sBohem

Zrada bolí.
Zrada lásky.
Hebké vlásky
syté solí
ze slz tvých.
Roztál sníh,
léto září.
Krásný smích
ze tvých tváří
zmizel.
Vrať se mi! Žel
Bohu -
o polibku tvém
již jenom snít mohu..

Řeka

Srdce mi ukradli říční piráti.
Ach lásko, těžko Ti
budu vyprávět...
Včerejší noc - jiný svět.
A teď ráno kocovina
a má obrovská vina:

„Mrznu...
Bílý krystalku, stanu se Tebou.
Ach, nohy zebou.
A srdce v chladu,
plné hladu
trpí zimou.
Naději mou
větry odvanou.
Nikdy se nevrátí.
Zima mě uchvátí.
V led se proměním,
uvnitř navždy zkamením.“

Padám do trhliny
v zemi. Vinný!
Ďábla sliny
vlhčí stěny.
Tiché steny:

„Hlas Tě nyní opouští.
Zavři oči před spouští,
jež Tě dole čeká.
Krve plná řeka!
Do jezera zapomnění
mrtvé řeka unáší.
Na bahno se těla mění,
kosti k břehům vynáší.“

„Sbohem světe!“

Hříšní bděte!
I na Vás čeká
ta trhlina,
ta řeka...

Svíce

Konečně tak něžná,
milá, klidná, tichá...
Škoda jen toho,
že uprostřed břicha
máš nůž.
Vracíš se do nebe.
Ale co už?
Teď mám tě pro sebe!
Mám tě tak rád!
Ach, rána chlad
rychle se blíží.
Však do té doby,
můžem si hrát
úplně bez obtíží!

Sfoukávám svíci,
vychutnám noc zaslouženou.
První a poslední
s překrásnou zhaslou ženou.

Poznání

Zrazuješ polibkem,
zrazuješ láskou.
Po nocích vášně
uléháš s maskou
věrného. S ní
třicet dní za to ti stálo,
abys teď, zatímco tvá
o princi sní,
cítil, jak málo
zůstane, až ráno sní
poslední sousto citu,
jež na zlatém podnose jí dáš?
Pro koho vlastně jsi tu?
V temntotě jablko poznání jídáš.
Nejsi princ z jejích snů,
jsi její Jidáš.

Odlétáš

Odevzdávám tě životu,
Lásko.
Odlétáš s prvními ranními paprsky Slunce.
Snad tě nespálí,
křehký chomáčku citu...
Možná jednou
někdy,
někde,
opět
nasaji vůni tvé krásy a pochopím,
že s tebou odletělo mnohem víc,
než těch několik zdánlivě prchavých
a přesto ve své prchavosti věčných
dní a nocí,
úsměvů a slz,
otázek bez odpovědí
a odpovědí bez otázek.

Tam na tom místě,
kde tě znovu ucítím,
budu do roztrhání těla kopat.
Hloubš a hloubš,
prorážet vrstvy zapomění,
zbytečně zlých slov,
výčitek a bolestí,
abych ještě jednou,
alespoň při posledním úderu srdce,
mohl obdivovat drahokam
tvé věrné lásky.
Můj poslední výdech ponese:
„Omlouvám se, miláčku...“

Or? - well...

Prázdná těla jako červi
po nocích se zmítají.
Temné duše když se prolnou,
básně zmaru šeptají.
V hrobech svých cel uvěznení
vášeň k smrti v křečích cítí.
Srdce - ocel, naděj' - není,
k čemu tohle marné žití?
Holubice smíru leží
s krčky ostře zlomenými,
čas, jak černý mor dál běží
a za okny zazděnými
děje se ten hezký svět.
Svět lidí co klušou v stádu,
klušou v davech na oběd(/ť).
Milují svou skvělou vládu,
nesmějí(/nechtějí) se dívat zpět
na těla těch, kteří padli -
proud hlavní je omrzel;
na ty květy, které zvadly
pod tíhou všech davu zel...

MlhoVina

Zvolna se rozpadám
jako mlhovina
a je to jen má vina,
že se propadám.
Mám více dam.
Na střídačku s nimi
usínám,
s každou z nich vždy sním i
vzpomínám, musim nám
dál lhát,
lásku hrát.
Kdy skutečné je
"Mám tě rád"?!

MiLeNkA

Oči abys viděl,
ústa abys mluvil,
uši abys slyšel.
Z matky když jsi vyšel,
býval jsi tak čistý.
Jsi si fakt jistý,
že (tvůj) život smysl má?
Říkáš mi: "Jsi má,
navždy budem spolu!"
Však v mém srdcebolu
řeč - lež laciná.
Proč musím být ta,
co prosit začíná?!

Máš přeci
oči abys prohlédl,
ústa abys promluvil,
uši abys vyslyšel
a srdce abys miloval,
tak je použij!
Natahuji ruce,
abys ke mně šel.
Konečně už žij!

REVOLucce

Nová a nová
ohniska "nákazy",
přes všechna pravidla,
přes všechny zákazy.
Potomci svobody
rodí se dál.
„Ať padnou okovy!“
„Ať zhyne král!“
Dnes jsou nás tisíce,
bude nás víc
a ten váš starý řád
svrhnem jak nic!
Z klecí již brzy my
konečně uniknem.
„Svobodu nebo smrt!“
z barikád vykřiknem.

Tři

Ty, Já
          a Ona...
(Ne)svatá trojice
Různé časy - stejná ložnice
Vášeň a touha,
rozplizlý cit,
víra, že toto smí
navěky být.
Věrnost srdce,
nevěra těla.
Chtíč - zrádný rádce,
co problémy dělá.
V těžišti trojcípu
láska krvácí.
Milovat více žen
těžko se vyplácí...

Smrt starcova

Ach Lásko, Lásko nestálá,
ach srdce - věčný poutníku!
Zaplaneš a rozplyneš se
jak dým z mého doutníku.
Doutník jen a dobré pití -
v temné noci společníci.
Teplo krbu, obrazy žen,
kterým "Lásko!" směl jsem říci.

Kolik jsem jich miloval,
kolik něžné krásy zažil?
Teď sám sedím v noci temné,
smrt a víno proudí do žil.
Chladnu, chřadnu, umírám,
co z těch lásek zbylo?
Život můj však za to stál.
Žena - boží dílo!

Krev

Nech tu krev téct... 

Jak sladce chutná! 

Nech kapky padat, 

nebuď už smutná! 

V posledním tanci,

v posledním objetí,

nejsou již zrádci ,

nejsou již oběti.

V pramínku rudém 

smutek tvůj odteče,

ten pocit bolesti 

za chvilku uteče.

Jsem doktor Smrt,

buď prosím svolná,

podej mi ruku 

a budeš volná!

O(d)puštění

Na světě milion krás,
já vybral si tebe.
Z tisíců hvězd skládá se nebe -
však pro mne tys jedinou.
"Budem MY zas?",
tmy zítřků se ptám.
Každou vteřinou
je těžší to snést - 

navždy již sám?!
Chci bojovat o cit,
však jeden z nás procit

a za ruku vést
nechce se dál.
Ach, vše bych dal,
kdyby má vina
dala se smést...

Medvídek

V louži vody vhozen,
v bahno zašlápnut,
hebký medvídek.
Býval v pokojíčku malém
svědkem lásky nabídek.
Nyní topen, dušen,
rukou ne-již-holčičky.
Význam v tom všem tušen.

Sbohem, maličká,
sbohem, maličký!

Kocour

I ten kocour zdrhá, bojí
se, když pod obojí
přijímám tělo své i krev svou.
Již to není o nás dvou...
Pryč je láska, pryč je chtíč,
řeklas: "Klidně plakej, křič!"
Slavík lásku jinde zpívá,
kocour zdrh', jen Bůh se dívá.

Házejte kamenem

Měsíc oknem tiše hledí
na rytíře, jenž své hledí
zvedá, helmu odkládá.
I brnění na zem padá,
k panně on se pokládá.
Když tu náhle výkřik! Zrada!

Panna dýku do záda vráží.
Povolejte někdo stráží!
Vrahem panna jest!
Podle bodla dívka čistá,
postih bude nést!
Její ruka byla jistá,
zaslouží si trest!

Trestat pannu snadné zdá se
vždyť rytíř pán její byl.
Zeptá se jí někdo, zda se
nabažila dětství chvil?
Krev panny dnes rytíř prolít
tvrdě, krutě, chladně chtěl.
Předběhla ho - v hlavě obraz
rodičů svých mrtvých těl.

Na hranici hořet bude
vražedkyně nestoudná!
Však pan soudce, který soudil
Rajských bran se nedobude.
Nejhlubších všech pekel dna
dosáhne ta duše černá,
špatně soudit zvolila!
Pannu, která Bohu věrná,
zlosyna krev prolila...

Přetlak

Úí úí úí
iuiuiuiu iuiuiuiu
Řítí se ulicí
auta uhýbají
chodci uskakují a zírají
A oni letí
Jako vítr, magistrálou vpřed
Hlavně to stihnout!
iuiuiuiu iuiuiuiu
Život, smrt, Život, smrt
Život!

Sedím opřený o zeď domu
Tak nějak nikde
Tak trochu všude
Ale hlavně v tratolišti krve
Neschopen pohybu
Lidé se sbíhají
“Ach bože! To je strašné!”
Křičí, pláčou, fotí
Chladnu
Třesu se
Honem, pospěšte!
Nedá se to vydržet!
Musím!
Je to můj osud.
“Buď tvrdej chlap”, říkal vždycky táta...
iuiuiuiu iuiuiuiu
Život, smrt, Život, smrt
Smrt!

Už jsou tu, vyskakují z aut
“Rozejděte se! Ustupte!”
Drží mě pevně
Jsem tažen do jednoho z aut
Bílé auto pro mě
Černé pro NI
Zasloužila si to
Děvka!

Svítání

Slunce vychází
stíny mizí
držíš ji v náruči
tu, kdysi cizí
Noci tma ta tam je
ach očí jejích zář
kráčíš teď do ráje
sledujíc její tvář
Hladíš ji po vlasech
v nichž skryto zlato
po mnoha zápasech
stálo to za to!

Vlas

Tvůj vlas - to jediné, co zbylo
Stín krásných chvil - kolik jich bylo?
Tvůj hlas, Tvůj přenádherný smích,
Tvá vůně, náš slastný lásky hřích.
Sny nocí bez sebe, stisk nocí spolu!
Co z toho zbylo? Krom srdce bolu
a fotek na stěně, snad jen ten vlas
a věčná naděje, že budem zas...

Výkřik

Co je za okrajem žití?
Zbývá jeden jediný krok.
Spadneš do propasti či se vzneseš k nebesům?
A co je to jemné svědění kolem páteře?
Znamení života nebo dotyk smrti?

Víru ztracenou
více nehledám,
duši bezcennou
peklu odevzdám.
Sám, samotný,
v smrti nehmotný.

Výkřik tvé matky ti dal život.
Jsi jen výkřik!
Neartikulovaná bolest vykřičená do prázdna.
Letíš prostorem, slábneš,
jednou zmizíš v tichu nesmírna.

Když budeš mít jó velké štěstí,
bude se o tobě chvíli hovořit:
"Slyšeli jste to?"
    "Co?"
"Ále, to bylo asi jen kvílení větru..."