Štítky

čtvrtek 11. října 2012

Bajka

Valí chrobák kuličku,
valí, valí, valí.
Dá si pauzu chviličku,
do trávy se svalí.
Odpočívá, přemýšlí,
jak se dneska nadřel,
aby na kuličku nové
hovínko si našel.
Je to doba, co už světem,
kuličku svou valí si,
On však není znaven věkem
a když se tak zamyslí:
Bobek k bobku, když se sejde,
To je páni bohatství!
A že smrdí? Že prý páchne?
Na to nikdy nemyslí!
Hlavně, že má pořád více,
jedno, kde si nahrabal.
U plotu či u silnice,
valí svůj majetek dál.


Náhle z jeho přemýšlení,
kdo to sakra může být?
Nemůže být pomyšlení
mocného jak on rušit!
Podívá se, očka mhouří,
nevěřícně dívá se.
Chrobačka si kouli valí,
a na něj usmívá se!
Přijde k němu hodně blízko,
sladce na něj promluví:
"Nazdar brouku, pěkná koule,
co bys řek na zásnuby?
Koule k kouli, smrádek k smradu,
bohatství se násobí,
smradu bude jako v hradu,
jé, to budou žaloby!
Nejbohatší ze všech budem,
každý bude závidět.
A my na ně zpoza koulí,
nebudem chtít pohledět.
Všechno napůl...”
“Počkej, zadrž!”
Brouk ji náhle přeruší.
Tahle věta, hluboce ho,
potrápila na duši.
“Všechno napůl? To si myslíš,
že já dělit budu se?
Holka zlatá, tak to rychle,
s tou svou koulí odkul se!”


Chrobačka se urazila, zaškebila, otočila,
mocně šťouchla do kouličky,
vydala se na cestičky.
Mezi kozí bobečky,
tam se dělaj kuličky!
Brouk byl opět, tak jak on rád,
se svým majetečkem sám,
šťastný, že sám na své kouli,
jediný je mocný pán.
To, že koule sličné dámy,
mnohem větší byla,
a že svatba s ní by jemu,
značně přilepšila,
jeho mozku lakotnému
nadosmrti nedojde
a on sám a opuštěný,
jednou z lakoty pojde.
Protože sám, milí brouci,

nikdo štěstí nedojde!

úterý 5. června 2012

StroMY

V lese temném, hlubokém,
v lese klidném, plném ticha,
statný strom se k nebi tyčí,
k slunci vzhlíží, tiše vzdychá.

Pročpak vzdychá duše stromu,
když zde v míru může žít?
Vzdechy jemné, tiché, táhlé,
vzdechy lásky nenadálé!
Krásná jedle, hodna krále,
jedle statná, krásně voní,
strom moc touží po ní, ale
kořeny jsou pevné stále -
nemožno se přiblížit!

Strom v svém smutku v lesa skrytu,
není duší jedinou,
která z lásky vzdychá si tu,
z dvou míst vzdechy se linou.
Ano, také jedle vzdychá,
zmámena tou vůní krásnou,
k smrku připoutána láskou,
zem však kořeny též chytá...

Dva milenci, v lesa skrytu,
v nejhlubších těch hlubinách,
smutně spolu vzdychají tu.
Kolikrát již v dějinách,
láska srdce dvě spojila?
Dotyků však není dost.
Propast zakrýt zapomněla,
láska, ta vždy neomylná.

Pozdě staviti teď most...