Dej si malá. Pojď, neboj se mě.
Sám mám sice málo, ale s tebou se rozdělím. Proč bych se
nerozdělil, když jste vy, krysy, jediní tvorové, kteří se mi
nevyhýbají. No vidíš, jak ti chutná. Přiveď příště i svoje
kamarádky, uděláme si tady pod mostem drobečkovou párty. Chceš
se mazlit? Tak pojď, vylez mi na rameno, budu ti vyprávět svůj
příběh. Jsem totiž mocný čaroděj, nejmocnejší ze všech,
kteří kdy žili! Nevěříš? Tak poslouchej, jaké mocné skutky
jsem mohl ve svém životě udělat!
Splozen jsem byl za velké války,
narodil jsem se však již do míru poválečných let. Můj otec –
válečný veterán – obdržel kus zabaveného nepřátelského
lesa a malý domek na jeho okraji. Zde jsem prožil jako normální
dítě první roky svého života. Sotva jsem však pobral rozum,
naučil se mluvit a uvědomil jsem si že já jsem já, bylo mi
jasné, že jsem jiný. Cítil jsem, že dokážu velké věci.
Dokážu cokoliv – stačí jen silně pomyslet a tiše přání
vyslovit. Chodil jsem po lese a představoval si, co všechno je v mé
moci. Přemýšlel jsem, jaké velké kouzlo vykonat, jaký záslužný
čin pro lidstvo a svět provést.
Jednou jsem se vracel z podobné
procházky a již z dáli jsem viděl hustý dým stoupající z
míst, kde stával náš domek. Přiběhl jsem blíže a zahlédl
šlehající plameny. Mohutný požár zžíral budovu a dle dětského
pláče i mou malou sestřičku. Po chvíli pláč ustal. Následně
se zhroutila střecha a za ní i zdi. Stačilo jen pomyslet, silně
si přát požár uhasit a stěny znovu vztyčit.... Mohl jsem
zachránit sestřičku. Mohl jsem své přání vyslovit tisíci
způsoby. Nekouzlil jsem. Jen jsem tiše hleděl a po tváři mi
stékaly slzy. Matka přiběhla po chvíli. Odskočila si předtím
do města cosi dokoupit a když slyšela od lidí, že směrem od
lesa stoupá hustý dým, rozeběhla se jak nejrychleji dovedla.
Dorazila bohužel pozdě. Zhroutila se. Její osobnost jakoby se
rozplynula spolu s dýmem nad spáleništěm. Několik dní chodila
jako tělo bez duše. Stačilo jen pomyslet a měla by svou dcerku
zpět, opět by byla šťastná a smála by se jako dřív. Přemýšlel
jsem jak bych ji mohl přičarovat její duši nazpátek. Nakonec
jsem však nekouzlil. Věděl jsem, co všechno mohu, neučinil jsem
však žádné kouzlo. Pátý den po požáru ukončila své trápení
skokem do řeky. Otec, když se vrátil z obchodní cesty a vyslechl
celou naši tragedii, se oběsil na svém milovaném dubu na pasece v
našem lese. Byl ze mne sirotek. Neučinil jsem žádné kouzlo, ač
jsem mohl cokoliv. Dokáži vracet život, stavět domy z popela, ale
neučinil jsem tak.
Umístili mne do domova pro
sirotky, kde jsem zakusil mnohé útrapy a útisk starších
chovanců. Bití a posměšky byly na denním pořádku. Jen trochu
silněji pomyslet, vyslovit tiše své přání a mohlo být vše
jinak. Mohl jsem mít vlastní dům a spoustu peněz. Mohl jsem
pozvat své rodiče, po kterých se mi tolik stýskalo, zpět mezi
živé. Ani tentokrát jsem nekouzlil. Chodíval jsem často do
našeho bývalého lesa, sedával na otcově dubu a sledoval, jak les
jeho nový majitel kácí. Vystřílel všechnu zvěř, která v něm
žila a rozhodl se, že zde vybuduje své honosné sídlo. Les
zkrátka musel ustoupit. Jednoho dne mne vyhnal. Pustil na mne psy a
ti mne velmi ošklivě potrhali. Jen jediným drobným kouzlem jsem
mohl psy zahnat, nechat les znovu vyrůst, přivolat zpět ptáky aby
zpívali v korunách o štěstí a lásce. Já, mocný kouzelník
ovšem neučinil ani jediné kouzlo. Do kousanců vnikla ošklivá
infekce a tak mne převezli do nemocnice v hlavním městě, kde mne
několik měsíců léčili. Když jsem byl zdravý, oznámili mi, že
mne nemohou přijmout zpět do domova pro sirotky, mají prý plno.
Zaklaply se za mnou dvěře nemocnice a já stál samotný v cizím
městě. Bylo by příjemné přičarovat si automobil, prostorný
byt, krásnou dívku, říkal jsem si. Neučinil jsem tak. Procházel
jsem špínou rušných velkoměstských ulic a vnímal
všudypřítomnou bídu nejchudších a nezměrné bohatství jiných.
Cítil jsem ve vzduchu napětí, smutek, touhu po lepším životě.
Mohl bych silně pomyslet a všem dopřát krásný život, to by byl
čin hodný tak mocného kouzelníka, jakým jsem! Neučinil jsem
tak.
Z
jedné kavárny mi k uším dolehla vzrušená mluva hlasatele v
radiu. Oznamoval, že sousední stát, který jsem před patnácti
lety slavně porazili v kruté válce, nabral nové síly a spojence
a chystá se brzy zaútočit. Následovala výzva k všeobecné
mobilizaci. Že bych jedinou myšlenkou odvrátil utrpení milionů?
Narukoval jsem do armády. Alespoň mne oblékli, nasytili, bylo kde
spát... Poslali nás na frontu. Během neustálých přesunů a bojů
jsem si našel několik velmi dobrých přátel – vlastně prvních
skutečných přátel, které jsem kdy měl. Dokonce jsme se
domluvili, že až válka zkončí, založíme společně podnik,
jedno jaký, ale určitě se nám pak povede přímo báječně!
Válečné měsíce se táhly a moji přátele ubývali. Umírali.
Jeden to dostal zezadu do hlavy, když jsme spolu hovořili – na
místě mrtev. Další uhořel o několik týdnů později. Ostatní
zemřeli na různé infekce či silné ztráty krve. Žádný z nich
nemusel zemřít, ona vlastně ani tahle válka nemusela být –
stačilo jediné kouzlo. Nekouzlil jsem. Hnili jsme jako krysy v
bahně – bez jídla, špatně vyzbrojeni, prolezlí nemocemi. Po
pěti letech válečného běsnění byla naše armáda poražena a
mou zemi ovládl národ cizinců, jejjichž jedinou snahou bylo nás
vyhladit. Kdyby jen věděli, že mezi těmi, které chtějí smazat
z povrchu zemského jsem já, nejmocnejší čaroděj! Jedinou
myšlenkou bych je mohl proměnit třeba v mravence a pak je do
jednoho zadupat do země! Každou noc v zajateckém táboře jsem si
představoval, co všechno mohu, jak bych krásně dokázal osvobodit
svůj národ – nekouzlil jsem však.
Převezli nás do lomu, kde jsme
v otřesných podmínkách těžili mramor, z něhož dobyvatelé
budovali svá honosná sídla. Drobné kouzlo by stačilo, aby se
jejich sídla zhroutila a oni skončili pod tunami mramoru... Bili
nás. Mučili jen pro své vlastní potěšení. Jednou jsem to
nevydržel a vykřikl na dozorce, ať nás nechá být, jinak ho svým
mocným kouzlem nechám na místě zemřít. Smál se. Pozval ostatní
dozorce a bavili se mou výhružkou. Kdyby věděli, jakou moc mám!
Začali mne provokovat a nutit dokázat mé schopnosti. Vyhrožovali
mi smrtí, neučiním-li nějaké kouzlo. Nekouzli jsem, ani
tentokrát jsem nekouzlil. Střelili mne do nohy. Další ranou mne
chtěli zabít, ale velitel je odehnal – pracovní síla pro něho
byla velmi důležitá. Když jsem ležel na ošetřovně –
umírárně - dolehly k mým uším rány a střelba – dorazily
armády našich vzdálených spojenců, kteří se rozhodli porazit
naše utlačovatele. To se jim po několika týdnech povedlo.
Nechtěli nám však pomoci, o nás jim vůbec něšlo. Chtěli pouze
ukázat, že jsou nejsilnější. Brzy odtáhli a nechali naši zem
ve zbídačeném stavu. Toulal jsem se od vesnice k vesnici, živil
se všelijak. Přemýšlel jsem komu kouzlem pomoci, kde nejlépe
uplatnit své umění, jehož bylo nyní tolik potřeba. Neučinil
jsem jediného kouzla.
Naše
země se po dlouhých letech agónie opět vzchopila a hlavní město
prosperovalo jako nikdy dříve. Já však jako bych do tohoto nového
světa nepatřil. Mnohokrát jsem zatoužil mít teplý byt, plné
sklady jídla, bazén a zahradu. Vím, že jediným kouzlem bych mohl
být šťastný a spokojeně žít až do konce svých dní. Žiji
ale pod mostem, lidé se mi vyhýbají, někteří mne uráží a
plivou na mne. Já největší kouzelník, který kdy žil, tyto
jejich posměšky tiše snáším. Neučinil jsme za celý život
jediného kouzla, nebudu kouzlit ani nyní. Jsem šťastný, protože
vím, že v mé moci je vše, mohl jsem být kýmkoliv a učinit
cokoliv - a stále mohu! Je mi přes sedmdesát, lidí se straním.
Bavím se jen s krysami. Jsi jedna z nich, tebe jsem si obzvláště
oblíbil. Vím, co si myslíš – proč jsem nikdy za celý život
ani trochu nezakouzil, viď?
Počkej, kam to běžíš? Chceš si hrát na honěnou? Tak dobrá,
hned tě chytím, uvidíš! Jen co vstanu. Eh. Už běžím!
Drobná krysí očka hleděla ze
křoví na bezvládně tělo ležící na silnici a mizející
dvojici světel v dáli. Drobný krysí mozeček nechápal dost
dobře, co se stalo a proč se ten starý hodný pán nezvedá a
nehraje s ní jejich hru. Cítila však, že svět je o něco
prázdnější. Nejmocnější čaroděj zemřel, aniž učinil
jediného kouzla. Nevěděla, zda to byl skutečný mág nebo jen
starý bláízen, ale měla ho ráda. Neřekl jí, proč nekouzlil,
bylo ovšem jisté, že on to věděl. Možná, že jeho moc a síla
nebyla ve schopnosti činit zázraky, ale nečinit je.
