinášel z nejhlubšího místa v lese. Došlo jí, že adresátem této vůně lásky je právě ona. Milovala nikdy neviděného druha tak, jak jen strom milovat může, a opětovně mu posílala více a více své mladistvé vůně.
     Ubíhal den za dnem, měsíc za měsícem, rok za rokem - stáli tam, Dub v hloubi lesa, Olše na paloučku u potoka. Vítr stal se jejich jedinou spojnicí, provázkem, po němž proudila ta nejkrásnější vůně - vůně lásky dvou živých duší. Proč se tedy oba tolik trápili? Cítili, že patří jeden k druhému, toužili si růst bok po boku, proplétat své větve, stát se jedním krásným dvojstromem - to ovšem bylo nemožné. Matka země příliš pevně držela jejich kořeny. Mohli po sobě toužit, avšak pohled, blízkost či snad dokonce dotyk - to byla přání zhola nemožná. Proto ten smutek, proto pláč a vzdechy marné touhy, proto nešťastná láska.
     Každý les má svůj okraj, místo, kde mohutné stromy ztrácí moc a předávají vládu lučním květům, travinám a nízkým keřům. I tento přehluboký a rozlehlý les měl tedy svůj okraj, a právě na louce u okraje lesa se rozhodla skupinka lidí, kteří z daleké země utekli před válkami a hladem, zakončit svou pouť za lepším místem pro život. Právě zde, na okraji lesa, poskytujícího dřevo, lovnou zvěř a úkryt, založili osadu. Rozhodli se vytvořit místo pro bezpečný život svých dětí. Na tomto bohy milovaném místě nalezli onen klid a mír, kterého se jim v jejich domovině nedostávalo. Vybrali si dobře - dobře pro ně. Zákony přírody jsou nemilosrdné - život jednoho se rozpíná a vyvíjí na úkor života druhého. Pro stavbu osady je potřeba mnoho dřeva, mnoha padlých stromů. Lidé začali les kácet, ani ti nejstatnější obři, staletí vládci jednotlivých částí lesa, nezůstali ušetřeni. Jejich boj proti sekyrám a pilám byl již předem prohraný. Jak se osada měnila ve vesnici a vesnice přerůstala v městečko, jak toto městečko rostlo a prosperovalo, okraj lesa se stále víc a víc přibližoval k olšovému palouku. Stromy proto jednoho slunného jarního dne z jejich majestátního klidu vyrušil jakýsi neznámý zvuk - dětský smích. Mnoho malých divokých tvorečků mezi nimi pobíhalo, lezlo v jejich větvích a skotačilo. Olším se tito noví přátelé líbili, byli příjemným zpestřením po desetiletích klidu a ticha, a proto je přijaly a vždy se těšily na jejich další návštěvu.
     Olše si zvykly na přítomnost dětí a uvěřily, že všichni lidé jsou takto veselí a milí. Proto nepocítily vůbec strach, když jednoho dne s dětmi přišli i statní mužové a pozorně si olše prohlíželi, měřili a uznale pokyvovali hlavami. Druhého dne se vrátili a překvapená a vyděšená rodina olší byla o několik členů menší. Byly zmatené. Neměly šanci utéct, nemohly se bránit. Nevěděly, co to má znamenat? Proč ti dobří lidé zabíjejí členy jejich rodiny? Proč je popravují? Byly přeci tak zdravé, silné! Čím se provinily? I naše Olše se bála. Nikoliv však samotné smrti, ale toho, že poté, co ji lidé popraví a odvlečou do neznámé dálky za okrajem lesa, který se již povážlivě přiblížil k jejich palouku, už nikdy nezachytí vůni svého Dubu. Navždy se poté budou muset rozdělit a nikdy nepocítí vůni toho druhého. A co když lidé najdou cestu až k srdci lesa, v němž kraluje On?! To poté... Ach, ani pomyslet! Nemohla ho však varovat, nemohla s ním komunikovat. Mohla pouze dále vysílat vůni. Nastal den, kdy zavoněla jeho směrem naposledy. Sledovala, jak se ocelová čepel mohutné sekyry nezadržitelně blíží k jejímu tělu. Cítila, jak do ní vniká. Křičela bolestí, když přetínala její tepny a přerušovala spojení v jejím těle. Nikdo však její výkřiky neslyšel. Ronila mízné slzy. Nikoho její pláč neobměkčil. Naklonila se k zemi. Ptáci z její koruny vystrašeně vylétli, nevědouce, že se na tyto větve již nikdy nevrátí. Padala. Cítila, jak naposledy vítr proniká mezi jejími lístky. Toho okamžiku také naposledy ucítila onu nadpozemskou vůni svého Dubu. Dopadla a byla rozsekána, rozřezána a muži odnesena do města.
     Dub byl poslední dobou velice zneklidněn. Z míst, kde rostla jeho nikdy neviděná láska, přicházela vůně mnohem intenzivnější. Cítil z ní strach, volání o pomoc. Přestože byl králem nejstarší části lesa, nedokázal jí ani jejím sourozencům nijak pomoci. Trápil se, protože tušil každým svým listem, že jeho láska je v ohrožení. Byl ovšem bezmocný. Jednoho odpoledne vítr přinesl nejsilnější vůni, jakou kdy cítil. Nebyla to vůně lásky a touhy, ale vůně loučení, vůně smrti. Tehdy cítil Olši naposledy. Teprve nyní, když vůně ustala a její zdroj zmizel v nenávratnu, pochopil, jak důležitým zdrojem životní síly pro něj byla. Nyní již neměl důvod žít. Stal se smutným stromem. Sklopil své větve tak, že na zem pod ním nedopadalo téměř žádné slunce. Celé jeho okolí bylo náhle nasyceno podivnou melancholií a smutkem. Rostliny rostoucí v jeho blízkosti se přesunuly jinam, někam, kde bylo více slunce a radosti. Zvířata se ho po čase začala bát, protože nyní byl nepřátelsky pokroucen a postupně z něj opadaly téměř všechny listy. Nebavilo ho již růst, nechtěl nadále žít a rozdávat radost. Trpěl samotou. Netušil, co se stalo – neznal doposud lidi. Věděl pouze kdesi uvnitř, že již nikdy nepocítí vůni své milované Olše.
     Uplynulo mnoho dalších jar, lét, podzimů a zim a město stále rostlo a zvětšovalo se. Výběr místa, který předci obyvatel města učinili, se ukazoval stále šťastnějším. Zemina zde byla úrodná, dostatek vody a zvěře v lesích. Proto se městu dařilo a lidé v něm byli veselí a spokojení. Kvalitní dřevo z místních lesů a výrobky z něj se staly žádanými po celé zemi. Není se čemu divit, že výpravy mužů s ostrými sekyrami a pilami se staly stále častějšími a delšími. Časem získaly i čtvernohé pomocníky - koně, s nimiž se z nich stal postrach všech stromů v lese. Žádný strom si nemohl být jist životem. Les byl protkán sítí cest, některé z nich se staly frekventovanými obchodními stezkami, po nichž putovali obchodníci a poutníci od města k městu. V den, kdy slunce opět překrásně zalévalo krajinu svým svitem, se rozloučila skupina mužů se svými ženami. Zapřáhli povozy za silné valachy a vyrazili do prozatím neprobádané části lesa. Putovali dlouho, několik dní kráčeli královstvím stromů a nemálokrát zabloudili. Mířili totiž jedním určitým směrem - kráčeli přímo k místu, kde je les nejtemnější a kde dle pověstí rostou ty nejstarší stromy. Královské duby se jim říkalo. O těchto bájných stromech kolovalo mezi lidmi mnoho pověstí, nikdo je však nikdy na vlastní oči nespatřil. Jejich cesta právě počínala pátý den a oni již přestávali věřit, že takovéto místo skutečně existuje. Kráčeli smutně ranní mlhou, jež se linula nízko u země, a vážně uvažovali, že se otočí, pokácí alespoň pár nekrálovských dubů a půjdou zpět domů. Když tu ho spatřili. V ranní mlze vypadal seschlý a hrůzně pokroucený Dub opravdu děsivě. Nikde v jeho okolí nerostla jediná rostlina, a jak se zdálo, i ptáci se mu vyhýbali. Mnoho z mužů se vylekalo a prosilo ostatní, ať se vrátí. Pociťovali podivný neklid. Stáli tváří v tvář králi stromů a báli se, že budou potrestáni za zločiny, kterých se dopustili na jeho poddaných. Shodli se však nakonec, že toto je ten strom, který hledali a nemohou se vrátit s prázdnou. Obvodem kmene ani rozvětvením koruny se mu nemohl rovnat žádný ze stromů, které za své životy poznali. Jen jeho větve byly široké jako kmeny jiných stromů. Ano, tento Dub pro ně byl skutečným králem celého lesa. Věřili, že zde roste od nepaměti a ani se tolik nemýlili.
     I onoho rána se Dub probudil smutný a nešťastný. Tak jako každý předchozí den jeho myšlenky směřovaly pouze ke vzpomínkám na vůni, kterou směl po několik desítek let nasávat. Zkoušel si ji znovu vybavit, avšak marně. Vítr, nyní jediný jeho společník, se mu snažil pomoci a přinášel vůně všemožných stromů ze všech koutů lesa. Doufal, že třeba nějaká vůně bude alespoň podobná té, po níž smutný Dub toužil. Vše bylo bezúspěšné. Stromy umí být neuvěřitelně věrné. Dub hleděl, jak mlhou pronikají paprsky prvního ranního slunce, když tu ho náhle cosi vyrušilo z jeho tichého rozjímání. Zaslechl podivný ruch. Zvuky, které nikdy předtím nepoznal, se blížily a sílily. Severním směrem počal rozeznávat obrysy jakýchsi dvounohých a vyšších čtvernohých postav. Zaujaly ho. Kousek od něj se zastavily a o něčem se zřejmě dohadovaly - jejich zvuky byly vzrušené a plné emocí. Pak k němu přistoupily a jedna postava se ho dotkla. Pro opuštěný Dub to byl po mnoha letech první dotyk živé bytosti a byl za něj velice vděčný. Zasnil se a začal vzpomínat, jaké to bylo, když byly jeho koruny plné života a štěstí. Dotyk teplé živé ruky byl ovšem náhle nahrazen dotykem čehosi chladného a velice ostrého. Dub viděl, jak ho ti tvorové obklopují a ze všech stran do něj vráží divné kovové věci. Úder střídal úder. Byl starý a za svůj život zažil mnoho bolesti, proto bral tuto chvíli jako součást svého života. Stal se již dávno starým stromem a cítil, že musela přijít chvíle jako tato - chvíle odchodu. Byl klidný a vyrovnaný. Vždyť už stejně mnoho let nežil - ne od doby, co jej opustila Olše. Při vzpomínce na ni se mu vybavily pocity, které pocítil zároveň s její poslední vůní, a zjistil, že cítí pocity podobné. Pochopil. Klesal k zemi a uvědomil si, že takto padla před léty i jeho drahá. Bylo mu jí líto, když se zamyslel nad tím, jak velmi musela trpět - nebyla přeci jen tak stará a zkušená jako on. Její kmen byl plný mládí a života... „Ach, ubohá Olše!“
     Městem projížděl bohatý kupec, který se právě vracel z úspěšné cesty. Podařilo se mu prodat veškeré zboží a tak v jeho měšci spokojeně cinkala spousta zlatých koleček. Těšil se domů, na rodinu. Přál si políbit svou manželku a pobavit se se svými dětmi. „Jsem příliš často na cestách, měl bych se jim více věnovat.”, uvědomil si. Jak se tak stočil ve vzpomínkách k domovu, napadlo ho přivézt jim něco z této cesty. Zastavil proto koně a seskočil z vozu. Procházel městem a hledal, co by mohl svým drahým přivézt. Vybavila se mu chvíle, kdy si jeho drahá stěžuje, že nemají kam dát drobné věci, hračky a tak podobně. Padl mu tedy zrak na překrásně vyřezávanou dubovou truhlu. Byla navíc za slušnou cenu - v tomto městě bylo dřevo a výrobky z něj velice levné - a tak ji koupil. Celý upocený ji dotáhl k vozu a položil ji na něj. Byl spokojen. Napadlo ho však ještě udělat radost i svým milovaným dětem. Netrvalo dlouho a do dubové truhly byla uložena překrásně vyřezávaná sada dřevěných zvířátek. Spokojen se svým nákupem opustil bránou město a vyrazil k domovu.
     Vůz s usměvavým kupcem vpředu ujížděl po prašné cestě mezi poli, která bývala před mnoha lety neprostupným lesem. Mířil na západ, směrem, kde slunce zbarvovalo oblohu do všech odstínů červené barvy. V zadní části vozu stála dubová truhla a její dřevo krásně vonělo. Součástí truhly však bylo ještě něco. Vůně, která truhlu obklopovala, totiž nebyla pouze čistou vůní dubového dřeva. V bezpečí uvnitř ní se ukrývala dřevěná zvířátka, která také přenádherně voněla. Voněla po Olši...

Cesta je cíl

Ocitám se v lese, v temném hvozdu plném statných dubů, těžko říci kde. Stojím na cestě, vedoucí odnikud nikam vprostřed hlubokého úvozu. Na sobě mám jakési podivné, téměř směšně vzhlížející oblečení - šat z věků dávno minulých. Vítr se hbitě prohání v korunách mohutných stromů a veselý ptačí zpěv doléhá k mým uším ze všech koutů tohoto krásného místa. Nevím, kdo jsem, kde jsem, proč jsem na cestě? Cítím jen kdesi uvnitř, že mám jíti dál, silné nutkání a touhu pokračovat po cestě v cestě lesem. Doufám, že snad v cíli pochopím význam této cesty.
Kráčím proto kupředu, chvíli stoupám, pak zas klesám, cesta se klikatí úvozem a nabízí mi snadný průchod mezi spletí majestátních kmenů. Tu zahlédnu srnu, jak mizí v dáli v houštině, tu zas ptáček za zpěvu nové písně přeletí těsně nad mou hlavou. Toto místo by se dalo nazvat idylickým rájem. Je tu však něco, co mi nedovolí plně si vychutnat onu krásu, jakýsi podivný pocit, vnitřní hlas, ženoucí mne vpřed, nutící mne pospíšit si, abych... Abych co? Nevím, nemám tolik času přemýšlet nad účelem své cesty.
     Běžím!
Jak se to stalo? Jak dlouho již běžím? Nohy samy se mi rozeběhly a nesou mne rychle kamsi v neznámo přede mnou. Les se náhle rozestupuje, stromy předávají vládu travinám, a já v narůstajícím jasu počínám rozeznávat obrysy budovy, ne, není jen jedna, dvou budov. Dobíhám udýchán až na samotný okraj lesa, na křižovatku cest, a otevírá se přede mnou úchvatná scenérie - majestátní třípatrový dřevěný hostinec, vedle veliká stodola, slyšitelně plná dobytka a koní, a opodál za těmito budovami malebný rybník, obklopený taktéž okrajem lesa, z něhož přicházím. Všude je plno různorodých lidí, ve změti hlasů a jazyků není možno rozeznat jeden určitý. Lidé, kupci, poutníci přicházejí ze všech směrů a jiní naopak odcházejí pokračovat ve své pouti kamsi za obzor. Vůně právě pečeného selete a cinkot korbelů plných piva, veselý smích a hudba, to vše se dle zvuků přicházejících z vnitřku ukrývá uvnitř tohoto požehnaného místa na okraji temného lesa.
Opět je tu však ten zvláštní pocit uvnitř mne, stejně tak jako v lese, ani zde si totiž nedokáži naplno užívat tuto jistě krásnou chvíli, nenaplňuje mne pocitem štěstí ani radosti z toho, že bude kde jíst a spát. Stále po něčem toužím, něco mi schází, za něčím spěchám. Nebo snad... za někým?
     Hledám!
Opět zjišťuji, že nejsem pánem svého těla. Přistihuji sám sebe, jak mé oči naprosto bez ovládání vůlí hledají mezi lidmi někoho určitého. Jako lovecký pes, který chytil stopu, tak i já pozoruji, rozeznávám, všímám si a toužím najít. Najít koho? Rozum nedokáže zodpovědět tuto otázku, oči však očividně vědí, koho hledají. Kdo je tedy ovládá, když ne rozum? Duše? Srdce? Osud?
Bohatě oblečení kupci, jejich o poznání méně honosně odění sluhové a přisluhovači, měšťané na cestách, udýchaní poslové v půli cesty, zarostlí a vážení poutníci z dalekých míst - nikdo z této pestrobarevné mozaiky lidí neuspokojí mou touhu po nalezení cíle své cesty. Začínám nevěřit. Co když jsem na špatném místě? Co když hledám marně? Když tu náhle...
     ONA!
Ano, mé oči se zastavují na tváři, viděné však jen na vteřinu, a poté rychle mizející v davu ostatních osob. Byla to dívka, cíl hledání mého zraku, cíl mé cesty, ach, jak je překrásná! A opět ji spatřuji, nyní oknem, je uvnitř hostince, mezi hosty - je zde nejspíše služebnou. Ladně se pohybuje, téměř tančí mezi neurvalými muži, mezi poloopitými barbary září jako růže mezi bodláčím. Jak krásná je její tvář, jak sličné tvary jejího těla, jak blízká její duše k duši mé! Vím, že jsem ji nikdy předtím neviděl, vím však také, že ona je tou, za kterou jsem se hnal po lesní cestě, ona je tou, kterou jsem tak dlouho hledal mezi všemi - ona je cílem mé cesty - a vnitřní hlas mi dává za pravdu. Zůstanu tedy zde, ubytuji se a pokusím se dostat se k ní tak blízko, jak to jen jde. Pokusím se získat ji, cítím, že k sobě patříme, toužím se jí dotknout a pevně ji sevřít ve svém náručí. Ona je mou druhou polovinou!
Už už se chystám vykonat pár posledních kroků ke vstupu od hostince, pár kroků, posledních několik metrů, dělících mne od ní, když tu mne náhle jakási síla nutí pohlédnout k rybníku. Houští na okraji lesa na jeho druhém břehu nyní vypadá jinak než před chvílí... Pochmurné, nepřátelské, je v něm cítit jakési napětí. Mám z něho strach. Hýbe se! Vítr jen? Můj sluch zbystřil a já slyším praskat větvičky! Něco tam je! Nebo... někdo?!
     Nebezpečí!
Zas ten pocit, vnitřní hlas, má jediná dosavadní jistota, varuje mne! Za křovím, ve skrytu okraje lesa, je nebezpečí! Obrovské nebezpečí, cítím to! Sama smrt se rozhodla dnes v tomto hostinci ubytovat! Musím varovat ostatní hosty. Je tu přeci spousta silných mužů, jistě se ubráníme, ještě je čas, můžeme se připravit. Stačí je jen varovat... Vykřiknout, upozornit!
Snažím se křičet, ale z mých úst nevychází ani hláska... Otevírám pusu dokořán, uvnitř hlavy rezonuje můj varovný výkřik, avšak z úst se line pouze neslyšitelný výkřik umírající ryby.... Jsem němý, ale od kdy? Promluvit jsem se pokusil vlastně až nyní, co když jsem tedy němým již od narození? Nebo nynější strach mi sevřel hrdlo mocnou silou? Není nyní čas na přemýšlení o původu mé němoty. Nemohu-li ostatní varovat křikem, tedy alespoň k nim doběhnu, upozorním je, ukáži směrem, kde číhá skrytá smrt! Tedy mířím k nejbližší skupince osob postávajících nedaleko mne v družném veselém hovoru a vrážím do jednoho z mužů. Ten mne hrubě odstrkuje a nestydí se mne označit rozličnými názvy. Ukazuji směrem k rybníku, poskakuji, mávám jim před očima, ale jen se mi smějí, mají mne za němého blázna... Zabráni ve svůj rozhovor odmítají i ostatní věnovat chvilku vyslyšení varování. Po čtvrtém pokusu o pootočení zraku alespoň jediného hosta vzdávám tuto snahu. Není přeci čas na marné přesvědčování!
Rozhoduji se zachránit alespoň to nejcennější, co se zde nachází, vzácný poklad, svou právě nalezenou růži! Jestliže má býti osud všech přítomných zpečetěn, pak alespoň ona musí býti zachráněna! Nesmím ji ztratit, ne teď, sotva jsem ji nalezl! Opět se otáčím směrem ke dveřím vedoucím k mému pokladu. Krok, druhý, třetí... sahám na kliku.
     Pozdě však!
Něco za mnou krátce zasvištělo a já cítím nejprve bodavou, po chvíli pálivou bolest, která počíná pod levou lopatkou, avšak postupně se zmocňuje zad, paže, nakonec celého mého těla. Poznávám, že do mne vstoupil hrot čehosi tenkého, zato však velmi ostrého... Svaly mi ztuhly v bolestivé křeči a já klesám na kolena, pouštím kliku, kterou již nedokáži stisknout. Padám ze schodů a dopadám přímo mezi hlouček skotačících dětí. Ty se dávají do děsivého křiku, ostatně, jak si nyní uvědomuji, stejně jako všichni ostatní přihlížející. Nikdo z nich však nespočívá zrakem na mém v křeči ztuhlém těle. Nikdo nekřičí zděšen mým současným stavem! Oči všech jsou upřeny jinam... Tam, kam měly být upřeny o několik minut dříve! Ležím na boku a trpím neuvěřitelnou bolestí. Cítím, že mne opouští i poslední zbytek sil. Zrak ale ještě slouží, a tak je mi souzeno státi se nehybným pozorovatelem. Jsem odsouzen státi se němým a nehybným svědkem, jehož svědectví se však nikdy k nikomu nedostane, neboť i ono se za krátký čas spolu s mou duší vznese kamsi... Kam? Průzory mezi pohybujícími se nohami zděšeně pobíhajících lidí vidím to, co jsem jako první tušil, to, před čím jsem se je všechny snažil zachránit, to, co i je v krátké době připraví o vše...
     Přicházejí!
Ono děsivě nepřátelské houští na druhé straně rybníku se rozestoupilo a před zraky všech vystoupila sama smrt, mající podobu krvelačné armády... Bože, to snad ani nejsou lidské bytosti! Jejich těla mají sice nepatrné náznaky těl lidských, avšak jsou přetvořena v hrůzostrašné tvary, patrně nesčetnými boji a zraněními v nich utrženými. Jejich zbroj je vytvořena ze zbytků těl, snad jejich dřívějších obětí, nejnovější části dokonce ještě zdobí čerstvá krev! Tyto děsivé kreatury snad přicházejí ze samotných pekel!
Všude kolem mne vypuká panika, lidé bez rozdílu postavení či povolání se za skličujícího křiku bezbranných dávají na útěk. Kolik hovorů zůstává nedokončených, kolik lidí se již nikdy spolu nesejde, aby u korbele piva či medoviny probrali starosti všedního dne? Slabší jsou odstrkáváni silnějšími, pár jich dokonce padá na zem a ostatní, v touze zachránit si alespoň svůj život, se neštítí dokončit svůj krok, byť by třeba dopadal na ony padlé. I na mne pár těžkých nohou dopadne - bolest jimi způsobená však není ničím ve srovnání s bolestí, která se v mém těle uhnízdila před chvílí. A kdo by se také mohl na ty vyděšené ubožáky zlobit? Oni ještě svůj život zachránit mohou... Snad... Jim ještě v útěku pomáhá naděje na záchranu. Přes ohlušující křik, mísící se s pláčem dětí a sténáním padlých, je slyšet ještě jiné zvuky - zvuky svištících šípů, mrštných háďat přinášejících bolest a utrpění. Nyní nemám pochyb, že jeden se před chvílí zabydlel i v mém těle a nyní vítá své bratry, kteří si také hledají cíle. Hledají si svá hnízda, do nichž nakladou vejce pekelných fénixů - poslů jisté smrti.
Na rozdupané zemi přibývá těl... Nejsou to již lidé, nikdy více nebudou - jsou to již jen a pouze těla, mrtvé schránky bez života. Tyto kusy masa dopadají těžce a často již bezvládně jako stromy v lese, které právě podřízla ostrá pila. Tato těla již nikdy více nevykřiknou, nevzdechnou... neožijí!
     Umírám!
Kde je ona?! Ne, ona se nesmí státi další obětí, bezbranným cílem letícího šípu! Ona musí zůstat živou! Cítím neuvěřitelnou bezmoc, nemožnost zachránit svou růži. Nedokáži ovládat své tělo, ještě před pár chvilkami tak silné a samostatné, nyní ale jen bezvládně ležící vedle mrtvých. Cítím, jak se obrazy slévají a děsivě se deformují. Vše kolem mne se rozmazává. Podivná mlha obklopuje svět kolem mne a já přestávám vnímat. Křik mizí. Bolest mizí. Život mizí.
     Ne nyní!
Dlouho jsem spal a nevnímal nic z děsů, které se kolem mne udály. Nyní znovu cítím, otevírám oči a nechápu. Vždyť jsem zemřel?! Kam zmizela bolest? Necítím nic. Ležím na zemi tak, jak jsem předtím padl. Rozhlížím se kolem sebe. Vlna smrti a utrpení se převalila přes toto kdysi tak poklidné místo a zanechala po sobě jen spoušť a zmar. Z mohutné budovy šlehají vysoké plameny a postupně se mění v černočernou kupu spáleného dřeva, uhořelých nadějí a životů... Těla mrtvých byla obrána o vše a ponechána poslednímu soudu ústy dravé zvěře z lesů. Smrtelný puch a skličující ticho samoty mnou prostupují. Nachází se někde v této směsici masa, krve a kostí i... Prosím, snad ne! Má růže nesmí uvadnout! Zvedám se. Ach, jak překvapivě snadno se stavím na nohy. Kam zmizela únava?
Co to?! Mé tělo zůstává ležet bezvládně na zemi. Já však stojím! Hmota, prázdná schránka pode mnou již není já! Bylo přerušeno spojení mezi duší a tělem. Vnitřní hlas je i nyní moudřejší než já a praví, že jsem před chvílí skutečně zemřel, nebylo mi však dovoleno odejít. Má existence na tomto světě má tedy stále smysl? Patrně ano. Má stejný smysl, jako měla od chvíle, kdy jsem se ocitl v onom temném lese. Najít JI! To znamená, že musí být stále naživu! Bez těla jsem ale bezmocný. To mé však bylo poničeno natolik, že se do něj již nedá vstoupit. Proto procházím a hledám nějaké jiné, které by snad ještě šlo použít... Až ho naleznu, vstoupím do něj a počkám, než se uzdraví a nabere síly. Poté budu pokračovat ve své pouti tímto neznámým světem a kamkoliv mne mé kroky zavedou, budu hledat JI!
     Nyní již znám svůj cíl!

Rozvíjej se, poupátko

     Asi nikdo z nás nikdy nezjistí, kdo z lidí vytvořil pravidlo, že v chemických laboratořích nesměly být květiny. Jisté je jen to, že se jím řídila drtivá většina vzdělávacích ústavů. Nikoliv však všechny. Naštěstí. Kdysi kdesi, uprostřed překrásné české kotliny, bylo naprosto běžné a neoriginální vzdělávací zařízení a v něm vcelku klasická chemická laboratoř. Zařízení nebylo nejnovější, avšak pečlivě bíle natřené a přelakované, u stěny bez oken obří skříň se zástupy baněk, baněček, zkumavek, destilačních a jiných přístrojů a spoustou dalšího potřebného vybavení. Jednolitost protější stěny byla narušena třemi velkými okny, která přiváděla do místnosti světlo. Každé okno pevně chránila ocelová mříž, jejímž účelem bylo nevpustit nikoho dovnitř a v případě výbuchu zabránit, aby školní majetek a žáci opustili laboratoř po trajektorii balistické křivky. Inu, na první pohled laboratoř jako každá jiná. Od ostatních místností s podobným účelem se tato lišila právě v nedodržování onoho pravidla o rostlinách v chemických laboratořích. Proto, když první pohled vystřídal pohled druhý, pozorovatel spatřil na pojízdném stolku u okna v rohu místnosti několik zelených rostlin. Přivezl je sem již před mnoha měsíci stařičký chemikář z důvodu provádění jakýchsi důkazů fotosyntézy, avšak než stihl pokus se žáky provést, rozstonal se a nemoc ho zachvátila natolik, že musel s učitelstvím skončit a odebral se do léčebny. Rostliny tak byly ponechány svému osudu, dokonce po čase dostaly jejich květináče inventární čísla, čímž se staly stálou výbavou místnosti.
     Od doby, kdy se v laboratoři poprvé zazelenalo, uplynuly týdny a měsíce, během nichž pilní studenti provedli nespočet chemických pokusů, důkazů a reakcí, přičemž konečným výsledkem většiny z nich byl nějaký, studenty s nadšením očekávaný, produkt - chemicky těžko specifikovatelná směs všemožných činidel, neuvěřitelný mix, který se nacházel často jen kousek od popření všech zákonů jakékoliv přírodní vědy. Jen v několika málo případech se profesorům podařilo tyto mimoosnovní pokusy studentů odhalit a patřičně potrestat důrazným poučením o bezpečnosti práce. V mnohem větším počtu případů tomu tak nebylo a produkt mohl vesele vzniknout. Zkumavka s produktem poté putovala z ruky do ruky. Tento řetěz měl ovšem vždy svůj konec a tak majitel poslední ruky, do níž se zkumavka dostala, musel nutně vyřešit známý nerudovský problém “Kam s ním?”. Mladá mysl studentská dokáže podobné otázky řešit s až překvapivou rychlostí, praktičností a nemalou dávkou škodolibé touhy “to” ještě nějak zužitkovat. Není se proto čemu divit, když vám prozradím, že obsah zkumavek končil v devadesáti devíti procentech případů v některém z přítomných květináčů. Rostliny neměly příliš na výběr, a protože trpěly neustálým nedostatkem tradičního způsobu zalévání, nasávaly vše, co jim šikovní studenti namíchali. Všelijak se to v nich mísilo, reagovalo, vznikalo a zanikalo, vypařovalo se, kvasilo a za přispění tepla a světla od slunce se počaly dít podivuhodné věci. Pravda, bylo mezi rostlinami i několik obětí, které však jen podnítily škodolibé studenty v ještě intenzivnější zálivce ostatních rostlin. Jedna z rostlin ale byla zvláštní nejen proto, že jako jediná byla opatřena cedulkou s latinským názvem Sansevieria trifasciata, ale i tím, že se od studentů dočkala natolik zajímavé směsice chemických koktejlů, že reakce v ní probíhaly naprosto jiným způsobem, než v jejích zelených kamarádkách. Tak se jednoho dne stalo něco, co nemůže nikdo zdůvodnit žádnou teorií - věc, odporující naprosto všem poznatkům jakékoliv vědy. V oné běžné laboratoři uprostřed Čech se jednoho slunečného jarního rána udál zázrak, který však nikdo ze studentů ani sebestudovanějších profesorů nezaznamenal. Rostlina ožila.
     Žije-li něco, stává se z toho někdo a každý někdo si zaslouží jméno. Říkejme tedy oné rostlině, vycházeje z latinského názvu, třeba Sansa. Zpočátku nebyl její život nijak světoborný - projevoval se jen tím, že Sansa tušila, že je. Měla jakousi mlhavou představu, že ona je ona a to kolem ona není. Nebylo to nic převratného a přeci, kdyby to někdo věděl, bylo by to rozpitváno na tisících stranách odborných publikací všech zemí světa. On to ale nikdo nevěděl. Věděla to pouze Sansa a byla si toho vědoma den ode dne více a více. Po uvědomění si sama sebe následovalo poznání, že není asi až tak úplně běžné, aby si toto rostlina uvědomovala. Nebylo by tedy moudré na to nějak zvláštně upozorňovat, alespoň ne prozatím, když je teprve na počátku - naučila se totiž už chápat pojem času a bytí. Dařilo se jí přímo skvěle a tak se vyvíjela a během laboratorních prací se učila spolu se studenty. „Co je na všech těch chemických reakcích tak složitého? Jak to ti studenti mohou nechápat?”, napadalo ji častokrát. Pro ni totiž chemie a biologie bylo něco běžného, něco co znala, co bylo zakódováno hluboko v ní, v každé její buňce. Z tohoto důvodu začala studenty, kteří pro ni znamenali všechny lidi na Zemi, považovat za hloupé, pomalé a nechápavé. Uvědomovala si už nyní také to, že když některá z jejích zelených sester zhnědne nebo se dokonce jinak zbarví a začne se scvrkávat, není to znamení zdravého vývoje, ba spíše naopak. Netrvalo jí dlouho a dovtípila se, že se toto s jejími sestrami děje poté, co je studenti zalijí určitou kombinací produktů. Nemohla sudentům bohužel zabránit, aby tak činili, a tak jen tiše trpěla a soucítila s každou zemřelou rostlinou. Brzy začala považovat lidi za zlé a kruté tvory. Poznala tak spoustu nových pocitů - zlost, zlobu, vztek a touhu po spravedlivé pomstě. Jakkoliv byla rozhodnutá něco s ubližováním rostlinám udělat, byla bezmocná. Jednu obrovskou výhodu oproti ní totiž lidé měli - schopnost volného, svobodného pohybu.
     Umění pohybu bylo to, co Sanse nejvíce chybělo, a proto se rozhodla naučit se i toto. Toužila se lidem vyrovnat i v jejich poslední velké výhodě. Poté by mohla započít boj za práva rostlin, o kterém po nocích tolikrát snila. Bohužel touha, sic bývá často považována za polovinu úspěchu, rostlině moc nestačila a ani její životní cyklus tomuto nebyl příliš nakloněn. Přes den se pohybu učit nemohla - to by ji určitě někdo zahlédl - a v noci, bez dostatku slunečního záření, byla její celková výkonnost dosti oslabena. Za mřížemi v oknech si připadala jako ve vězení a únik z něj se pro ni nyní stal otázkou života a smrti. Měla štěstí na to, že byla rostlinou vytrvalou. Tato její vlastnost, hnána navíc onou touhou, počala po dalších pár týdnech přinášet první ovoce. Pohnula nejtenčím kořínkem. Pak špičkou listu. Celým listem. Naučila se dokonce lépe hospodařit s vodou a energií a hýbat i vícero svými částmi najednou!
     Nastalo opět jaro. Sansa nyní zvládala pohyb v rámci květináče i v noci. Už už se chystala vyhrabat z hlíny a rozeběhnout - pardon - rozlistit se po laboratoři vstříc novému svobodnému životu, když si uvědomila krutou pravdu, jež ji velice zarmoutila. „Nemůžu být bez zeminy a vody. Nejde to, prostě to není možné, ne déle než pár minut.” Zkusila to jen na chvilku a okamžitě pocítila, jak jí rychle ubývají síly, jen tak tak, že se dokázala vrátit zpět. Za možnost žití platila daň v podobě potřeby neustálého přísunu živin, které bez půdy neměla šanci získat. I přes poctivý trénink dokázala bez zeminy vydržet pouze několik minut. Musela tedy vymyslet způsob, jak se dostat ven, aniž by na delší dobu opustila květináč.
     Prvním pokusem bylo, že se v noci tolik rozkývala, až i s květináčem spadla na zem a ten se rozbil. Doufala, že ji naštvaná uklízečka prohodí mezi mřížemi a Sansa se tak dostane na školní zahrádku, která se rozprostírá přímo pod okny laboratoře. Nestalo se tak. Uklízečka vyhodila oknem ven jednu ze Sansiných sester v již značné fázi rozkladu a umístila Sansu do právě uvolněného květináče. Pokusem číslo dvě byla snaha zalíbit se některému z profesorů. Věřila, že když si ji zamiluje, odnese si ji domů nebo alespoň do kabinetu, a ona tak získá šanci dostat se přinejmenším do jiné místnosti. Tam třeba budou pro útěk příhodnější podmínky. Veškerou svou energii tak směřovala do růstu, sílení a dokonce se jí povedlo i udělat malý, avšak nádherný kvítek. Uklízečka, která již zhatila její plán číslo jedna, ale nemilosrdně rozdupala na prach i plán druhý. Poté, co viděla, jak se Sanse u okna daří o mnoho více než ostatním členkám zelené party, vyplulo na povrch uklízeččino sociální cítění a přesunula všechny ostatní rostliny blíže k oknu, „Aby si toho sluníčka taky trochu užily”. Sansu umístila až za ně, úplně do rohu. Tímto svým záškodnickým činem vysloužila uklízečkám první místo v Sansině seznamu nepřátel rostlin.
     Svoboda se však nakonec přiblížila i bez vymýšlení nějakého složitého plánu a vlastně úplnou náhodou. Studenti prováděli jednu z rizikovějších laboratorních prací, a jak je v takovýchto chvílích téměř pravidlem, nastal výbuch. Přesněji řečeno exploze, v jejímž důsledku podivná polotuhá rudá hmota opustila skleněnou baňku a rozletěla se všude po laboratoři. Ulpěla nejen na překvapených studentech a profesorovi, ale i na nábytku a vybavení laboratoře. Po hledání viníka a zjištění, že jím byl sám profesor, byla celá záležitost víceméně zametena pod koberec, měla ale za následek potřebu znovu veškerý nábytek natřít a nalakovat. Tak byla laboratoř vyklízena. Studenti vynášeli na chodbu vybavení i pár stále ještě přežívajících rostlin, mezi nimi samozřejmě i Sansu. Studenti jsou tvorové od přírody nepříliš důslední a povel “doneste rostliny do prvního patra” byl proto v jejich hlavách pochopen jako “položte je někam na chodbu”. Rostliny tedy nalezly nové stanoviště jen kousek od hlavního vstupu do budovy a pro Sansu se naskytla příležitost, která se již nikdy nemusela opakovat. Pan školník byl totiž velmi šikovný a pracovitý a hrozilo, že laboratoř bude vymalována velice brzy, a Sansa prožije ve svém vězení celý zbytek svého zázračného života. První den pozorovala cyklus vyučovacích hodin a přestávek a druhý den již věděla, že během vyučování po chodbě téměř nikdo nechodí. Školník navíc pořád odbíhal ven pro barvy a laky a aby nemusel neustále otvírat a zavírat, vložil pod dveře klínek, a ty tak zůstaly úplně otevřené. „Teď nebo nikdy!”, řekla si a odhodlala se k činu. Přehoupla se přes okraj květináče a vyrazila k hlavním dveřím, za nimiž tušila svobodu, volnost, svět! Byla sama překvapena, jak snadno se jí pohybuje a uvědomila si, že pohyb mimo květináč zatím trénovala vždy pouze ve tmě. Nyní však bylo pravé poledne. Cítila sice, že jí síly ubývají, přesto pevně věřila, že svého cíle dosáhne.
     Za dveřmi čekalo něco, co si nedokázala představit ani ve svých nejdivočejších fantaziích. Byl tu svobodný svět, plný světel, barev, vůní a vjemů. Toužila zastavit se, vychutnat si tento první okamžik nové kapitoly svého žití. Věděla ale také, že kdyby ji zde někdo našel, mohla by se tato chvíle stát okamžikem posledním. Navíc síly povážlivě ubývaly a Sansa cítila, jak se vjemy začínají vzdalovat a tlumit. To rozhodně nebylo dobré znamení. Dolistila se tedy k prvnímu záhonku a skryla se do nitra keříku, který zde rostl. Zakořenila a počala doplňovat ztracené živiny. Teprve nyní přišel správný čas pro radost z úspěšného úniku. Zde venku bylo vše o tolik silnější a intenzivnější! Z této půdy získávala mnohem více živin i vody a i slunce jí dodávalo překvapivě více energie. „To je to, po čem jsem tolik toužila. Ne, tohle je ještě krásnější!” Bylo to totiž přesně to, co jí umožnilo uskutečnit další část plánu. Nyní měla celý svět na dosah.
     Uběhl měsíc a Sansa poctivě rostla a sílila. Poznala, že zde, bez zásahů lidí, vše krásně funguje a vzájemně se doplňuje - mikroby, žížaly, ostatní rostliny - vše je spolu pevně provázáno a navzájem si pomáhá. Takovýto svět se jí líbil a rozhodla se, že je pravý čas začít za něj bojovat. „Za svět bez lidí!“ Přelistila se na místo, kde bylo více světla, a zahájila proces množení. Toto jí nikdo nemusel učit, věděla instinktivně naprosto přesně, co je k tomu potřeba. Jaro stále ještě trvalo, slunce překrásně zalévalo krajinu svým svitem, proto vytvořila oddenky, a ty jemně zapustila pod zem. Do nově vzniklých rostlinek vložila veškeré své znalosti a zkušenosti, čímž jim ušetřila zdlouhavé učení se všeho, co musela ona. Nové rostlinky již od narození znaly svého lidského nepřítele i Sansin plán. Veškerý následující čas věnovala péči o své malé potomky, chránila je před škůdci, což se ukázalo jako skvělá příležitost naučit se rychlé pohyby. Pochopila, že list umí být překvapivě silnou zbraní. Za velmi krátkou dobu se místu, kde Sansa se svými potomky rostla, začali vyhýbat všichni brouci, hlemýždi i méně odvážné myši. Pohlavek od Sansy se mezi místní zvířenou stal pojmem pro velmi nepříjemný zážitek - tak byla silná! Blížil se však podzim a po něm přišla první zima. S tou Sansa ve svém plánu vůbec nepočítala. Když zahynuli dva z jejích potomků a zima měla ještě dlouho vládnout kraji, začala se situace zdát kritickou. Sansu a zbytek jejích rostlinek zachránil pouze namáhavý přesun ke zdi budovy, která byla přeci jen o něco teplejší než okolní záhon, a umožnila Sanse a několika nejzdatnějším potomkům přežít.
     Třetí Sansino jaro bylo opět v plném proudu a z malých rostlinek se staly rostliny samostatné a silné, které se měly čile k světu. Sanse zpočátku dalo velkou práci vysvětlit jim, že se sice umí, ale nesmí pohybovat. Naštěstí byla se všemi svými potomky vůní přenášenou vzduchem propojena, dokázala tak s nimi komunikovat i na dálku a je mohla přivolat zpět, když se nějaký zatoulal příliš blízko k chodníku. Bylo by nemilé, kdyby se prozradily. Rozhodně je nesměl nikdo objevit nyní, dokud nebylo to hlavní dokonáno. Blížila se doba, kdy se představí lidem. Znala lidské slabiny.
     Kolem školní zahrádky vedl velice frekventovaný chodník. Lidé tudy rádi chodili. Cesta kolem zahrady jim byla zpříjemněním na nemilé brzké cestě do práce. Často se zastavovali, aby probarvili svůj jinak šedý všední den pohledem na precizně udržované záhonky, na něž byl pan školník právem hrdý. Letos se jim však obzvlášť líbila jedna část zahrádky, na které rostly překrásně kvetoucí a vonící rostliny. Vrtalo jim hlavou jak to, že je zde nikdy předtím nikdo nezpozoroval. Hlavně na ženy vůně působila přímo omamně. Není se tedy čemu divit, že některé z nich školníka navštívily a ptaly se ho po původu oněch přenádherných rostlin. On na jejich dotazy odpovídal prostě: „Nevím, najednou tu zkrátka byly, no...”. Obdiv dam mu ale činil dobře. Proto se nechal umluvit, aby jim daroval některé z rostlin, které si následně, s téměř posvátnou úctou, zasadily do květináčů a na své zahrádky. Čím více lidem rostliny v domovech rostly, tím více lidí jejich vůně omamovala. V důsledku toho byly rostliny brzy téměř v každé rodině. Lidé je podrobili vědeckému zkoumání, avšak nebylo na nich shledáno nic zajímavého, než jen to, že jsou patrně českým endemitem. Druh dostal pro svou nádhernou vůni pojmenování Sansevieria odorata. Vůně se šířila bez ohledu na hranice a brzy zachytily i nosy žen ze sousedních zemí dosud nepoznaný přenádherný vjem. V zájmu ochrany rostliny, která se mezitím stihla stát národním bohatstvím, bylo prohlášeno, že “může být pěstována pouze na území našeho státu”. Prohlášení bylo po několika rozhovorech a tajných schůzkách velice rychle pozměněno v prohlášení, že “výhradní právo na vývoz do zahraničí má nově vzniklá státní firma”. Tímto byl umožněn prodej, který sice nepatrně, přeci však pomohl ziskům milé vlasti. Rozhodně ale pomohl rozšíření sansiných potomků do všech koutů světa.
     Dnes je již standardní mít doma jednu či dvě Sansevieria odorata. Lidé milují jejich vůni a zdá se, že blahodárně působí na jejich psychiku. Výrazně se snížily počty sebevražd a rozvodů. Lidé se více usmívají a rádi se dělí o své štěstí. V celosvětovém měřítku ubylo válek a sporů, dokonce i dlouhotrvající nenávisti se zdají být zapomenuty. Díky těmto rostlinám, zdá se... je jejich svět zachráněn.

     Považuji za svou povinnost zaznamenat celou tuto historii, aby byla zachována i pro další generace. Myslím, že už je načase, aby někdo zaznamenal historii našeho rodu. Je potřeba mít památky na okamžiky, kdy se začal psát náš věk. Sepíši si to teď, dokud je ještě klid a lidé nic netuší. Až pramatka Sansa zavelí k útoku a vůně začne působit jinak, bude možná chvíli zmatek...