Stromy

     V hloubi nejtemnějšího lesa, uprostřed lůna panenské přírody, v překrásném tichu, klidu a míru rostl prastarý Dub. Rostl zde již stovky let, a za tuto dobu se stal právoplatným vládcem své části lesa. Dub však nebyl šťasten, již několik desítek let nevnímal nic z oné krásy, která se kolem něj odehrávala. Ačkoliv si vítr klidně ševelil vysoko v jeho korunách a proháněl skotačící veverky, byl zasmušilý. Jeho dlouhé a zdravě pevné větve stále poskytovaly prostor pro odpočinek ptákům, kteří byli z celodenního létání za potravou již unaveni, stejně tak bedlivě střežil ptačí holátka v hnízdech po dobu nepřítomnosti jejich obětavých rodičů. Jeho okolí se zkrátka stalo idylickým prostorem, v němž se všichni tvorové cítili bezpečně a na nějž se slunko shůry šťastně usmívalo a dodávalo mu dostatek tepla a světla. Dub byl ovšem smutný, v nejhlubším nočním tichu bylo dokonce možno zaslechnout jeho sténání a vzdychání. Trápil se marnou láskou. Dávno tomu již, co k jeho listům vítr přivál i jakousi neznámou, avšak neskonale libou vůni. Vůni omamnou, vůni statné, silné, vysoké Olše, do níž se Dub okamžitě zamiloval. Soustředil se na tuto vůni poté již každým svým lístečkem, každou minutu ji vnímal a byl jí úplně nasycen. Po větru, lesním poslíčkovi, vysílal směrem k Olši taktéž svou vůni, doufaje, že ji objekt jeho lásky zachytí.

     Na vlhkém palouku blízko čistého potoka plného ryb, raků a hopsajících žab, rostla již několik desítek let Olše. Statná, silná, vysoká Olše. Rostla tu se skupinou bratrů a sester. Trávily dny v družném hovoru, za větru společně tančily a zpívaly písně, kterým rozumí jen stromy. Dosti jar však již uběhlo od doby, kdy se ona Olše přestala radovat ze života s ostatními. Nezpívala, netančila - stála smutná a zasmušilá, listy natočené směrem, kde se les stává nejhlubším. Sourozenci se jí ptali, báli se o ní, ona jim však nevyzradila příčinu svého utrpení. Báli se o ni ještě více, když zpozorovali, že každou noc vzdychá, pláče, roní slzy mízy. Proto se jedné teplé letní noci zeptali moudré sovy, sídlící v koruně jedné z olšiných sester, zda nezná příčinu trápení jejich drahé sestřičky? „Nešťastnááá láááska”, tak zněla sovina odpověď. Olše před časem zachytila omamnou vůni statného Dubu, kterou trpělivý vítr den co den přinášel z nejhlubšího místa v lese. Došlo jí, že adresátem této vůně lásky je právě ona. Milovala nikdy neviděného druha tak, jak jen strom milovat může, a opětovně mu posílala více a více své mladistvé vůně.

     Ubíhal den za dnem, měsíc za měsícem, rok za rokem - stáli tam, Dub v hloubi lesa, Olše na paloučku u potoka. Vítr stal se jejich jedinou spojnicí, provázkem, po němž proudila ta nejkrásnější vůně - vůně lásky dvou živých duší. Proč se tedy oba tolik trápili? Cítili, že patří jeden k druhému, toužili si růst bok po boku, proplétat své větve, stát se jedním krásným dvojstromem - to ovšem bylo nemožné. Matka země příliš pevně držela jejich kořeny. Mohli po sobě toužit, avšak pohled, blízkost či snad dokonce dotyk - to byla přání zhola nemožná. Proto ten smutek, proto pláč a vzdechy marné touhy, proto nešťastná láska.

     Každý les má svůj okraj, místo, kde mohutné stromy ztrácí moc a předávají vládu lučním květům, travinám a nízkým keřům. I tento přehluboký a rozlehlý les měl tedy svůj okraj, a právě na louce u okraje lesa se rozhodla skupinka lidí, kteří z daleké země utekli před válkami a hladem, zakončit svou pouť za lepším místem pro život. Právě zde, na okraji lesa, poskytujícího dřevo, lovnou zvěř a úkryt, založili osadu. Rozhodli se vytvořit místo pro bezpečný život svých dětí. Na tomto bohy milovaném místě nalezli onen klid a mír, kterého se jim v jejich domovině nedostávalo. Vybrali si dobře - dobře pro ně. Zákony přírody jsou nemilosrdné - život jednoho se rozpíná a vyvíjí na úkor života druhého. Pro stavbu osady je potřeba mnoho dřeva, mnoha padlých stromů. Lidé začali les kácet, ani ti nejstatnější obři, staletí vládci jednotlivých částí lesa, nezůstali ušetřeni. Jejich boj proti sekyrám a pilám byl již předem prohraný. Jak se osada měnila ve vesnici a vesnice přerůstala v městečko, jak toto městečko rostlo a prosperovalo, okraj lesa se stále víc a víc přibližoval k olšovému palouku. Stromy proto jednoho slunného jarního dne z jejich majestátního klidu vyrušil jakýsi neznámý zvuk - dětský smích. Mnoho malých divokých tvorečků mezi nimi pobíhalo, lezlo v jejich větvích a skotačilo. Olším se tito noví přátelé líbili, byli příjemným zpestřením po desetiletích klidu a ticha, a proto je přijaly a vždy se těšily na jejich další návštěvu.

     Olše si zvykly na přítomnost dětí a uvěřily, že všichni lidé jsou takto veselí a milí. Proto nepocítily vůbec strach, když jednoho dne s dětmi přišli i statní mužové a pozorně si olše prohlíželi, měřili a uznale pokyvovali hlavami. Druhého dne se vrátili a překvapená a vyděšená rodina olší byla o několik členů menší. Byly zmatené. Neměly šanci utéct, nemohly se bránit. Nevěděly, co to má znamenat? Proč ti dobří lidé zabíjejí členy jejich rodiny? Proč je popravují? Byly přeci tak zdravé, silné! Čím se provinily? I naše Olše se bála. Nikoliv však samotné smrti, ale toho, že poté, co ji lidé popraví a odvlečou do neznámé dálky za okrajem lesa, který se již povážlivě přiblížil k jejich palouku, už nikdy nezachytí vůni svého Dubu. Navždy se poté budou muset rozdělit a nikdy nepocítí vůni toho druhého. A co když lidé najdou cestu až k srdci lesa, v němž kraluje On?! To poté... Ach, ani pomyslet! Nemohla ho však varovat, nemohla s ním komunikovat. Mohla pouze dále vysílat vůni. Nastal den, kdy zavoněla jeho směrem naposledy. Sledovala, jak se ocelová čepel mohutné sekyry nezadržitelně blíží k jejímu tělu. Cítila, jak do ní vniká. Křičela bolestí, když přetínala její tepny a přerušovala spojení v jejím těle. Nikdo však její výkřiky neslyšel. Ronila mízné slzy. Nikoho její pláč neobměkčil. Naklonila se k zemi. Ptáci z její koruny vystrašeně vylétli, nevědouce, že se na tyto větve již nikdy nevrátí. Padala. Cítila, jak naposledy vítr proniká mezi jejími lístky. Toho okamžiku také naposledy ucítila onu nadpozemskou vůni svého Dubu. Dopadla a byla rozsekána, rozřezána a muži odnesena do města.

     Dub byl poslední dobou velice zneklidněn. Z míst, kde rostla jeho nikdy neviděná láska, přicházela vůně mnohem intenzivnější. Cítil z ní strach, volání o pomoc. Přestože byl králem nejstarší části lesa, nedokázal jí ani jejím sourozencům nijak pomoci. Trápil se, protože tušil každým svým listem, že jeho láska je v ohrožení. Byl ovšem bezmocný. Jednoho odpoledne vítr přinesl nejsilnější vůni, jakou kdy cítil. Nebyla to vůně lásky a touhy, ale vůně loučení, vůně smrti. Tehdy cítil Olši naposledy. Teprve nyní, když vůně ustala a její zdroj zmizel v nenávratnu, pochopil, jak důležitým zdrojem životní síly pro něj byla. Nyní již neměl důvod žít. Stal se smutným stromem. Sklopil své větve tak, že na zem pod ním nedopadalo téměř žádné slunce. Celé jeho okolí bylo náhle nasyceno podivnou melancholií a smutkem. Rostliny rostoucí v jeho blízkosti se přesunuly jinam, někam, kde bylo více slunce a radosti. Zvířata se ho po čase začala bát, protože nyní byl nepřátelsky pokroucen a postupně z něj opadaly téměř všechny listy. Nebavilo ho již růst, nechtěl nadále žít a rozdávat radost. Trpěl samotou. Netušil, co se stalo – neznal doposud lidi. Věděl pouze kdesi uvnitř, že již nikdy nepocítí vůni své milované Olše.

     Uplynulo mnoho dalších jar, lét, podzimů a zim a město stále rostlo a zvětšovalo se. Výběr místa, který předci obyvatel města učinili, se ukazoval stále šťastnějším. Zemina zde byla úrodná, dostatek vody a zvěře v lesích. Proto se městu dařilo a lidé v něm byli veselí a spokojení. Kvalitní dřevo z místních lesů a výrobky z něj se staly žádanými po celé zemi. Není se čemu divit, že výpravy mužů s ostrými sekyrami a pilami se staly stále častějšími a delšími. Časem získaly i čtvernohé pomocníky - koně, s nimiž se z nich stal postrach všech stromů v lese. Žádný strom si nemohl být jist životem. Les byl protkán sítí cest, některé z nich se staly frekventovanými obchodními stezkami, po nichž putovali obchodníci a poutníci od města k městu. V den, kdy slunce opět překrásně zalévalo krajinu svým svitem, se rozloučila skupina mužů se svými ženami. Zapřáhli povozy za silné valachy a vyrazili do prozatím neprobádané části lesa. Putovali dlouho, několik dní kráčeli královstvím stromů a nemálokrát zabloudili. Mířili totiž jedním určitým směrem - kráčeli přímo k místu, kde je les nejtemnější a kde dle pověstí rostou ty nejstarší stromy. Královské duby se jim říkalo. O těchto bájných stromech kolovalo mezi lidmi mnoho pověstí, nikdo je však nikdy na vlastní oči nespatřil. Jejich cesta právě počínala pátý den a oni již přestávali věřit, že takovéto místo skutečně existuje. Kráčeli smutně ranní mlhou, jež se linula nízko u země, a vážně uvažovali, že se otočí, pokácí alespoň pár nekrálovských dubů a půjdou zpět domů. Když tu ho spatřili. V ranní mlze vypadal seschlý a hrůzně pokroucený Dub opravdu děsivě. Nikde v jeho okolí nerostla jediná rostlina, a jak se zdálo, i ptáci se mu vyhýbali. Mnoho z mužů se vylekalo a prosilo ostatní, ať se vrátí. Pociťovali podivný neklid. Stáli tváří v tvář králi stromů a báli se, že budou potrestáni za zločiny, kterých se dopustili na jeho poddaných. Shodli se však nakonec, že toto je ten strom, který hledali a nemohou se vrátit s prázdnou. Obvodem kmene ani rozvětvením koruny se mu nemohl rovnat žádný ze stromů, které za své životy poznali. Jen jeho větve byly široké jako kmeny jiných stromů. Ano, tento Dub pro ně byl skutečným králem celého lesa. Věřili, že zde roste od nepaměti a ani se tolik nemýlili.

     I onoho rána se Dub probudil smutný a nešťastný. Tak jako každý předchozí den jeho myšlenky směřovaly pouze ke vzpomínkám na vůni, kterou směl po několik desítek let nasávat. Zkoušel si ji znovu vybavit, avšak marně. Vítr, nyní jediný jeho společník, se mu snažil pomoci a přinášel vůně všemožných stromů ze všech koutů lesa. Doufal, že třeba nějaká vůně bude alespoň podobná té, po níž smutný Dub toužil. Vše bylo bezúspěšné. Stromy umí být neuvěřitelně věrné. Dub hleděl, jak mlhou pronikají paprsky prvního ranního slunce, když tu ho náhle cosi vyrušilo z jeho tichého rozjímání. Zaslechl podivný ruch. Zvuky, které nikdy předtím nepoznal, se blížily a sílily. Severním směrem počal rozeznávat obrysy jakýchsi dvounohých a vyšších čtvernohých postav. Zaujaly ho. Kousek od něj se zastavily a o něčem se zřejmě dohadovaly - jejich zvuky byly vzrušené a plné emocí. Pak k němu přistoupily a jedna postava se ho dotkla. Pro opuštěný Dub to byl po mnoha letech první dotyk živé bytosti a byl za něj velice vděčný. Zasnil se a začal vzpomínat, jaké to bylo, když byly jeho koruny plné života a štěstí. Dotyk teplé živé ruky byl ovšem náhle nahrazen dotykem čehosi chladného a velice ostrého. Dub viděl, jak ho ti tvorové obklopují a ze všech stran do něj vráží divné kovové věci. Úder střídal úder. Byl starý a za svůj život zažil mnoho bolesti, proto bral tuto chvíli jako součást svého života. Stal se již dávno starým stromem a cítil, že musela přijít chvíle jako tato - chvíle odchodu. Byl klidný a vyrovnaný. Vždyť už stejně mnoho let nežil - ne od doby, co jej opustila Olše. Při vzpomínce na ni se mu vybavily pocity, které pocítil zároveň s její poslední vůní, a zjistil, že cítí pocity podobné. Pochopil. Klesal k zemi a uvědomil si, že takto padla před léty i jeho drahá. Bylo mu jí líto, když se zamyslel nad tím, jak velmi musela trpět - nebyla přeci jen tak stará a zkušená jako on. Její kmen byl plný mládí a života... „Ach, ubohá Olše!“

     Městem projížděl bohatý kupec, který se právě vracel z úspěšné cesty. Podařilo se mu prodat veškeré zboží a tak v jeho měšci spokojeně cinkala spousta zlatých koleček. Těšil se domů, na rodinu. Přál si políbit svou manželku a pobavit se se svými dětmi. „Jsem příliš často na cestách, měl bych se jim více věnovat.”, uvědomil si. Jak se tak stočil ve vzpomínkách k domovu, napadlo ho přivézt jim něco z této cesty. Zastavil proto koně a seskočil z vozu. Procházel městem a hledal, co by mohl svým drahým přivézt. Vybavila se mu chvíle, kdy si jeho drahá stěžuje, že nemají kam dát drobné věci, hračky a tak podobně. Padl mu tedy zrak na překrásně vyřezávanou dubovou truhlu. Byla navíc za slušnou cenu - v tomto městě bylo dřevo a výrobky z něj velice levné - a tak ji koupil. Celý upocený ji dotáhl k vozu a položil ji na něj. Byl spokojen. Napadlo ho však ještě udělat radost i svým milovaným dětem. Netrvalo dlouho a do dubové truhly byla uložena překrásně vyřezávaná sada dřevěných zvířátek. Spokojen se svým nákupem opustil bránou město a vyrazil k domovu.

     Vůz s usměvavým kupcem vpředu ujížděl po prašné cestě mezi poli, která bývala před mnoha lety neprostupným lesem. Mířil na západ, směrem, kde slunce zbarvovalo oblohu do všech odstínů červené barvy. V zadní části vozu stála dubová truhla a její dřevo krásně vonělo. Součástí truhly však bylo ještě něco. Vůně, která truhlu obklopovala, totiž nebyla pouze čistou vůní dubového dřeva. V bezpečí uvnitř ní se ukrývala dřevěná zvířátka, která také přenádherně voněla. Voněla po Olši...