„Nejstarší a nejsilnější emocí lidstva je strach.“
Howard Phillips Lovecraft
„Miláčku, jsem tak ráda, že jsme konečně vyrazili na procházku! Doma už mi to všechno lezlo na mozek. Ta karanténa byla nekonečná.“
„Také jsem rád, po té dlouhé době, co jsme jenom byli zavření doma, mi ten pohyb neskutečně chybí. A dneska je tak krásně! Koukej, tady je ta žlutá turistická značka!“
„No paráda, já bych ji skoro přehlédla... A kam že jsi tedy tu procházku přesně naplánoval?“
„Hlavně k tomu vodopádu, jak jsi se chtěla už dlouho podívat. Koukal jsem, že je kousek od něj krásná vyhlídka do údolí, tak tam taky můžeme zajít. No a teď v autobuse jsem se díval do mapy, že po trase, za pár stovek metrů, je neznačená pěšina, která vede k rozvalinám starého mlýna. Chceš tam zajít?“
„No, klidně, můžeme, už dlouho jsme žádné rozvaliny neprolézali. Stojí to za ty metry navíc?“
„Ale jo, koukal jsem na to a vypadá to zajímavě. Počkej, rozkliknu ti to v mapě... Aha, tak ne, tady v lese mi zmizel signál... Ale, myslím, že to za tu krátkou zacházku stojí. A ten název - Čertův mlýn - to zní lákavě, ne?“
„No to ano! Jsem zvědavá kolik čertů tam potkáme... Koukej na tu rokli, to je hloubka!“
„To teda… Je tu krásně! Jenom... Když koukám, kolik vody je - nebo spíš není - v tom potoce, tak si myslím, že nás ten vodopád zrovna dvakrát neuchvátí... A to jsem předpokládal, že po deštích posledního týdne bude vody dost.“
„To máš pravdu. Všude všechno rozvodněné, a tady jen taková stružka... Ale což, jsme tu přeci hlavně kvůli pohybu na čerstvém vzduchu, ne? Hele, není to ta odbočka, jak jsi říkal?“
„Jo, to bude nejspíš ona! Tak hurá mimo značenou cestu. Je to tedy hodně nenápadná pěšinka…“
„A pěkně zarostlá… Tady asi žádné davy turistů nechodí…“
„To dáme! To místo mě zajímá čím dál víc!“
* * *
„Chceš, podat ruku, zlato?“
„Jo, prosím, ten strom je hrozně velkej… Děkuju. To musela být rána, když padnul…“
„To teda… Koukej, támhle leží další. Tak pojď, vyskoč, chytím tě. Už to máme nacvičené. A jsme tu! Podívej, támhle dole v rokli. Vidíš?“
„Támhle, vidím! Taková nic moc ruina… Ale když už jsme se prodrali až sem, tak to omrkneme.“
„Zvláštní místo, co? Všimla sis toho ticha?“
„Pravda, už nějakou dobu nezpívají ptáci… Vyfotíme se?“
„Další do rodinného alba…“
„No pojď pojď. Vidíš, ani to nebolelo. Tak prolezeme to málo, co tu zbylo. Koukej, tady byl asi vchod!“
„Tady kuchyň, chodba… To už musí být opuštěné pěkně dlouho… Ale ani se nedivím. Vlhká chladná rokle, prudká cesta dolů… Komu by se sem chtělo dolu a nahoru vozit těžké pytle s moukou? Tohle je místo, kde bych tedy opravdu žít nechtěl!“
„Padá tu na mne takové ouzko… Tak se vrátíme?“
„Ano, půjdeme dál. Vodopád je sice jen pár desítek metrů po proudu tady toho – stružky - ale raději to obejdeme po té hlavní značené cestě a přijdeme k němu hezky zespodu.“
„Uff, to bude něco, tenhle kopec nahoru k hlavní cestě…“
* * *
„A tady už si ptáci zase vesele prozpěvují, poslouchej! Poznáš, co to je za ptáka, skautíku?“
„Na poznávání ptáků podle zpěvu jsem tedy nikdy moc nebyl… Ale myslím, že na to existuje nějaká aplikace, která ti podle nahrávky řekne, jaký pták to zpívá. Stáhnu si ji a můžeme to vyzkoušet.“
„Už máš signál, jo?“
„Jo, na téhle straně kopce už naskočil. Stahuju... Tak prý Budníček lesní.“
„Tak mi taky přečti něco o historii toho mlýna, jak jsi mi předtím sliboval.“
„Vydrž, už to hledám. Takže… V databázi zaniklých obcí jsou k němu jen současné fotografie a poznámka, že je rozbořen již někdy od 19. století…“
„A něco k tomu, proč se mu říká Čertův?“
„No, píše se tu, že pustému mlýnu lidé od nepaměti říkali Čertův a velkým obloukem se mu vyhýbali...“
„To asi začali konkurenční mlynáři roznášet pomluvy. Holt konkurenční boj tu byl, je a bude, nenaděláš nic…“
„No, asi, kdo ví. Ale ať hledám, jak hledám, nikde na internetu nenacházím žádné další informace. Škoda…“
„Co se dá dělat. Poslouchej, jak jsme přešli přes horizont, najednou sem doléhá hluk dopravy z údolí. To je hrozný, jak moc to je slyšet…“
„Nojo, hlavní tah podél vodní tepny celé země, co bys chtěla… Koukej, támhle, další turistická značka, teď budeme asi pěkně prudce klesat, tak opatrně! Schovej radši ten mobil, ať ho nerozflákáš, když zakopneš…“
„Chtěla jsem holkám poslat, jakou cestu jsi nám vybral pro romantickou zdravotní procházku…“
„No, zdravotní procházka to je! Víš jak pěkně si protáhneš svaly z tohohle prudkého kopce? Mám jít první, abys kdyžtak padala do měkkého?“
* * *
„Ten vodopád byl krásný, i když skoro bez vody!“
„Jsem rád, že se ti líbil! Alespoň jsme se mohli dostat až přímo pod něj, to se jinak nedá, když je vody víc.“
„Byl tam krásný vlahý vzduch. A ty skály, až se mi zatočila hlava, když jsem se podívala nahoru! Je úžasný, jakou má voda sílu!“
„Taky je to jeden z nejvyšších vodopádů v republice! Můžeme se sem vydat někdy až bude vody dost - to teprve uvidíš sílu vody!“
„Tak jo, moc ráda! Už budeme na té vyhlídce? Těším se na výhled do údolí.“
„Neboj lásko, už jen pár zatáček… A jsme tu!“
„Panečku! To je výhled! Kopce, řeka, město v dáli… Hele, zrovna jede vlak! Dáme fotku?“
„Další do rodinného alba…“
* * *
„Měla jsem pocit, že jsi říkal, že od vyhlídky to bude k městu už jen krásná rovinka…“
„Neboj zlato, tohle je jediný kopec. Pak už to bude jako cesta rájem! Těch popadaných stromů všude – tady se vítr skutečně vyřádil.“
„Alespoň že to na téhle části turistické cesty prořezali a vyčistili. Asi ji budou ještě dál upravovat. Koukej, tady na kamenu je nastříkaná značka. A támhle o kousek dál také.“
„Jo, už chvilku na to koukám. Přemýšlel jsem, jaké ty zářivě růžové tečky na kamenech podél cesty mají význam. Jsou dost nepravidelně rozeseté, některé i na stromech. Asi si tím lesní dělníci značili, kde je po deštích a větrech potřeba co opravit, pokácet a tak…“
„Asi… Vem si, co to musí být za práci, to bych dělat nechtěla… Ale na druhou stranu - jsou ti chlapi celý den pěkně v lese na čerstvém vzduchu, ne?“
„Koukej, přeci jen jsem o tom Čertově mlýně ještě něco našel!“
„A copak?“
„Je tu nějaká pověst:
K rozvalinám mlýnu, zvaného čertův, se mezi lidmi v blízkém i vzdálenějším okolí traduje již od nepaměti pověst o vyslanci pekla, který nabídl svou pomoc zchudlému mlynáři, kterému vyhořel mlýn. (Je možné, že ten samý čert onen mlýn předtím schválně zapálil). Pomoc spočívala v tom, že čert slíbil mlynáři za jedinou noc vybudovat mlýn nový, ale na oplátku propadne peklu duše každého, kdo bude lhát o váze pytlů s obilím, které do mlýna přivezl na semletí. Mlynář ve své zoufalé situaci souhlasil, vlastně mu to přišlo i vcelku spravedlivé, aby podvodníci propadli peklu.
Čert svou část dohody slíbil a mlýn za jedinou noc vystavěl. Mlýn byl krásný, moderně zařízený, ale.. Pekelník vybral schválně místo v hluboké vlhké rokli. Téměř každý povoz, který se s obilím do mlýna vydal, tak cestou mnoho obilí vysypal a velkou část váhy ztratil. Skutečná váha tak neodpovídala té udávané. Čert se radoval z přílivu duší a mlynáři zbyly jen oči pro pláč. Když se po okolí rozneslo, že se cestou do mlýna ztrácejí lidé beze stopy, začali se lidé tomuto místu obloukem vyhýbat a mnoho z nešťastných pozůstalých mlýn i mlynáře proklelo.
Mlynář se nakonec ze zármutku nad životem svým i ostatních nešťastníků oběsil. Mlýn, obývaný nadále pouze čertem, rychle zpustl. Prokletí úmluvy mezi mlynářem a čertem však na tomto místě leží dál. Čert silou získaných duší a kleteb seslaných pozůstalými zesílil a unáší do pekla každého odvážlivce, který se ke mlýnu přiblíží.“
„Zajímavé… A děsivé… Hned má to místo nějakou zajímavou auru, když se k němu pojí pověst.“
„Nojo, tyhle pověsti… Zdroj to nemá a je to web restaurace z té vsi nad mlýnem, jak jsme vycházeli. Takovou pověst si vymyslí na koleni každý. Hlavně že to přitáhne lidi na oběd či malinovku…“
„Ale i tak, víš, jak se říká – na každém šprochu… Podívej další značka na kameni!“
„Asi jim na skladě zbývalo hodně růžových sprejů… “
* * *
„A jsme tu. První domy na okraji města!“
„Sláva, jsem už celá uchozená… Ale byla to krásná procházka! Děkuju, miláčku. Pošlu mamce fotky, jo?“
„Pošli, pošli. Tím si zaručíme, že si ji ještě minimálně jednou projdeme znovu. S ní.“
„Nebuď jedovatej. Víš, že ty společné výlety do přírody ji alespoň trochu udržují v kondici… Hele, koukej!“
„Copak?“
„Tahle fotka. Tady dole, na mlýně!“
„Co tam je?“
„No ta značka! Tady v rohu na kameni.“
„Ajo, vidíš… A je u ní ještě nějaký symbol. Přibliž to.“
„To už víc nejde… Nevím, co je to za symbol… A tady také, koukej! To je fotka, kterou jsem fotila před tím prudkým klesáním k vodopádu.“
„Také značka. Ty růžové tečky nás tedy provázejí minimálně už od Čertova mlýna…“
„Zvláštní… Chápu význam těch teček na hlavní turistické trase. Ale kdo a proč by dělal značky zrovna od toho zapomenutého mlýna?“
„Že by plánovali tu cestu také konečně pročistit? A třeba ji i označit?“
„Možná… Asi… Kdo ví… Rozhodně by to potřebovala… Dáme zmrzku za odměnu?“
* * *
„Počkej, otřu ti pusu, máš to všude opatlané!“
„Říkal jsem, že zmrzlinu jíst neumím… Vždycky mi to všude teče a kape… Ale byla dobrá, osvěžila! Jenom ta holka, co seděla na zemi před obchoďákem, třásla se a upřeně na nás zírala, mi trochu kazila chuť. Byla dost děsivá…“
„Říkala jsem ti, ať se jí jdeš zeptat, jestli je v pohodě… Mohla mít nějaký záchvat...“
„Nebo byla sjetá… Víš, jak to tady v centru chodí…“
„No, ale i tak… Ale co už, snad se jí zeptá někdo z té spousty lidí, co prochází kolem… Hádej, na co se teď těším nejvíc? Až se doma natáhnu a zbytek dne už nebudu dělat nic. Absolutně, vůbec nic!“
„Souhlas!“
„Miláčku?“
„Ano?“
„Hele, támhle, na obrubníku…“
„Růžová tečka…“
„To je divné, nemyslíš? V lese na jediné hlavní cestě to chápu, ale jaká je šance, že ji potkáme i v centru města?“
„No, malá… Hodně malá… Víš, co si myslím? Že nějaký tajemný démon si značil cestu z mlýna až k nám domů! Teď se tam válí na gauči místo tebe, pije mi pivo a čeká, až dorazíme!“
„Chacha, ty seš vtipálek! Tak pojď, obelstíme toho démona a tvoji teorii, uhneme tady doleva a obejdeme to delší cestou. S tím rozhodně nepočítal!“
* * *
„A tady zas! Další! Lásko, já z toho mám divný pocit…“
„Prosímtě, neboj! S tím démonem jsem si dělal jen srandu… Kousek odtud je přeci centrum údržby městské zeleně… Tak si asi prostě dělníci značili cestu až do šatny, no…“
„Ale i tak, je to děsivé… Koukej, tady je další! A to už jsme skoro u našeho domu!“
„Miláčku, uklidni se, vždyť je to úplná pitomost. Náhoda, nic víc! Pojď, doma se natáhneš, zapneme si televizi, zapomeneme na to a budeme to za čas dávat k dobru jako vtipnou historku z výletu...“
„Je i tady u vchodu…“
„No, tak ať si… Třeba pokračují kolem našeho domu dál až na druhou stranu města… Uklidni se, už hledám klíče…“
„Tak dobře. Už ať jsme vevnitř.“
„Lásko?“
„Ano?“
„My jsme při odchodu zapomněli zamknout?“
.jpg)
