Jmenuji se Erik. Je mi šedesátdva
let. Jsem jiný. Už od mládí jsem byl hubené, věčně hladové
dítě. Má matka si se mnou užila mnoho perných chvil – ať se
mě snažila krmit čímkoliv, nic mi nechutnalo a stále jsem měl
hlad. Během puberty, když jsem si již plně uvědomoval své tělo
a jeho potřeby, se tento můj problém ještě zhoršil. Cítil
jsem, že potraviny, které konzumuji, mému tělu nepřináší
potřebnou energii a uspokojení. Všechny druhy a typy jídel mi
chutnaly stejně – nevýrazná hmota. Vůně jsem rozeznával,
nevyvolávaly ve mně však pražádné chuťové emoce. Přesto jsem
musel jíst, mnohem více než ostatní, abych získal alespoň
trochu energie k životu. Mé tělo si z běžné stravy bralo
neuvěřitelně málo. Hnusilo se mi konzumovat nechutnou hmotu v tak
ohroném množství a téměř nic z ní nezískávat! Lidé okolo
mne jedli mnohem méně, bežně, získávali energii pro život a
byli šťastní a aktivní. Já byl stále malátný, rychle jsem se
unavil, dlouho jsem spal. Toto omezení mne postupně vytlačilo na
okraj zájmu ostatních rozverných a veselých dětí mého věku.
Nikdy jsem neměl kamarády, nikam jsem nezapadl. Žil jsem v
ústranní a většinu svého dětského věku prožil v příbězích
z nespočtu knih, kterým jsem se doslova oddal. Snad jsem v nich
podvědomě hledal odpověď na mnoho otázek, které mne
pronásledovaly za bezesných nocí. Mezi mé nejoblíbenější
patřily rozsáhlé ságy a prastaré eposy o hrdinech, mocných
démonech, upírech a vlkodlacích. Stal jsem se ještě více
zamlklým, melancholickým, uzavřeným do sebe.
Před čtyřicetičtyřmi lety jsem
narazil na pozoruhodný článek. Byl nadepsán "Již dvacet let
nepozřel jediné sousto!" Dychtivě jsem četl dále. Článek
byl věnován práně – životní energii, která prostupuje celým
vesmírem a lidé mají možnost se na ni v meditaci napojit. Dodá
buňkám potřebnout energii, tělo zbaví nemocí, sníží pocit
únavy a nutnosti dlouhého spánku. Zářil jsem štěstím - přesně
toto jsem hledal! Byl jsem si jist, že jakmile přejdu na tuto
energetickou stravu, budu moci žít jako ostatní lidé – ba co
víc – ještě lépe! Absolvoval jsem měsíční napojovací
rituál, složený z půstů, s nimiž jsem problém neměl – celý
život jsem získával tak málo energie, že ačkoliv jsem předtím
stále jedl, vlastně jsem držel permanentní půst. Další částí
napojování byla meditace. To se ukázalo jako problém. Dokázal
jsem se dostat do stavu, kdy je mysl svobodná, viděl jsem přicházet
bílé světlo – doposud bylo vše v pořádku – avšak jakmile
mnou mělo světlo prostoupit, projel mi tělem silný elektrizující
impuls a já omdlel. Odpověď odborníka byla stručně krutá -
nejsem schopen přijímat tuto formu vyšší energie. Byl jsem
zdrcen. Nemohl jsem pochopit, proč mé tělo odmítá přijmout
energii života. Přitom jsem tolik věřil, že právě já jsem pro
tento způsob výživy vhodným kandidátem!
Cestou od tohoto odborníka na
pránickou výživu, který mi sebral poslední kousek naděje a
chuti do života jsem kráčel setmělým večerním parkem. Většina
lidí právě v tuto dobu u svých stolů spokojeně vychutnávala
rodinné večeře. Proti mně kráčela pomalou chůzí stará žena.
Bez jediného pohledu jsem ji minul, když tu náhle jsem ucítíl
omamnou vůni. Vůně pečeného masa, tak tomu lidé říkají. Jako
vlk, který zachytí pach kořisti, jsem začal hledat zdroj oné
vůně. Poprvé v životě se mi sbíhaly sliny. Kromě stomů, keřů
a písku na cestě tu však nic nebylo. Jedině... ta stařena!
Pocítil jsem nával energie a síly. Několika dlouhými skoky jsem
ji dostihl. Dychtivě jsem se jí dotázal, zda u sebe nemá nějaké
jídlo. Než mi však stihla odpovědět, došlo mi, že je to
žebračka. Stará, špinavá, v otrhaných šatech. Neměla u sebe
vůbec nic. Jen své tělo. Pak tedy z toho musela vycházet omamná
vůně, která mé chuťové buňky doháněla až na pokraj
šílenství! Něco odpovídala. Mé smysly však vnímaly jen silné
bušení srdce a onu vůni pečeného masa. Ten večer jsem se v
hustém křoví, ukryt před zraky světa, poprvé najedl do sytosti.
Spokojeně jsem usnul a zdály se mi krásné sny plné rozkvetlých
květin, života a smíchu.
Probudil mne svit ranního slunce. Vše
jsem si srovnal v hlavě a pohlédl na hromádku dokonale očištěných
kostí. Nepociťoval jsem strach, zděšení či smutek nad svým
činem. Vnímal jsem jen příjemný pocit ve svém žaludku a dosud
nikdy nepoznané množství energie. Opláchl jsem se a svlékl
zakrvácenou bundu. Toho rána, kráčeje k domovu s kostěnným
nákladem v igelitové tašce, jsem pochopil, jaký druh energie mé
tělo potřebuje. Nikoliv pránu - energii života - ale energii
smrti. Proč jsem však nikdy předtím nepocítil podobnou vůni?
Umím si to vystvětlit jedině meditacemi, které jsem v předchozím
měcíci absolvoval. Mé tělo tyto schopnosti nejspíš probudilo
jako přirozenou obranu proti přívalu prány. Podobně přeci
funguje mnoho chemických směsí – obsahují nějaké skryté
vlastnosti, které se dostanou na povrch, někdy dokonce explodují,
až po přidání určité látky, jako reakce na podráždění.
Lépe si to vystvětlit neumím. Ale bylo to ve mně od počátku,
jen to čekalo na probuzení.
Kosti jsem rozdrtil a drť vsypal do
hluboké studny za domem, kterou již dlouho nepoužíváme. S
hloubkou několika desítek metrů mi zaručovala možnost ještě
mnoho svačin podobných té včerejší. Kde nejsou důkazy, není
viník. Následující týden mne rodiče nepoznávali – byl jsem
vtipný, veselý, překypující energií. A nejedl jsem. Celý týden
jsem neměl hlad! Tento týden jsem využil k tomu, abych trochu více
poznal své chutě a tak jsem se co možná nejvíce pohyboval na
rušných místech mezi lidmi. Díky tomu, že mé stravovací
potřeby byly uspokojeny, se neopakoval záchvat, který mne postihl
poprvé při setkání se stařenou v parku, a já své chutě
zvládal kontrolovat. Došel jsem k zajímavému poznatku, že vzhled
a věk lidí nemá žádný vliv na to, jak přitažliví pro mne
jsou. Největší atraktivitou pro mé chuťové buňky oplývali
lidé středního věku, v nich jsem cítil energetický potenciál
nejvyšší. Často jsem jen tak tak dokázal odolat a neochutnat
alespoň kousek. Bylo mi jasné, že musím být nesmírně opatrný
– pochybuji, že by společnost měla pro mou touhu po potravě
pochopení.
Za několik dalších měsíců jsem
již byl v každotýdenním shánění potravy zkušený. Vždy v
pondělí jsem se nechal vést instinktem za nejsilnější vůní
masa. Svou kořist jsem celý týden sledoval a snažil se co nejvíce
zjistit o její rodině, přátelích a tak dále, zkrátka jsem
čekal na nejvhodnější okamžik k lovu. Často se stalo, že ani v
neděli takto vhodná situace nenastala a já poté musel vzít za
vděk nějakým méně výživným kusem, ty však zase byly dobře
dostupné. Zmizení bezdomovce či velmi starého osamělého člověka
si jen tak někdo nevšimne a i kdyby, nikdo nebude příliš pečlivě
pátrat co se s danou osobou stalo.
Studna se plnila a já sílil a sílil.
Všechny smysly se mi velmi zbystřily, získal jsem mnoho energie a
ač jsem dříve spával často i dvanáct hodin denně, nyní mi
stačily hodiny tři. Rodiče měli z tohoto mého zázračného
uzdravení nesmírnou radost a já začal konečně žít. Vrstevníci
mne vřele přijali. Stal se ze mne zábavný, ve společnosti
oblíbený mladý muž. Jen bylo všem divné, že nejím. Od doby,
co jsem nalezl svou pravou potravu jsem totiž nedokázal přijmout
běžné jídlo – můj trávicí trakt se již zřejmě plně
přizpůsobil novému a pro něj přirozenému typu potravy. Všem
jsem tedy nadšeně vyprávěl o mém přechodu na pránickou stravu
– to pro ně byla po troše vysvětlování přijatelná, i když
podivuhodná verze. Rozhodně však byla snasitelnější než
skutečnost. Tento můj nový život mi mohl překazit jen jeden
člověk, který věděl, že nejsem schopen přijímat stravu dobra
– onen specialista, po návštěvě u nějž vše začalo. Nebyl
tak výživný, ale pochutnal jsem si.
Nejen mé fyzické a smyslové
schopnosti se zlepšily – také má paměť a schopnost přijímat
nové informace – proto není divu, že jsem byl snadno přijat na
univerzitu – obor patologie. Volba to byla jasná. Mrtvá těla
sice poskytovala jen sotva poloviční energii než těla živá,
avšak jejich přísun byl pravidelný a stálý a nikdo moc
nekontroloval, zda jsou těla po mém přezkoumání kompletní.
Proto od doby, co jsem zaměstnán v místní nemocnici, vyrážím
na lov živé kořisti sotva dvakrát do měsíce. U nás na oddělení
jsem se také seznámil s Martinou – mladou dívkou, která vůbec
nevoněla a nelákala k ochutnání. Bylo jí sotva dvacet let a
byla ještě příliš mladá a nevýživná. Ale měla pochopení
pro mé nadšení k práci i pro mé časté samostatné procházky.
Byla tichá a mlčenlivá - nikdy se neptala na víc, než bylo
nezbytně nutné. Nemiloval jsem ji, milovat snad ani není v mé
moci. Cítil jsem však potřebu přivést na svět potomka. Rozšířit
druh. Oženil jsem se s ní. Devět měsíců na to se nám narodila
krásná dcerka - Elena. Bylo to hubené, věčně hladové dítě.
Martina si s ní užila mnoho perných chvil – ať se ji snažila
krmit čímkoliv, nic jí nechutnalo a stále měla hlad. Věděl
jsem, že se reprodukce podařila. Již jsem nebyl sám. Poprvé jsem
skutečně nebyl sám. V dceřiných deseti letech jsem započal s
její výchovou. Meditacemi se mi v ní povedlo probudit pravé chutě
velmi brzy a tak jsem ji již od jejích dvanácti let bral na lov s
sebou. Martina byla ráda, že trávíme tolik času společně –
otec a dcera. Jedna rodina, jedna krev.
Když bylo dcerce osmnáct měli jsme
nedělní rodinný oběd. Domem se totiž již několik týdnů
šířila překrásná vůně čerstvě dopečeného masa. Elena ani
já jsme toto znamení nemohli dlouho přehlížet. Martina se trochu
divila, že ji žádáme o nedělní oběd – vždyť ani já ani
Elena jsme běžné jídlo nejedli - avšak jako každá hospodyně
byla nakonec potěšena a navařila plný stůl jídla. Slavnostně
jsme se ustrojili, usedli jsme a hostina mohla započít. Dceři jsem
nechal ty nejlepší kousky – chci pro ni jen to nejlepší. Skvěle
jsme si pochutnali.
Z Eleny vyrostla překrásná dívka se
po škole dala na dobrovolnickou činnost a tráví mnoho času na
misích v dalekých zemích, kde je dostatek potravy téměř bez
práce. Již několik let žije v Kongu, kde se seznámila s milým
mladíkem, s nímž má dvě krásné děti – obě naší krve.
Jsem šťastným dědečkem a již jsem je několikrát navštívil a
vyrazil s nimi na lov. Jsou tak talentované! Nedávno mi Elena
volala a pozvala mne na rodinný oběd. Dva dny po obědě bylo
vyhlášeno pátrání po jejím muži, měsíc na to byl prohlášen
z mrtvého, dle úřadů byl zřejmě unesen a zabit povstalci, jako
ostatně v poslední době mnoho dalších členů jejich misijního
týmu. Smutná skutečnost. Jsem hrdý na svou rodinu.
Vůbec se necítím na svůj věk a bez
nejmenších obtíží kopu další a další studny, po nocích
lovím a přes den zvládám svou práci. Myslím, že můj život
neskončí tak brzy jako život ostatních lidí. Cítím, že dokud
budu mít přísun čerstvé potravy, budu žít a těšit se ze
svého rozrůstajícího se rodu. Tímto bych mohl ukončit kroniku
své rodiny, kterou jsem se rozhodl napsat pro případ, že bych
přeci jen zemřel. Aby potomci znali svou historii.
Je za pět minut dvanáct, to abych se
připravil. Každý čtvrtek ve dvanáct totiž chodí pošťačka.
Od minulého měsíce na naší čtvrť nastoupila nová posila. Ani
mladá ani stará – tak akorát. Krásně voní. Čerstvě,
propečeně. Hle, zvonek! To bude ona. Poslal jsem si doporučený
dopis, aby mi ho předala odobně. Je krásná. Je prostě k sežrání!