Leť si, ptáčku překrásný
do dálky neznámé.
Za patnáct Slunce západů
snad zas se shledáme...
neděle 21. prosince 2014
sobota 13. prosince 2014
PéEf
Vánoce nám přicházejí,
bude opět konec roku.
Již se ani nenaději,
kalendář se vynuluje,
zas utonu v beznaději.
Nezamáčknu slzu v oku,
v tichu kleknu do závějí.
Měsíc po obloze pluje,
za ním v myšlenkách svých spěji:
Postavit se času toku!
Přestat hrát svou roli v ději!
Jaký smysl všeho tu je?
Kde odpověď uvádějí?!
"Chvála Pánu na nebesích"
děti v matné dálce pěji.
bude opět konec roku.
Již se ani nenaději,
kalendář se vynuluje,
zas utonu v beznaději.
Nezamáčknu slzu v oku,
v tichu kleknu do závějí.
Měsíc po obloze pluje,
za ním v myšlenkách svých spěji:
Postavit se času toku!
Přestat hrát svou roli v ději!
Jaký smysl všeho tu je?
Kde odpověď uvádějí?!
"Chvála Pánu na nebesích"
děti v matné dálce pěji.
pátek 28. listopadu 2014
Eko(ne)logická
Za život měl jsem zvířátek mnoho,
žádné z nich bohužel nežilo dlouho.
Příčiny úmrtí rozličné byly,
všechna však zemřela během pár chvílí.
První byl králíček překrásný, zubatý.
Měl jsem ho na víkend na pobyt u táty.
Z klece když vyskočil, divně se zatřásl,
třpyt v jeho očičkách najednou vyhasl,
zmenšil se na rozměr malého brouka,
upadl na záda, tlapkami třepotal,
smutně se koukal...
V minutě mrtev byl, téměř se vypařil.
Morčátko chlupaté bylo mé druhé,
druhý den od koupě však také tuhé.
V pokoji já totiž běhat ho nechal,
že bude skotačit marně jsem čekal.
Zaběhlo za velkou dřevěnou skříň,
z té skříně zazněl hlas:
"Morčátko, zhyň!"
Za skříní ouzko je, podivný podtlak,
z chudinky morčátka zbyl jenom protlak.
Třetím z těch miláčků nebohých mých,
bylo zas morčátko, krásné až hřích!
tu jeho krásu chtěl kamarád poznat,
tak jsem mu morčátko mailem chtěl poslat.
Adresát, předmět, odeslat teď,
soubor přiložen - morčátko, leť!
A tak jsem odeslal morčátko Ondrovi,
bláhově myslel jsem rychle že odpoví.
Odpověď přišla až druhý den kratičká,
z morčátka, že mu prý přišly jen očíčka...
žádné z nich bohužel nežilo dlouho.
Příčiny úmrtí rozličné byly,
všechna však zemřela během pár chvílí.
První byl králíček překrásný, zubatý.
Měl jsem ho na víkend na pobyt u táty.
Z klece když vyskočil, divně se zatřásl,
třpyt v jeho očičkách najednou vyhasl,
zmenšil se na rozměr malého brouka,
upadl na záda, tlapkami třepotal,
smutně se koukal...
V minutě mrtev byl, téměř se vypařil.
Morčátko chlupaté bylo mé druhé,
druhý den od koupě však také tuhé.
V pokoji já totiž běhat ho nechal,
že bude skotačit marně jsem čekal.
Zaběhlo za velkou dřevěnou skříň,
z té skříně zazněl hlas:
"Morčátko, zhyň!"
Za skříní ouzko je, podivný podtlak,
z chudinky morčátka zbyl jenom protlak.
Třetím z těch miláčků nebohých mých,
bylo zas morčátko, krásné až hřích!
tu jeho krásu chtěl kamarád poznat,
tak jsem mu morčátko mailem chtěl poslat.
Adresát, předmět, odeslat teď,
soubor přiložen - morčátko, leť!
A tak jsem odeslal morčátko Ondrovi,
bláhově myslel jsem rychle že odpoví.
Odpověď přišla až druhý den kratičká,
z morčátka, že mu prý přišly jen očíčka...
středa 15. října 2014
Trh(a/á)n
Rozerván
Otřesen
Kde je Bůh?
Pevná zem?
Ztracený
Zmaten
Bezcenný..
Sám sobě katem.Zapadlý v závěji,
zataven v plastu,
nemaje naději,
utopen v chlastu.
úterý 14. října 2014
Schody
Kéž jsou všechny bytosti šťastné!
v tom dřevěném domku pod schody
Zde v poesii ticha je vše krásné
Svatých trojice je strážcem pohody.
Večer v noc se mění, je čas domů jíti
Po schodech stoupat vzhůru k výšinám
A s každým krokem slavit sílu žití
Čas dnešní noci patří pouze nám!
pondělí 29. září 2014
Stůjte!
Stůjte, domy panelové!
Požíráte zahrady
plné boží záhady!
Požíráte sad,
kam chodil jsem si hrát!
Požíráte minulost.
Kdy budete mít už dost?
Kolik zbývá luk a lesů,
čekajících až adresu
lukrativní dostanou?
Kampak vaše říše stresu
chapadla až dosáhnou?
Zatím ještě je kam utéct
kam se schovat, kde mít klid.
Nemuset se v městě upéct,
kůru stromů políbit,
běhat, skákat. žít a snít!
Avšak jednou, až vy, domy
poslední strom zhltnete,
nebude již jediného
veselého dítěte...
čtvrtek 11. září 2014
Nebe
Krásný den, modré nebe
Postrádám lásku, postrádám tebe
Stromy odkvétají, byť stále Slunce září
A já sním o úsměvu na tvé krásné tváři
Ač teplo vcelku je, mne v kostech zebe
Miluješ mne stále tak moc, jak já tebe?
pondělí 25. srpna 2014
Hráč
A tak hrál, krásně hrál,
písně zpíval.
Pořád hrál, dlouho hrál,
na svět se usmíval.
Ve dne hrál i v noci hrál
písně které z mládí znal.
Stál a hrál, do dáli hleděl,
víc než my on jistě věděl.
Chvíli se i smál -
to když strunu naladil,
lehce se pak usadil
a zbytek noci hrál.
čtvrtek 21. srpna 2014
Ony
Byly - a už nejsou -
přesně o tomhle je svět.
Byly - přijdou další -
tak proč ohlížet se zpět?
Byly - vše se mění -
ráno budeš zase sám.
Byly - teď ti zbývá snění -
věčný lásky chrám.
pátek 15. srpna 2014
Návštěva
V důsledku většího rozsahu tohoto textu jej neumisťuji přímo zde, ale můžete si jej stáhnou ve formátu PDF kliknutím na tento odkaz.
úterý 29. července 2014
Rokle
Hledáte krásu na vyhlídkách
Obdivujete sluncem zalité výhledy
Hledíte do dálek a rozplýváte se tou krásou
Já ne
Výhledy jsou krásné, ale jsou vzdálené a cizí
Ta místa se vás nedotýkají, nesdílí s vámi prostor a čas
Jsou někde tam vzadu a vy je jen obdivujete
Ale nežijete je
Já miluji rokle a temná údolí
Ta vlhká chladně stinná místa
Kde je těsno
Kde člověk tuší nebezpečí
A ze kterých se vy snažíte vždy tak rychle prchnout
K výhledům - pro vás jsou rokle jen cestou
Pro mě cílem
Díky vám za to, alespoň jsem v roklích sám
Zde je slyšet ptáky zpívat
Kapky z větví padat k zemi
Brouky lézt a život poletovat
Zde je cítit vzduch a vůně přírody
a žití
V roklích jste všeho přímou součástí
A rokle jsou částí vás
Sdílíte se navzájem
Jste Jedno
pondělí 28. července 2014
Cesta
Takto nějak kdysi dávný člověk kráčel
cestou temným lesem, domů mířil,
poslouchal ptáky, vozík s sebou vláčel,
kol něj, také v duši stíny, cesty písek vířil.
Stoupal vzhůru k obzorům tušeným,
pryč z chladných temných roklí ven.
Zpíval si pro sebe hlasem mírně dušeným.
Těšil se domů, mířil za sluncem
pryč rychle z lesa - to byl dřív jeho sen.
A čas se mění, jdu dneska stejnou cestou sám
a ptáci stále stejně zpívají a slunce stejně září.
Však já teď nikam nespěchám, zde cíl svůj mám,
já přeji si skrýt ve stín korun tváři.
On těšil se až přijde mezi lidi, do vsi nebo do města
a já z něho teď utíkám - nešťastná nevěsta
kterou proti její vůli provdali a ona pláče
a za svou pravou láskou utíká ve chvílích vzácných.
Ulehám v teplé měkké mechu chomáče
a zpívám s ptáky jejich písně - života smích.
pondělí 21. července 2014
Ticho
Slyšíš ticho? Tiká.
Tik - tak, Tik - tak
Štěstí - zmar, život - smrt...
Vnímáš ticho života.
Cítíš život ticha.
Vnímáš nyní ticho všude kolem,
absolutně čisté nezvučno.
A chceš splynout s tímto tichem ve spojení holém.
Teď i tlouci srdcem neslušno.
Nechceš vůbec dýchat, toužíš nenarušit klid.
Jak je pouhé tvoje žití hlučné!
Náhle nechceš hlučně žít.
Rád bys v smrti stal se částí ticha kolem.
Tvůj život by přestal býti morem,
který svaté ticho v hluku prach vždy promění.
V ticho vemřít - to je pravé zrození!
sobota 28. června 2014
Asmr
Za lásku utrpení, za žití smrt -
jen bolest druhých štěstí přináší.
A smrt člověka - největší dar -
ta slast je omamná, tmu v srdci rozráží.
Dát když chceš vše - tak o vše přijdeš.
Nic nedej! V srdci led.
Buď jen ty - a nikdo jiný.
A na svět vypusť prokletí jed.
Vody zla proudí a vlny bijí,
proud strhává tě, do hloubi padáš.
Tam ona leží - nahá a krásná - tak jako vždy.
A ty ji trháš na kusy - jak ona tebe -
na kusy žití, mozaiku člověka,
který nikdy nebyl (se) sebou sám.
Její vlasy vytrhané jsou všude kolem
v past zajali tě - toť tvé lásky chrám.
pátek 20. června 2014
Pokrok
Vyčistit rasu, zachránit národ!
Je málo času, zbrojení, závod!
Rychleji, lépe, silněji, dál!
Starý řád mrtev, ať žije král!
pátek 16. května 2014
Pocit
Občas mívám pocit, že je na hlavu mi sráno
Mám ho často večer, někdy dokonce i ráno.
Pořád přemýšlím, jak se to mohlo stát?
Jak jsem mohl dopustit nechat na hlavu si srát?!
Táhněte pryč z mého žití, zmizte všichni sráči!
Vaše sraní na mou hlavu dohání mne k pláči!
Zmizte odkud přišli jste, ztraťte se do dálky!
Seru na vaše sračky, na vaše lži, na vaše války!
středa 7. května 2014
Krysař – O mocném kouzelníkovi naší doby
Dej si malá. Pojď, neboj se mě.
Sám mám sice málo, ale s tebou se rozdělím. Proč bych se
nerozdělil, když jste vy, krysy, jediní tvorové, kteří se mi
nevyhýbají. No vidíš, jak ti chutná. Přiveď příště i svoje
kamarádky, uděláme si tady pod mostem drobečkovou párty. Chceš
se mazlit? Tak pojď, vylez mi na rameno, budu ti vyprávět svůj
příběh. Jsem totiž mocný čaroděj, nejmocnejší ze všech,
kteří kdy žili! Nevěříš? Tak poslouchej, jaké mocné skutky
jsem mohl ve svém životě udělat!
Splozen jsem byl za velké války,
narodil jsem se však již do míru poválečných let. Můj otec –
válečný veterán – obdržel kus zabaveného nepřátelského
lesa a malý domek na jeho okraji. Zde jsem prožil jako normální
dítě první roky svého života. Sotva jsem však pobral rozum,
naučil se mluvit a uvědomil jsem si že já jsem já, bylo mi
jasné, že jsem jiný. Cítil jsem, že dokážu velké věci.
Dokážu cokoliv – stačí jen silně pomyslet a tiše přání
vyslovit. Chodil jsem po lese a představoval si, co všechno je v mé
moci. Přemýšlel jsem, jaké velké kouzlo vykonat, jaký záslužný
čin pro lidstvo a svět provést.
Jednou jsem se vracel z podobné
procházky a již z dáli jsem viděl hustý dým stoupající z
míst, kde stával náš domek. Přiběhl jsem blíže a zahlédl
šlehající plameny. Mohutný požár zžíral budovu a dle dětského
pláče i mou malou sestřičku. Po chvíli pláč ustal. Následně
se zhroutila střecha a za ní i zdi. Stačilo jen pomyslet, silně
si přát požár uhasit a stěny znovu vztyčit.... Mohl jsem
zachránit sestřičku. Mohl jsem své přání vyslovit tisíci
způsoby. Nekouzlil jsem. Jen jsem tiše hleděl a po tváři mi
stékaly slzy. Matka přiběhla po chvíli. Odskočila si předtím
do města cosi dokoupit a když slyšela od lidí, že směrem od
lesa stoupá hustý dým, rozeběhla se jak nejrychleji dovedla.
Dorazila bohužel pozdě. Zhroutila se. Její osobnost jakoby se
rozplynula spolu s dýmem nad spáleništěm. Několik dní chodila
jako tělo bez duše. Stačilo jen pomyslet a měla by svou dcerku
zpět, opět by byla šťastná a smála by se jako dřív. Přemýšlel
jsem jak bych ji mohl přičarovat její duši nazpátek. Nakonec
jsem však nekouzlil. Věděl jsem, co všechno mohu, neučinil jsem
však žádné kouzlo. Pátý den po požáru ukončila své trápení
skokem do řeky. Otec, když se vrátil z obchodní cesty a vyslechl
celou naši tragedii, se oběsil na svém milovaném dubu na pasece v
našem lese. Byl ze mne sirotek. Neučinil jsem žádné kouzlo, ač
jsem mohl cokoliv. Dokáži vracet život, stavět domy z popela, ale
neučinil jsem tak.
Umístili mne do domova pro
sirotky, kde jsem zakusil mnohé útrapy a útisk starších
chovanců. Bití a posměšky byly na denním pořádku. Jen trochu
silněji pomyslet, vyslovit tiše své přání a mohlo být vše
jinak. Mohl jsem mít vlastní dům a spoustu peněz. Mohl jsem
pozvat své rodiče, po kterých se mi tolik stýskalo, zpět mezi
živé. Ani tentokrát jsem nekouzlil. Chodíval jsem často do
našeho bývalého lesa, sedával na otcově dubu a sledoval, jak les
jeho nový majitel kácí. Vystřílel všechnu zvěř, která v něm
žila a rozhodl se, že zde vybuduje své honosné sídlo. Les
zkrátka musel ustoupit. Jednoho dne mne vyhnal. Pustil na mne psy a
ti mne velmi ošklivě potrhali. Jen jediným drobným kouzlem jsem
mohl psy zahnat, nechat les znovu vyrůst, přivolat zpět ptáky aby
zpívali v korunách o štěstí a lásce. Já, mocný kouzelník
ovšem neučinil ani jediné kouzlo. Do kousanců vnikla ošklivá
infekce a tak mne převezli do nemocnice v hlavním městě, kde mne
několik měsíců léčili. Když jsem byl zdravý, oznámili mi, že
mne nemohou přijmout zpět do domova pro sirotky, mají prý plno.
Zaklaply se za mnou dvěře nemocnice a já stál samotný v cizím
městě. Bylo by příjemné přičarovat si automobil, prostorný
byt, krásnou dívku, říkal jsem si. Neučinil jsem tak. Procházel
jsem špínou rušných velkoměstských ulic a vnímal
všudypřítomnou bídu nejchudších a nezměrné bohatství jiných.
Cítil jsem ve vzduchu napětí, smutek, touhu po lepším životě.
Mohl bych silně pomyslet a všem dopřát krásný život, to by byl
čin hodný tak mocného kouzelníka, jakým jsem! Neučinil jsem
tak.
Z
jedné kavárny mi k uším dolehla vzrušená mluva hlasatele v
radiu. Oznamoval, že sousední stát, který jsem před patnácti
lety slavně porazili v kruté válce, nabral nové síly a spojence
a chystá se brzy zaútočit. Následovala výzva k všeobecné
mobilizaci. Že bych jedinou myšlenkou odvrátil utrpení milionů?
Narukoval jsem do armády. Alespoň mne oblékli, nasytili, bylo kde
spát... Poslali nás na frontu. Během neustálých přesunů a bojů
jsem si našel několik velmi dobrých přátel – vlastně prvních
skutečných přátel, které jsem kdy měl. Dokonce jsme se
domluvili, že až válka zkončí, založíme společně podnik,
jedno jaký, ale určitě se nám pak povede přímo báječně!
Válečné měsíce se táhly a moji přátele ubývali. Umírali.
Jeden to dostal zezadu do hlavy, když jsme spolu hovořili – na
místě mrtev. Další uhořel o několik týdnů později. Ostatní
zemřeli na různé infekce či silné ztráty krve. Žádný z nich
nemusel zemřít, ona vlastně ani tahle válka nemusela být –
stačilo jediné kouzlo. Nekouzlil jsem. Hnili jsme jako krysy v
bahně – bez jídla, špatně vyzbrojeni, prolezlí nemocemi. Po
pěti letech válečného běsnění byla naše armáda poražena a
mou zemi ovládl národ cizinců, jejjichž jedinou snahou bylo nás
vyhladit. Kdyby jen věděli, že mezi těmi, které chtějí smazat
z povrchu zemského jsem já, nejmocnejší čaroděj! Jedinou
myšlenkou bych je mohl proměnit třeba v mravence a pak je do
jednoho zadupat do země! Každou noc v zajateckém táboře jsem si
představoval, co všechno mohu, jak bych krásně dokázal osvobodit
svůj národ – nekouzlil jsem však.
Převezli nás do lomu, kde jsme
v otřesných podmínkách těžili mramor, z něhož dobyvatelé
budovali svá honosná sídla. Drobné kouzlo by stačilo, aby se
jejich sídla zhroutila a oni skončili pod tunami mramoru... Bili
nás. Mučili jen pro své vlastní potěšení. Jednou jsem to
nevydržel a vykřikl na dozorce, ať nás nechá být, jinak ho svým
mocným kouzlem nechám na místě zemřít. Smál se. Pozval ostatní
dozorce a bavili se mou výhružkou. Kdyby věděli, jakou moc mám!
Začali mne provokovat a nutit dokázat mé schopnosti. Vyhrožovali
mi smrtí, neučiním-li nějaké kouzlo. Nekouzli jsem, ani
tentokrát jsem nekouzlil. Střelili mne do nohy. Další ranou mne
chtěli zabít, ale velitel je odehnal – pracovní síla pro něho
byla velmi důležitá. Když jsem ležel na ošetřovně –
umírárně - dolehly k mým uším rány a střelba – dorazily
armády našich vzdálených spojenců, kteří se rozhodli porazit
naše utlačovatele. To se jim po několika týdnech povedlo.
Nechtěli nám však pomoci, o nás jim vůbec něšlo. Chtěli pouze
ukázat, že jsou nejsilnější. Brzy odtáhli a nechali naši zem
ve zbídačeném stavu. Toulal jsem se od vesnice k vesnici, živil
se všelijak. Přemýšlel jsem komu kouzlem pomoci, kde nejlépe
uplatnit své umění, jehož bylo nyní tolik potřeba. Neučinil
jsem jediného kouzla.
Naše
země se po dlouhých letech agónie opět vzchopila a hlavní město
prosperovalo jako nikdy dříve. Já však jako bych do tohoto nového
světa nepatřil. Mnohokrát jsem zatoužil mít teplý byt, plné
sklady jídla, bazén a zahradu. Vím, že jediným kouzlem bych mohl
být šťastný a spokojeně žít až do konce svých dní. Žiji
ale pod mostem, lidé se mi vyhýbají, někteří mne uráží a
plivou na mne. Já největší kouzelník, který kdy žil, tyto
jejich posměšky tiše snáším. Neučinil jsme za celý život
jediného kouzla, nebudu kouzlit ani nyní. Jsem šťastný, protože
vím, že v mé moci je vše, mohl jsem být kýmkoliv a učinit
cokoliv - a stále mohu! Je mi přes sedmdesát, lidí se straním.
Bavím se jen s krysami. Jsi jedna z nich, tebe jsem si obzvláště
oblíbil. Vím, co si myslíš – proč jsem nikdy za celý život
ani trochu nezakouzil, viď?
Počkej, kam to běžíš? Chceš si hrát na honěnou? Tak dobrá,
hned tě chytím, uvidíš! Jen co vstanu. Eh. Už běžím!
Drobná krysí očka hleděla ze
křoví na bezvládně tělo ležící na silnici a mizející
dvojici světel v dáli. Drobný krysí mozeček nechápal dost
dobře, co se stalo a proč se ten starý hodný pán nezvedá a
nehraje s ní jejich hru. Cítila však, že svět je o něco
prázdnější. Nejmocnější čaroděj zemřel, aniž učinil
jediného kouzla. Nevěděla, zda to byl skutečný mág nebo jen
starý bláízen, ale měla ho ráda. Neřekl jí, proč nekouzlil,
bylo ovšem jisté, že on to věděl. Možná, že jeho moc a síla
nebyla ve schopnosti činit zázraky, ale nečinit je.
úterý 6. května 2014
Pochod
Roklemi porostlými mechem
Roklemi zelenými životem
Kráčel průvod živých mrtvých
Procesí jdoucí z dáli nikam
Nemohl jeden jít již dále,
nechtěl žít
Nohy ho nenesli, srdce vyhaslo
Nejen však Francouz znaven k smrti
V žití mrtev také žid
Vůdci je odvedli do rokle stranou
Příkaz zněl u skály stát ať zůstanou
Naposled pohlédli dávno ti mrtví v koruny stromů
V myšlenkách posledních zpátky šli domů
Slyšeli ptáky, radostný smích
Viděli slunce zlaté na modrých nebesích
Cesta končí! Konečně! V jejich tvářích smích.
Abzielen!
Feuer!
pátek 2. května 2014
Za oponou
I.
A bylo to tam...
Ta střela
Zásah
Trefa
Bylo to tam...
Krásné
Krátké
Okamžik naplnění
Mám život
Mám cíl
Smrt odchází
Dnes ožívám
Právě dnes
Jen dnes...
Kdy zas znovu?
II.
Pil jsem
Žil jsem
Zradil jsem
III.
Malý ptáček
Drobný, zbytečný na světě
Vzlétl do nebes
Aby líbal rty andělů
Poprvé a naposled
Nikdy víc již nepolíbí
Málo vzduchu
Ptáček umírá
Padá k zemi
Šťastně se usmívá...
IV.
Já sám
Ďábel s tváří anděla
Ano, vím,
že se to nedělá.
Ale ty pochopíš snad...
Chci, abys to věděla!
Já mám tě rád...
V.
Chtěl bych zavolat
- nevím proč?
Chtěl bych napsat
- nemám komu...
Né, ještě se mi nechce domů!
V hlavě vrtá ten děsivý červotoč...
Mozek sežral, srdce víc již není
Duše jediná, ta čistá, ještě zbývá
Jak dlouho ona odolat má?
A vlastně proč?
VI.
Ach Julie, proč jsi Julie?
Proč jsi? Proč stále jsi?!
Proč nezničil tě čas,
ten krutý pán všeho?
Proč tu stále jsi?
Proč přes všechny věky přetrvává
tvá krása, tvůj úsměv - ten zloděj lidských srdcí!
Je tak snadné tě milovat!
Podléhám? Nikoliv - podlehl jsem!
A nejsem první a jistě ani poslední.
Proč jsi tak věčná?
Proč já tak smrtelný?
VII.
Ne, nechce se mi jít
Nechce se mi kráčet
Chci osud obejít
Jím nenechat se vláčet
Hle, lampa krásně bíle září!
- to světlo je v mých vzpomínkách
jenž se začínají ztrácet
a přeci to bylo jen před malou, nepatrnou chvílí!
To světlo se odráželo ve tvé tváři.
IX.
A co když zabiji člověka v představách svých?
Je toto vražda? Není.
Proto když o tobě sním, je to hřích?
Je tedy nevěrou snění?
XI.
Jsi chytrá - tys musela to vědět,
že dnes u nás já nechtěl jen tak sedět
a dívat se ti do očí.
Nebo čekalas’ jen, zda někam to pokročí?
Tys na mně to nechala a jen tiše čekala?
Nebo snad krutě spokojenás’ byla,
že já jsem vyčkával a hleděl ti do očí?
XII.
Tak jsem to stihnul!
Stihnul jsem autobus!
Velké plus -
plán dodržen mám.
Ale jsem sám...
XIII.
Autobus číslo jedna.
Opilá dívka,
starý pán,
smrdutý bezdomovec -
ti všichni jedou se mnou.
Tyto lidi u sebe mám.
Jsem sám.
Stále sám.
Hledím ke hvězdám a prosím:
Chci být s tebou ještě jednou,
jednou jedinkrát
a říct ti, že jen tebe,
tebe jedinou,
mám rád.
XIV.
A ta paní stála u mne,
hleděla mi přes rameno,
četla básně mé a dívala se.
Smutně či šťastně?
To se nikdy nedovím..
Řekla pouze s nostalgií v hlase:
“Já vím.”
XV.
Den zalitý zlatem pomalu končí
a já hledím do tvých krásných oči.
Přemýšlím. Co vlastně vidím v nich?
Barvy květin, záři slunce, štěstí léta
nebo chladný bílý sníh?
XVI.
Na tvář ti dopadá paprsek sluneční -
první to paprsek z paprsků letních.
Přeji si moc aby den dnešní byl věčný
Paprskem tím taje v srdci mém sníh.
XVIII.
Jen jedna noc - to není moc
Já vím
Proč s tebou letní oblohu
já víc již vidět nemohu?
Proč o tobě jen sním?
XIX.
Musím jít dál i když to nejde,
setrvačnost, to je silná zbraň.
Lež či pravda, co na tom sejde?
Bolest srdce za srdce rozmar daň.
Víc se toulám, více sním,
okamžikem žiji, málo spím,
vnímám zeleň, zpěvy ptáků,
modř oblohy, bělost mraků!
Svět je pro mne vteřinou,
kterou nesmím promarnit.
Přemýšlím, co příčinou?
Láska by to mohla být!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)