Štítky

neděle 11. září 2022

Stručná debata o lásce a životě nad sklenicí hnusného piva

„To pivo je dneska nějak moc hořké...“

    „To je tím, že si do něj brečíš, vole!
    Můžeš si za to sám...
    Tady je to pivo beztak hnusné.
    Není jak TAM, TAM kam teď nemůžeš a nechceš.“

„Děda vždycky říkal:
  "Nikdy si nezačínej se svou oblíbenou hospodskou!
  Nevíš pak, jestli jdeš do hospody
  protože máš chuť na pivo nebo na ni...
  A když se to pak posere, dopils natrvalo."

Teď se mi tam nahoře v nebeský putyce určitě směje.
Měl pravdu.“



pátek 2. září 2022

Město plné krys

První den jest ve znamení nehybné smrti.
Druhý den horké Slunce vypaluje temná očka.
Třetího dne mrtvé tělo opět ožívá, nafukuje se a
čtvrtým dnem začíná tančit hostinou tisíců hostů.
Pátý a šestý den vrcholí oslavy života (a) smrti,
aby sedmým dnem nastal konečný odpočinek.

Zbývá jen postupně sesychající hmota.

Po mnoho dalších dní se bude vpíjet do pórů města, 
až se stane jeho věčnou součástí,
dalším střípkem mozaiky z mrtvých těl 
ve městě plném krys.




čtvrtek 1. září 2022

Když ticho zpívá

Nejhorší je první vpich -
ten okamžik, který nečekáš.
Bolí to
a tělo, srdce i duše se brání.
Ale jakmile se Tvá krev spravně naředí,
začne to být mnohem snesitelnější,
příjemné, opojné, naplňující.
Pak už jen ten lehký (pře)tlak v celém těle,
jak tě to naplňuje.
A když jsi zcela nasycen,
temnota se rozzáří tisícem barev.
Ticho zpívá a prázdnota tančí!




úterý 9. srpna 2022

Kometa

V kapce slzy topí se láska,
co roky rodí se, vteřinu praská.
Překrásná kometa, vpadla mi do léta,
prolétla kolem a mizí v dáli.
Kometou krutá je osudu odveta,
sám v chladu noci ptám se zda-li
vrátíš se ještě do mého žití
nebo tě jiný hvězdář chytí?



neděle 31. července 2022

Perníková chaloupka

Temné město
Křičící zákoutí
Perníkové město
Chaloupka zve
Baba láká
A ruce sevřené kráčí do dáli
Uhýbají, ale ty jdeš středem
Budeš spálen
Máš hlad
Chuť
na něco sladkého
Kaloricky to nevychází,
ale stejně toužíš
Tak jako už dlouho ne.



středa 11. května 2022

Fénix

Popel a prach, nicota, strach.
Končí žití. Dál (spolu) není možné jíti.
Tíhou viny svalen, láskou spálen
"Sbohem, milovaná!",
voláš ve vteřině poslední,
naposledy v mysli letíš k ní.
Je konec. Opět ses sem dostal.
Jako Fénix musíš shořet, abys znovu povstal.

pondělí 2. května 2022

Láska vše překoná?

Sotva pár týdnů, co ještě tu spala.
Rozverný večer, noc plná vášně.
Tak dlouho problémy pod práh cpala,
až o ně zakopla. "Myslíš, že znáš mě?",
řekla a jen jsi se díval jak odchází.
"Přijdu si pro věci, nepiš, chci klid".
Vytrvat v srdci svém sílu nachází
jen jeden z vás. Ona prostě chce jít.

Dnes dívka známá, však nyní již cizí,
odváží poslední věci.
Mávne ti naposled, řekne: "Čau", zmizí.
Láska vše překoná? Kecy!



čtvrtek 14. dubna 2022

Domů

Zastavit se a vychutnat si zhasnutí posledního okna v paneláku
Jít středem silnice, tak jako kdysi, tak jako vždy
Protože ta cesta se nemění
Autopilot života tě přivede vždy do cíle
Až jsi kdekoliv
S kýmkoliv
I když vypijes klidně o hodně víc než jsi původně plánoval
Tahle cesta 
    tě vždy dovede
        domů

úterý 15. března 2022

Nádech

Vše je vždy naposled.
    Nádech.
TEĎ už není, neexistuje, už je to KDYSI.
Došlo ti to?!
Tahle myšlenka zabolela, ale jen trochu...
Rozhodně méně než každá další vteřina od této chvíle.
Dosud jsi se minutu za minutou rodil a dozrával k tomuto poznání.
Teď už ale víš, že každou jedinečnou, neopakovatelnou, konečnou minutou umíráš.
Jediné co stojí mezi tebou a koncem je nádech. 
Každý nádech oddaluje tvůj konec o několik minut.  
Ale dech se ti víc a víc krátí.
    Výdech.
Proč se znovu nadechnout?



pondělí 7. února 2022

Kapka

Odešla jsi do chladu zimní noci.
Změnila jsi se ve shluk vloček
a mrazivý vítr tě odvál daleko od našeho prahu.
S ranním sluncem jsi roztála a odtekla
daleko, předaleko do hlubokého moře.
Je vůbec možné nalézt kapku v oceánu?
A přesto to zkouším!



neděle 23. ledna 2022

Večerní město

Večerní město zalité Sluncem
uléhá ke spánku, začíná snít.
Ulicí kráčí nemaje cíle
muž, který ztratil touhu dál žít.

Dosud mu proudí v žilách krev rudá
srdce však chladné, v mysli žal roste.
Sbírka chvil radostných děsivě chudá,
k zemi sláb padá zas, opět, po sté!

V záchvatu marnosti slzy se derou
a tiché město mlčky přihlíží.
Kolik je těch, co se s osudem perou
ve ztichlých iluzích měst bez potíží?



čtvrtek 13. srpna 2020

Procházka

 „Nejstarší a nejsilnější emocí lidstva je strach.“

Howard Phillips Lovecraft


„Miláčku, jsem tak ráda, že jsme konečně vyrazili na procházku! Doma už mi to všechno lezlo na mozek. Ta karanténa byla nekonečná.“

„Také jsem rád, po té dlouhé době, co jsme jenom byli zavření doma, mi ten pohyb neskutečně chybí. A dneska je tak krásně! Koukej, tady je ta žlutá turistická značka!“

„No paráda, já bych ji skoro přehlédla... A kam že jsi tedy tu procházku přesně naplánoval?“ 

„Hlavně k tomu vodopádu, jak jsi se chtěla už dlouho podívat. Koukal jsem, že je kousek od něj krásná vyhlídka do údolí, tak tam taky můžeme zajít. No a teď v autobuse jsem se díval do mapy, že po trase, za pár stovek metrů, je neznačená pěšina, která vede k rozvalinám starého mlýna. Chceš tam zajít?“

„No, klidně, můžeme, už dlouho jsme žádné rozvaliny neprolézali. Stojí to za ty metry navíc?“

„Ale jo, koukal jsem na to a vypadá to zajímavě. Počkej, rozkliknu ti to v mapě... Aha, tak ne, tady v lese mi zmizel signál... Ale, myslím, že to za tu krátkou zacházku stojí. A ten název - Čertův mlýn - to zní lákavě, ne?“

„No to ano! Jsem zvědavá kolik čertů tam potkáme... Koukej na tu rokli, to je hloubka!“

„To teda… Je tu krásně! Jenom... Když koukám, kolik vody je - nebo spíš není - v tom potoce, tak si myslím, že nás ten vodopád zrovna dvakrát neuchvátí... A to jsem předpokládal, že po deštích posledního týdne bude vody dost.“

„To máš pravdu. Všude všechno rozvodněné, a tady jen taková stružka... Ale což, jsme tu přeci hlavně kvůli pohybu na čerstvém vzduchu, ne? Hele, není to ta odbočka, jak jsi říkal?“

„Jo, to bude nejspíš ona! Tak hurá mimo značenou cestu. Je to tedy hodně nenápadná pěšinka…“

„A pěkně zarostlá… Tady asi žádné davy turistů nechodí…“

„To dáme! To místo mě zajímá čím dál víc!“

 

* * *

 

 „Chceš, podat ruku, zlato?“

„Jo, prosím, ten strom je hrozně velkej… Děkuju. To musela být rána, když padnul…“

„To teda… Koukej, támhle leží další. Tak pojď, vyskoč, chytím tě. Už to máme nacvičené. A jsme tu! Podívej, támhle dole v rokli. Vidíš?“

„Támhle, vidím! Taková nic moc ruina… Ale když už jsme se prodrali až sem, tak to omrkneme.“

„Zvláštní místo, co? Všimla sis toho ticha?“

„Pravda, už nějakou dobu nezpívají ptáci… Vyfotíme se?“

„Další do rodinného alba…“

„No pojď pojď. Vidíš, ani to nebolelo. Tak prolezeme to málo, co tu zbylo. Koukej, tady byl asi vchod!“

„Tady kuchyň, chodba… To už musí být opuštěné pěkně dlouho… Ale ani se nedivím. Vlhká chladná rokle, prudká cesta dolů… Komu by se sem chtělo dolu a nahoru vozit těžké pytle s moukou? Tohle je místo, kde bych tedy opravdu žít nechtěl!“

„Padá tu na mne takové ouzko… Tak se vrátíme?“

„Ano, půjdeme dál. Vodopád je sice jen pár desítek metrů po proudu tady toho – stružky - ale raději to obejdeme po té hlavní značené cestě a přijdeme k němu hezky zespodu.“

„Uff, to bude něco, tenhle kopec nahoru k hlavní cestě…“

 

* * *

 

„A tady už si ptáci zase vesele prozpěvují, poslouchej! Poznáš, co to je za ptáka, skautíku?“

„Na poznávání ptáků podle zpěvu jsem tedy nikdy moc nebyl… Ale myslím, že na to existuje nějaká aplikace, která ti podle nahrávky řekne, jaký pták to zpívá. Stáhnu si ji a můžeme to vyzkoušet.“

„Už máš signál, jo?“

„Jo, na téhle straně kopce už naskočil. Stahuju... Tak prý Budníček lesní.“

„Tak mi taky přečti něco o historii toho mlýna, jak jsi mi předtím sliboval.“

„Vydrž, už to hledám. Takže… V databázi zaniklých obcí jsou k němu jen současné fotografie a poznámka, že je rozbořen již někdy od 19. století…“

„A něco k tomu, proč se mu říká Čertův?“

„No, píše se tu, že pustému mlýnu lidé od nepaměti říkali Čertův a velkým obloukem se mu vyhýbali...“

„To asi začali konkurenční mlynáři roznášet pomluvy. Holt konkurenční boj tu byl, je a bude, nenaděláš nic…“

„No, asi, kdo ví. Ale ať hledám, jak hledám, nikde na internetu nenacházím žádné další informace. Škoda…“

„Co se dá dělat. Poslouchej, jak jsme přešli přes horizont, najednou sem doléhá hluk dopravy z údolí. To je hrozný, jak moc to je slyšet…“

„Nojo, hlavní tah podél vodní tepny celé země, co bys chtěla… Koukej, támhle, další turistická značka, teď budeme asi pěkně prudce klesat, tak opatrně! Schovej radši ten mobil, ať ho nerozflákáš, když zakopneš…“

„Chtěla jsem holkám poslat, jakou cestu jsi nám vybral pro romantickou zdravotní procházku…“

„No, zdravotní procházka to je! Víš jak pěkně si protáhneš svaly z tohohle prudkého kopce? Mám jít první, abys kdyžtak padala do měkkého?“

 

* * * 

 

„Ten vodopád byl krásný, i když skoro bez vody!“

„Jsem rád, že se ti líbil! Alespoň jsme se mohli dostat až přímo pod něj, to se jinak nedá, když je vody víc.“

„Byl tam krásný vlahý vzduch. A ty skály, až se mi zatočila hlava, když jsem se podívala nahoru! Je úžasný, jakou má voda sílu!“

„Taky je to jeden z nejvyšších vodopádů v republice! Můžeme se sem vydat někdy až bude vody dost - to teprve uvidíš sílu vody!“

„Tak jo, moc ráda! Už budeme na té vyhlídce? Těším se na výhled do údolí.“

„Neboj lásko, už jen pár zatáček… A jsme tu!“

„Panečku! To je výhled! Kopce, řeka, město v dáli… Hele, zrovna jede vlak! Dáme fotku?“

„Další do rodinného alba…“

 

* * *

 

„Měla jsem pocit, že jsi říkal, že od vyhlídky to bude k městu už jen krásná rovinka…“

„Neboj zlato, tohle je jediný kopec. Pak už to bude jako cesta rájem! Těch popadaných stromů všude – tady se vítr skutečně vyřádil.“

„Alespoň že to na téhle části turistické cesty prořezali a vyčistili.  Asi ji budou ještě dál upravovat. Koukej, tady na kamenu je nastříkaná značka. A támhle o kousek dál také.“

„Jo, už chvilku na to koukám. Přemýšlel jsem, jaké ty zářivě růžové tečky na kamenech podél cesty mají význam. Jsou dost nepravidelně rozeseté, některé i na stromech. Asi si tím lesní dělníci značili, kde je po deštích a větrech potřeba co opravit, pokácet a tak…“

„Asi… Vem si, co to musí být za práci, to bych dělat nechtěla… Ale na druhou stranu - jsou ti chlapi celý den pěkně v lese na čerstvém vzduchu, ne?“

„Koukej, přeci jen jsem o tom Čertově mlýně ještě něco našel!“

„A copak?“

„Je tu nějaká pověst:

K rozvalinám mlýnu, zvaného čertův, se mezi lidmi v blízkém i vzdálenějším okolí traduje již od nepaměti pověst o vyslanci pekla, který nabídl svou pomoc zchudlému mlynáři, kterému vyhořel mlýn. (Je možné, že ten samý čert onen mlýn předtím schválně zapálil). Pomoc spočívala v tom, že čert slíbil mlynáři za jedinou noc vybudovat mlýn nový, ale na oplátku propadne peklu duše každého, kdo bude lhát o váze pytlů s obilím, které do mlýna přivezl na semletí. Mlynář ve své zoufalé situaci souhlasil, vlastně mu to přišlo i vcelku spravedlivé, aby podvodníci propadli peklu.

Čert svou část dohody slíbil a mlýn za jedinou noc vystavěl. Mlýn byl krásný, moderně zařízený, ale.. Pekelník vybral schválně místo v hluboké vlhké rokli. Téměř každý povoz, který se s obilím do mlýna vydal, tak cestou mnoho obilí vysypal a velkou část váhy ztratil. Skutečná váha tak neodpovídala té udávané. Čert se radoval z přílivu duší a mlynáři zbyly jen oči pro pláč. Když se po okolí rozneslo, že se cestou do mlýna ztrácejí lidé beze stopy, začali se lidé tomuto místu obloukem vyhýbat a mnoho z nešťastných pozůstalých mlýn i mlynáře proklelo.

Mlynář se nakonec ze zármutku nad životem svým i ostatních nešťastníků oběsil. Mlýn, obývaný nadále pouze čertem, rychle zpustl. Prokletí úmluvy mezi mlynářem a čertem však na tomto místě leží dál. Čert silou získaných duší a kleteb seslaných pozůstalými zesílil a unáší do pekla každého odvážlivce, který se ke mlýnu přiblíží.“

„Zajímavé… A děsivé… Hned má to místo nějakou zajímavou auru, když se k němu pojí pověst.“

„Nojo, tyhle pověsti… Zdroj to nemá a je to web restaurace z té vsi nad mlýnem, jak jsme vycházeli. Takovou pověst si vymyslí na koleni každý. Hlavně že to přitáhne lidi na oběd či malinovku…“

„Ale i tak, víš, jak se říká – na každém šprochu… Podívej další značka na kameni!“

„Asi jim na skladě zbývalo hodně růžových sprejů… “

 

* * *

 

„A jsme tu. První domy na okraji města!“

„Sláva, jsem už celá uchozená… Ale byla to krásná procházka! Děkuju, miláčku. Pošlu mamce fotky, jo?“

„Pošli, pošli. Tím si zaručíme, že si ji ještě minimálně jednou projdeme znovu. S ní.“

„Nebuď jedovatej. Víš, že ty společné výlety do přírody ji alespoň trochu udržují v kondici… Hele, koukej!“

„Copak?“

„Tahle fotka. Tady dole, na mlýně!“

„Co tam je?“

„No ta značka! Tady v rohu na kameni.“

„Ajo, vidíš… A je u ní ještě nějaký symbol. Přibliž to.“

„To už víc nejde… Nevím, co je to za symbol… A tady také, koukej! To je fotka, kterou jsem fotila před tím prudkým klesáním k vodopádu.“

„Také značka. Ty růžové tečky nás tedy provázejí minimálně už od Čertova mlýna…“

„Zvláštní… Chápu význam těch teček na hlavní turistické trase. Ale kdo a proč by dělal značky zrovna od toho zapomenutého mlýna?“

„Že by plánovali tu cestu také konečně pročistit? A třeba ji i označit?“

„Možná… Asi… Kdo ví… Rozhodně by to potřebovala… Dáme zmrzku za odměnu?“

 

* * *

 

„Počkej, otřu ti pusu, máš to všude opatlané!“

„Říkal jsem, že zmrzlinu jíst neumím… Vždycky mi to všude teče a kape… Ale byla dobrá, osvěžila! Jenom ta holka, co seděla na zemi před obchoďákem, třásla se a upřeně na nás zírala, mi trochu kazila chuť. Byla dost děsivá…“

„Říkala jsem ti, ať se jí jdeš zeptat, jestli je v pohodě… Mohla mít nějaký záchvat...“

„Nebo byla sjetá… Víš, jak to tady v centru chodí…“

„No, ale i tak… Ale co už, snad se jí zeptá někdo z té spousty lidí, co prochází kolem… Hádej, na co se teď těším nejvíc? Až se doma natáhnu a zbytek dne už nebudu dělat nic. Absolutně, vůbec nic!“

„Souhlas!“

„Miláčku?“

„Ano?“

„Hele, támhle, na obrubníku…“

„Růžová tečka…“

„To je divné, nemyslíš? V lese na jediné hlavní cestě to chápu, ale jaká je šance, že ji potkáme i v centru města?“

„No, malá… Hodně malá… Víš, co si myslím?  Že nějaký tajemný démon si značil cestu z mlýna až k nám domů! Teď se tam válí na gauči místo tebe, pije mi pivo a čeká, až dorazíme!“

„Chacha, ty seš vtipálek! Tak pojď, obelstíme toho démona a tvoji teorii, uhneme tady doleva a obejdeme to delší cestou. S tím rozhodně nepočítal!“   

 

* * *

 

„A tady zas! Další! Lásko, já z toho mám divný pocit…“

„Prosímtě, neboj! S tím démonem jsem si dělal jen srandu… Kousek odtud je přeci centrum údržby městské zeleně… Tak si asi prostě dělníci značili cestu až do šatny, no…“

„Ale i tak, je to děsivé… Koukej, tady je další! A to už jsme skoro u našeho domu!“

„Miláčku, uklidni se, vždyť je to úplná pitomost. Náhoda, nic víc! Pojď, doma se natáhneš, zapneme si televizi, zapomeneme na to a budeme to za čas dávat k dobru jako vtipnou historku z výletu...“

„Je i tady u vchodu…“

„No, tak ať si… Třeba pokračují kolem našeho domu dál až na druhou stranu města… Uklidni se, už hledám klíče…“

„Tak dobře. Už ať jsme vevnitř.“

„Lásko?“

„Ano?“

„My jsme při odchodu zapomněli zamknout?“



čtvrtek 18. června 2020

Po noci probdělé

Sveden z cesty, omámen tebou,
vůle zlomena silou hříchu.
Teď rána pomalé vteřiny zebou,
ohnutá ramena, konec smíchu.

Jsem jeden z mnoha, jen jeden z řady,
nicotný záchvěv pouhý.
Použit, odložen, opuštěn, zničen,
chvilkový objekt touhy.
V temnotách nicoty bez šance na únik,
škvařím se ve vlastním citu.
Hledím ti do očí, ty mne však přehlížíš.
Ač vím že neslyšíš, volám: "Jsi tu?!"

Polapen do sítí slov, lží a slibů,
umrzám ve světě zbaveném krás.
Slunce již nesvítí, vnímám svou chybu.
Jak rád bych vrátil čas!
Snad zvlád bych nestat se pouhým tvým nástrojem,
kolečkem v soukolí, zábleskem vášně.

Myslíš, že je mi fajn? Že mě to nebolí?
Bolí. Bolí fakt strašně!

 

středa 1. května 2019

Sám

Mlha kolem
Je tak těžké chytit dech
Mráz kouše na zádech
Ticho zebe
Dávno pryč je teplý dotyk tebe

K nebi vzdech
            Zde sám
Anděl na zem padlý
            Klesám
jak květ zvadlý.



středa 24. dubna 2019

Sbohem

Sbohem matko měst!
Test čeká.
Tiše plyne řeka -
tou nechám se nést
až do zemí severních,
snad naleznu štěstí v nich.
Roků krásných pět
poznával jsem tebe.
Sbohem pražské nebe,
mířím domu zpět.

pátek 13. července 2018

sBohem

Zrada bolí.
Zrada lásky.
Hebké vlásky
syté solí
ze slz tvých.
Roztál sníh,
léto září.
Krásný smích
ze tvých tváří
zmizel.
Vrať se mi! Žel
Bohu -
o polibku tvém
již jenom snít mohu..



středa 20. června 2018

Řeka

Srdce mi ukradli říční piráti.
Ach lásko, těžko Ti
budu vyprávět...
Včerejší noc - jiný svět.
A teď ráno kocovina
a má obrovská vina:

„Mrznu...
Bílý krystalku, stanu se Tebou.
Ach, nohy zebou.
A srdce v chladu,
plné hladu
trpí zimou.
Naději mou
větry odvanou.
Nikdy se nevrátí.
Zima mě uchvátí.
V led se proměním,
uvnitř navždy zkamením.“

Padám do trhliny
v zemi. Vinný!
Ďábla sliny
vlhčí stěny.
Tiché steny:

„Hlas Tě nyní opouští.
Zavři oči před spouští,
jež Tě dole čeká.
Krve plná řeka!
Do jezera zapomnění
mrtvé řeka unáší.
Na bahno se těla mění,
kosti k břehům vynáší.“

„Sbohem světe!“

Hříšní bděte!
I na Vás čeká
ta trhlina,
ta řeka...


pondělí 18. června 2018

Svíce

Konečně tak něžná,
milá, klidná, tichá...
Škoda jen toho,
že uprostřed břicha
máš nůž.
Vracíš se do nebe.
Ale co už?
Teď mám tě pro sebe!
Mám tě tak rád!
Ach, rána chlad
rychle se blíží.
Však do té doby,
můžem si hrát
úplně bez obtíží!

Sfoukávám svíci,
vychutnám noc zaslouženou.
První a poslední
s překrásnou zhaslou ženou.


pátek 2. března 2018

Poznání

Zrazuješ polibkem,
zrazuješ láskou.
Po nocích vášně
uléháš s maskou
věrného. S ní
třicet dní za to ti stálo,
abys teď, zatímco tvá
o princi sní,
cítil, jak málo
zůstane, až ráno sní
poslední sousto citu,
jež na zlatém podnose jí dáš?
Pro koho vlastně jsi tu?
V temntotě jablko poznání jídáš.
Nejsi princ z jejích snů,
jsi její Jidáš.




čtvrtek 22. února 2018

Odlétáš

Odevzdávám tě životu,
Lásko.
Odlétáš s prvními ranními paprsky Slunce.
Snad tě nespálí,
křehký chomáčku citu...
Možná jednou
někdy,
někde,
opět
nasaji vůni tvé krásy a pochopím,
že s tebou odletělo mnohem víc,
než těch několik zdánlivě prchavých
a přesto ve své prchavosti věčných
dní a nocí,
úsměvů a slz,
otázek bez odpovědí
a odpovědí bez otázek.

Tam na tom místě,
kde tě znovu ucítím,
budu do roztrhání těla kopat.
Hloubš a hloubš,
prorážet vrstvy zapomění,
zbytečně zlých slov,
výčitek a bolestí,
abych ještě jednou,
alespoň při posledním úderu srdce,
mohl obdivovat drahokam
tvé věrné lásky.
Můj poslední výdech ponese:
„Omlouvám se, miláčku...“