Sbohem

Sbohem matko měst!
Test čeká.
Tiše plyne řeka -
tou nechám se nést
až do zemí severních,
snad naleznu štěstí v nich.
Roků krásných pět
poznával jsem tebe.
Sbohem pražské nebe,
mířím domu zpět.

Barel

Vyprázdněný barel citů
bloudí Prahou za úsvitu.
Bloumá sám, pryč utíká,
opit občas škytne.
Svět se ho již netýká,
z Nuseláku slítne.

Budeš?

O dvě patra výš zas hlučně paří,
nová slečna v kuchyni si vaří,
za zdí lásky plný pá se páří...

Sedím v tichu svého pokoje
     - své cely -
pouze z jedné poloviny celý.
O cukr víc do čaje si dám,
budu opět hledat na obloze hvězdy.
Rozechvělý
     - nadále sám.

Schody

Kéž jsou všechny bytosti šťastné!

v tom dřevěném domku pod schody

Zde v poesii ticha je vše krásné

Svatých trojice je strážcem pohody.

Večer v noc se mění, je čas domů jíti

Po schodech stoupat vzhůru k výšinám

A s každým krokem slavit sílu žití

Čas dnešní noci patří pouze nám!

Stůjte!

Stůjte, domy panelové!

Požíráte zahrady

plné boží záhady!

Požíráte sad,

kam chodil jsem si hrát!

Požíráte minulost.

Kdy budete mít už dost?

Kolik zbývá luk a lesů,

čekajících až adresu

lukrativní dostanou?

Kampak vaše říše stresu

chapadla až dosáhnou?

Zatím ještě je kam utéct

kam se schovat, kde mít klid.

Nemuset se v městě upéct,

kůru stromů políbit,

běhat, skákat. žít a snít!

Avšak jednou, až vy, domy

poslední strom zhltnete,

nebude již jediného

veselého dítěte...

Ahoj Praho!

Ahoj Prahu s křídly ptáků,

pečlivě ukrytými za zdmi paneláků.

Ahoj Praho, Praho mizerná,

spíš než pro malé tys pro velké herna.

Ahoj Praho, Praho Prah,

kde každý sám svého štěstí vrah.

Ahoj Praho, matko stověžatá,

stavěná z kamene, však zmazaná od bláta.

Ahoj Praho, matko měst,

kde vzduch tě nepohladí, ale dá ti pěst.

Ahoj Praho, Praho veliká,

tvůj problém se tu zřejmě lidí netká.

Здравствуйте Прага, город многих людей,

где друг другу всегда рады видеть.

(Ahoj Praho, město mnoha lidí,

kde přítel přítele pokaždé rád vidí.)

Ahoj Praho, město skrytých krás,

co jsme si, to jsme si - jsem zde,

vždy k tobě vracím se rád zas.

113

Stotřináct věrných vojáků tam hrdě v řadě stojí.

Stotřináct kusů žuly právem oblasti je chloubou.

Stotřinácti vůlí oddaných sám čas se vskutku bojí.

a kolem nich jen tiše, pomalu a bázlivě dál běží.

Stotřináct mužů statečných klid, ticho a mír střeží

Stotřináct těl těch udatných čeká a nejde s dobou.

Stotřináct vládců nadpozemských připravených k boji.

Z míst hluku, bouře hlavní třídy oni přenesou tě

do ticha, klidu stromů zelených a starých domů

Na ramena jim klidně nasedni, neboj se té poutě

oni bezpečně povedou tě, oddej se jim, dojdeš domů!

Jsou předělem, prudkým zlomem  v prostoru i čase

Na jedné straně barikády z jejich těl je země shonu

avšak na druhé je stará Praha ve své starobylé kráse!

Půlnoční s(t)en

Večerní Praha je podivná dáma.

Prochází ulicemi tichá, tajemná, sama.

Chytne tě. Nepustí. Ovládne. Omámí.

Noc tmavne na chodníku, vítr jí zpívá,

za všemi okny tma - z nich Praha se dívá.

Ukryta v podchodech, mlha ji halí,

je ti zas v patách. Už, už tě dohání!

Cítíš ji před sebou? Je za rohem! Je v tobě!

Ále...

vždyť jsi tu sám - mrtvý tlející v hrobě.

Jen ty a cinkot dvaadvacítky funící do kopce v dáli...

Ty a ulice. Nikdo víc - naštěstí?

Hnědý list javoru padá jí do vlasů a níž,

usíná kolébán - drcen - pod koly automobilu.

Ty kráčíš ulicí, její hebkou dlaň svíráš -

je chladná ač cítíš slabý pulz. Žije, to víš.

Tepe dosud životem, i když slabě. Zhasíná.

Pomalu a jistě se vytrácí. Nabrala špatný kurs.

Smrt je daň za život milionu a půl.

Jdeš nocí (s) Prahou. Šeptá - slyšíš?

Ševelí v světle lampy, ptá se jí:

ˆ"Zanecháš boje s nocí? Chce spát!"

Marná to snaha, nevládne již sama sobě,

natož lampě. Vládnou jiní v této době.

Praha do ulic jen s Měsícem vychází,

tajně a bázlivě. Krčí se v koutech zdí.

Doufá, že najde se. Tak nech ji jít.

Snad objeví modré (z) nebe nad vrstvou inverzní.

Chce zas i ve dne naplno žít!

Do ticha vykřikla! O pomoc volá!

Zvuk jejich vzlyků se nad domy vznáší.

Temná noc, Měsíc svítí. Zdánlivý klid.

Vnímáš tichý, pravidelný pláč.

- zvuk tak tichý, marný v hlučné době naší.

Ten zvuk, tak známý, již víš, co je zač.

To Praha pláče, krvácí!

Slyšíš zvony ve věžích kostelů bít.

5:55

Jen tma kolem a v dáli trochu světel.

Možná, že spím stále a vše je jenom sen?

Uháním nocí - nedostižitelný, nikým neviděn a nikým neslyšen.

Opouštím, jako každý týden, Sever temně černý.

Mířím vstříc Praze, kde čeká mne probuzení.

Tam přivítá mne nový bílý den.

Výše-hrát

Ten člověk je bláznivý!

Vždyť přišel sem a přisedl si

na lavičku, kde sedím já,

ačkoliv jsou všechny ostatní volné.

On musí být šílenec nebo nějak postižený.

Aby také ne, vždyť vyšel z Ústavu!

Teď tu jen tak sedí a hledí na Prahu,

vnímá slunce, křídla ptáků,

nikam nepospíchá.

Věčný poutník vlastní duší.

Beze slov tiše přemýšlí.

Zhluboka dýchá.

Ví víc? Nebo aspoň tuší?

Nikam, před nikým, on neutíká

ač jeho čas stejně jako nás všech tiká.

Užívá si ticha.

Teď se zasmál! Srdečně, tak čistě.

Nevím čemu, on však ví to jistě.

Směje se lidem tam dole, v tom mraveništi pod námi.

Jak se stále odněkud někam honí.

Kdo je tu vlastně větší blázen?

On? Já? A nebo Oni?