Štítky

pátek 16. května 2014

Pocit

Občas mívám pocit, že je na hlavu mi sráno
Mám ho často večer, někdy dokonce i ráno.
Pořád přemýšlím, jak se to mohlo stát?
Jak jsem mohl dopustit nechat na hlavu si srát?!
Táhněte pryč z mého žití, zmizte všichni sráči!
Vaše sraní na mou hlavu dohání mne k pláči!
Zmizte odkud přišli jste, ztraťte se do dálky!

Seru na vaše sračky, na vaše lži, na vaše války!

středa 7. května 2014

Krysař – O mocném kouzelníkovi naší doby

     Dej si malá. Pojď, neboj se mě. Sám mám sice málo, ale s tebou se rozdělím. Proč bych se nerozdělil, když jste vy, krysy, jediní tvorové, kteří se mi nevyhýbají. No vidíš, jak ti chutná. Přiveď příště i svoje kamarádky, uděláme si tady pod mostem drobečkovou párty. Chceš se mazlit? Tak pojď, vylez mi na rameno, budu ti vyprávět svůj příběh. Jsem totiž mocný čaroděj, nejmocnejší ze všech, kteří kdy žili! Nevěříš? Tak poslouchej, jaké mocné skutky jsem mohl ve svém životě udělat!
     Splozen jsem byl za velké války, narodil jsem se však již do míru poválečných let. Můj otec – válečný veterán – obdržel kus zabaveného nepřátelského lesa a malý domek na jeho okraji. Zde jsem prožil jako normální dítě první roky svého života. Sotva jsem však pobral rozum, naučil se mluvit a uvědomil jsem si že já jsem já, bylo mi jasné, že jsem jiný. Cítil jsem, že dokážu velké věci. Dokážu cokoliv – stačí jen silně pomyslet a tiše přání vyslovit. Chodil jsem po lese a představoval si, co všechno je v mé moci. Přemýšlel jsem, jaké velké kouzlo vykonat, jaký záslužný čin pro lidstvo a svět provést.
     Jednou jsem se vracel z podobné procházky a již z dáli jsem viděl hustý dým stoupající z míst, kde stával náš domek. Přiběhl jsem blíže a zahlédl šlehající plameny. Mohutný požár zžíral budovu a dle dětského pláče i mou malou sestřičku. Po chvíli pláč ustal. Následně se zhroutila střecha a za ní i zdi. Stačilo jen pomyslet, silně si přát požár uhasit a stěny znovu vztyčit.... Mohl jsem zachránit sestřičku. Mohl jsem své přání vyslovit tisíci způsoby. Nekouzlil jsem. Jen jsem tiše hleděl a po tváři mi stékaly slzy. Matka přiběhla po chvíli. Odskočila si předtím do města cosi dokoupit a když slyšela od lidí, že směrem od lesa stoupá hustý dým, rozeběhla se jak nejrychleji dovedla. Dorazila bohužel pozdě. Zhroutila se. Její osobnost jakoby se rozplynula spolu s dýmem nad spáleništěm. Několik dní chodila jako tělo bez duše. Stačilo jen pomyslet a měla by svou dcerku zpět, opět by byla šťastná a smála by se jako dřív. Přemýšlel jsem jak bych ji mohl přičarovat její duši nazpátek. Nakonec jsem však nekouzlil. Věděl jsem, co všechno mohu, neučinil jsem však žádné kouzlo. Pátý den po požáru ukončila své trápení skokem do řeky. Otec, když se vrátil z obchodní cesty a vyslechl celou naši tragedii, se oběsil na svém milovaném dubu na pasece v našem lese. Byl ze mne sirotek. Neučinil jsem žádné kouzlo, ač jsem mohl cokoliv. Dokáži vracet život, stavět domy z popela, ale neučinil jsem tak.
     Umístili mne do domova pro sirotky, kde jsem zakusil mnohé útrapy a útisk starších chovanců. Bití a posměšky byly na denním pořádku. Jen trochu silněji pomyslet, vyslovit tiše své přání a mohlo být vše jinak. Mohl jsem mít vlastní dům a spoustu peněz. Mohl jsem pozvat své rodiče, po kterých se mi tolik stýskalo, zpět mezi živé. Ani tentokrát jsem nekouzlil. Chodíval jsem často do našeho bývalého lesa, sedával na otcově dubu a sledoval, jak les jeho nový majitel kácí. Vystřílel všechnu zvěř, která v něm žila a rozhodl se, že zde vybuduje své honosné sídlo. Les zkrátka musel ustoupit. Jednoho dne mne vyhnal. Pustil na mne psy a ti mne velmi ošklivě potrhali. Jen jediným drobným kouzlem jsem mohl psy zahnat, nechat les znovu vyrůst, přivolat zpět ptáky aby zpívali v korunách o štěstí a lásce. Já, mocný kouzelník ovšem neučinil ani jediné kouzlo. Do kousanců vnikla ošklivá infekce a tak mne převezli do nemocnice v hlavním městě, kde mne několik měsíců léčili. Když jsem byl zdravý, oznámili mi, že mne nemohou přijmout zpět do domova pro sirotky, mají prý plno. Zaklaply se za mnou dvěře nemocnice a já stál samotný v cizím městě. Bylo by příjemné přičarovat si automobil, prostorný byt, krásnou dívku, říkal jsem si. Neučinil jsem tak. Procházel jsem špínou rušných velkoměstských ulic a vnímal všudypřítomnou bídu nejchudších a nezměrné bohatství jiných. Cítil jsem ve vzduchu napětí, smutek, touhu po lepším životě. Mohl bych silně pomyslet a všem dopřát krásný život, to by byl čin hodný tak mocného kouzelníka, jakým jsem! Neučinil jsem tak.
     Z jedné kavárny mi k uším dolehla vzrušená mluva hlasatele v radiu. Oznamoval, že sousední stát, který jsem před patnácti lety slavně porazili v kruté válce, nabral nové síly a spojence a chystá se brzy zaútočit. Následovala výzva k všeobecné mobilizaci. Že bych jedinou myšlenkou odvrátil utrpení milionů? Narukoval jsem do armády. Alespoň mne oblékli, nasytili, bylo kde spát... Poslali nás na frontu. Během neustálých přesunů a bojů jsem si našel několik velmi dobrých přátel – vlastně prvních skutečných přátel, které jsem kdy měl. Dokonce jsme se domluvili, že až válka zkončí, založíme společně podnik, jedno jaký, ale určitě se nám pak povede přímo báječně! Válečné měsíce se táhly a moji přátele ubývali. Umírali. Jeden to dostal zezadu do hlavy, když jsme spolu hovořili – na místě mrtev. Další uhořel o několik týdnů později. Ostatní zemřeli na různé infekce či silné ztráty krve. Žádný z nich nemusel zemřít, ona vlastně ani tahle válka nemusela být – stačilo jediné kouzlo. Nekouzlil jsem. Hnili jsme jako krysy v bahně – bez jídla, špatně vyzbrojeni, prolezlí nemocemi. Po pěti letech válečného běsnění byla naše armáda poražena a mou zemi ovládl národ cizinců, jejjichž jedinou snahou bylo nás vyhladit. Kdyby jen věděli, že mezi těmi, které chtějí smazat z povrchu zemského jsem já, nejmocnejší čaroděj! Jedinou myšlenkou bych je mohl proměnit třeba v mravence a pak je do jednoho zadupat do země! Každou noc v zajateckém táboře jsem si představoval, co všechno mohu, jak bych krásně dokázal osvobodit svůj národ – nekouzlil jsem však.
     Převezli nás do lomu, kde jsme v otřesných podmínkách těžili mramor, z něhož dobyvatelé budovali svá honosná sídla. Drobné kouzlo by stačilo, aby se jejich sídla zhroutila a oni skončili pod tunami mramoru... Bili nás. Mučili jen pro své vlastní potěšení. Jednou jsem to nevydržel a vykřikl na dozorce, ať nás nechá být, jinak ho svým mocným kouzlem nechám na místě zemřít. Smál se. Pozval ostatní dozorce a bavili se mou výhružkou. Kdyby věděli, jakou moc mám! Začali mne provokovat a nutit dokázat mé schopnosti. Vyhrožovali mi smrtí, neučiním-li nějaké kouzlo. Nekouzli jsem, ani tentokrát jsem nekouzlil. Střelili mne do nohy. Další ranou mne chtěli zabít, ale velitel je odehnal – pracovní síla pro něho byla velmi důležitá. Když jsem ležel na ošetřovně – umírárně - dolehly k mým uším rány a střelba – dorazily armády našich vzdálených spojenců, kteří se rozhodli porazit naše utlačovatele. To se jim po několika týdnech povedlo. Nechtěli nám však pomoci, o nás jim vůbec něšlo. Chtěli pouze ukázat, že jsou nejsilnější. Brzy odtáhli a nechali naši zem ve zbídačeném stavu. Toulal jsem se od vesnice k vesnici, živil se všelijak. Přemýšlel jsem komu kouzlem pomoci, kde nejlépe uplatnit své umění, jehož bylo nyní tolik potřeba. Neučinil jsem jediného kouzla.
     Naše země se po dlouhých letech agónie opět vzchopila a hlavní město prosperovalo jako nikdy dříve. Já však jako bych do tohoto nového světa nepatřil. Mnohokrát jsem zatoužil mít teplý byt, plné sklady jídla, bazén a zahradu. Vím, že jediným kouzlem bych mohl být šťastný a spokojeně žít až do konce svých dní. Žiji ale pod mostem, lidé se mi vyhýbají, někteří mne uráží a plivou na mne. Já největší kouzelník, který kdy žil, tyto jejich posměšky tiše snáším. Neučinil jsme za celý život jediného kouzla, nebudu kouzlit ani nyní. Jsem šťastný, protože vím, že v mé moci je vše, mohl jsem být kýmkoliv a učinit cokoliv - a stále mohu! Je mi přes sedmdesát, lidí se straním. Bavím se jen s krysami. Jsi jedna z nich, tebe jsem si obzvláště oblíbil. Vím, co si myslíš – proč jsem nikdy za celý život ani trochu nezakouzil, viď? Počkej, kam to běžíš? Chceš si hrát na honěnou? Tak dobrá, hned tě chytím, uvidíš! Jen co vstanu. Eh. Už běžím!

     Drobná krysí očka hleděla ze křoví na bezvládně tělo ležící na silnici a mizející dvojici světel v dáli. Drobný krysí mozeček nechápal dost dobře, co se stalo a proč se ten starý hodný pán nezvedá a nehraje s ní jejich hru. Cítila však, že svět je o něco prázdnější. Nejmocnější čaroděj zemřel, aniž učinil jediného kouzla. Nevěděla, zda to byl skutečný mág nebo jen starý bláízen, ale měla ho ráda. Neřekl jí, proč nekouzlil, bylo ovšem jisté, že on to věděl. Možná, že jeho moc a síla nebyla ve schopnosti činit zázraky, ale nečinit je.

úterý 6. května 2014

Pochod

Roklemi porostlými mechem
Roklemi zelenými životem
Kráčel průvod živých mrtvých
Procesí jdoucí z dáli nikam


Nemohl jeden jít již dále,
nechtěl žít
Nohy ho nenesli, srdce vyhaslo
Nejen však Francouz znaven k smrti
V žití mrtev také žid


Vůdci je odvedli do rokle stranou
Příkaz zněl u skály stát ať zůstanou
Naposled pohlédli dávno ti mrtví v koruny stromů
V myšlenkách posledních zpátky šli domů
Slyšeli ptáky, radostný smích
Viděli slunce zlaté na modrých nebesích
Cesta končí! Konečně! V jejich tvářích smích.


Abzielen!
Feuer!

pátek 2. května 2014

Za oponou

I.
A bylo to tam...
Ta střela
Zásah
Trefa
Bylo to tam...
Krásné
Krátké
Okamžik naplnění
Mám život
Mám cíl
Smrt odchází
Dnes ožívám
Právě dnes
Jen dnes...
Kdy zas znovu?

II.
Pil jsem
Žil jsem
Zradil jsem

III.
Malý ptáček
Drobný, zbytečný na světě
Vzlétl do nebes
Aby líbal rty andělů
Poprvé a naposled
Nikdy víc již nepolíbí
Málo vzduchu
Ptáček umírá
Padá k zemi
Šťastně se usmívá...

IV.
Já sám
Ďábel s tváří anděla
Ano, vím,
že se to nedělá.
Ale ty pochopíš snad...
Chci, abys to věděla!
Já mám tě rád...





V.
Chtěl bych zavolat
- nevím proč?
Chtěl bych napsat
- nemám komu...
Né, ještě se mi nechce domů!
V hlavě vrtá ten děsivý červotoč...
Mozek sežral, srdce víc již není
Duše jediná, ta čistá, ještě zbývá
Jak dlouho ona odolat má?
A vlastně proč?

VI.
Ach Julie, proč jsi Julie?
Proč jsi? Proč stále jsi?!
Proč nezničil tě čas,
ten krutý pán všeho?
Proč tu stále jsi?
Proč přes všechny věky přetrvává
tvá krása, tvůj úsměv - ten zloděj lidských srdcí!
Je tak snadné tě milovat!
Podléhám? Nikoliv - podlehl jsem!
A nejsem první a jistě ani poslední.
Proč jsi tak věčná?
Proč já tak smrtelný?

VII.
Ne, nechce se mi jít
Nechce se mi kráčet
Chci osud obejít
Jím nenechat se vláčet
Hle, lampa krásně bíle září!
- to světlo je v mých vzpomínkách
 jenž se začínají ztrácet
a přeci to bylo jen před malou, nepatrnou chvílí!
To světlo se odráželo ve tvé tváři.

IX.
A co když zabiji člověka v představách svých?
Je toto vražda? Není.
Proto když o tobě sním, je to hřích?
Je tedy nevěrou snění?

XI.
Jsi chytrá - tys musela to vědět,
že dnes u nás já nechtěl jen tak sedět
a dívat se ti do očí.
Nebo čekalas’ jen, zda někam to pokročí?
Tys na mně to nechala a jen tiše čekala?
Nebo snad krutě spokojenás’ byla,
že já jsem vyčkával a hleděl ti do očí?

XII.
Tak jsem to stihnul!
Stihnul jsem autobus!
Velké plus -
plán dodržen mám.
Ale jsem sám...

XIII.
Autobus číslo jedna.
Opilá dívka,
starý pán,
smrdutý bezdomovec -
ti všichni jedou se mnou.
Tyto lidi u sebe mám.
Jsem sám.
Stále sám.
Hledím ke hvězdám a prosím:
Chci být s tebou ještě jednou,
jednou jedinkrát
a říct ti, že jen tebe,
tebe jedinou,
mám rád.

XIV.
A ta paní stála u mne,
hleděla mi přes rameno,
četla básně mé a dívala se.
Smutně či šťastně?
To se nikdy nedovím..
Řekla pouze s nostalgií v hlase:
“Já vím.”

XV.
Den zalitý zlatem pomalu končí
a já hledím do tvých krásných oči.
Přemýšlím. Co vlastně vidím v nich?
Barvy květin, záři slunce, štěstí léta
nebo chladný bílý sníh?

XVI.
Na tvář ti dopadá paprsek sluneční -
první to paprsek z paprsků letních.
Přeji si moc aby den dnešní byl věčný
Paprskem tím taje v srdci mém sníh.

XVIII.
Jen jedna noc - to není moc
Já vím
Proč s tebou letní oblohu
já víc již vidět nemohu?
Proč o tobě jen sním?

XIX.
Musím jít dál i když to nejde,
setrvačnost, to je silná zbraň.
Lež či pravda, co na tom sejde?
Bolest srdce za srdce rozmar daň.

Víc se toulám, více sním,
okamžikem žiji, málo spím,
vnímám zeleň, zpěvy ptáků,
modř oblohy, bělost mraků!
Svět je pro mne vteřinou,
kterou nesmím promarnit.
Přemýšlím, co příčinou?
Láska by to mohla být!