Procházka

 „Nejstarší a nejsilnější emocí lidstva je strach.“

Howard Phillips Lovecraft

„Miláčku, jsem tak ráda, že jsme konečně vyrazili na procházku! Doma už mi to všechno lezlo na mozek. Ta karanténa byla nekonečná.“

„Také jsem rád, po té dlouhé době, co jsme jenom byli zavření doma, mi ten pohyb neskutečně chybí. A dneska je tak krásně! Koukej, tady je ta žlutá turistická značka!“

„No paráda, já bych ji skoro přehlédla... A kam že jsi tedy tu procházku přesně naplánoval?“ 

„Hlavně k tomu vodopádu, jak jsi se chtěla už dlouho podívat. Koukal jsem, že je kousek od něj krásná vyhlídka do údolí, tak tam taky můžeme zajít. No a teď v autobuse jsem se díval do mapy, že po trase, za pár stovek metrů, je neznačená pěšina, která vede k rozvalinám starého mlýna. Chceš tam zajít?“

„No, klidně, můžeme, už dlouho jsme žádné rozvaliny neprolézali. Stojí to za ty metry navíc?“

„Ale jo, koukal jsem na to a vypadá to zajímavě. Počkej, rozkliknu ti to v mapě... Aha, tak ne, tady v lese mi zmizel signál... Ale, myslím, že to za tu krátkou zacházku stojí. A ten název - Čertův mlýn - to zní lákavě, ne?“

„No to ano! Jsem zvědavá kolik čertů tam potkáme... Koukej na tu rokli, to je hloubka!“

„To teda… Je tu krásně! Jenom... Když koukám, kolik vody je - nebo spíš není - v tom potoce, tak si myslím, že nás ten vodopád zrovna dvakrát neuchvátí... A to jsem předpokládal, že po deštích posledního týdne bude vody dost.“

„To máš pravdu. Všude všechno rozvodněné, a tady jen taková stružka... Ale což, jsme tu přeci hlavně kvůli pohybu na čerstvém vzduchu, ne? Hele, není to ta odbočka, jak jsi říkal?“

„Jo, to bude nejspíš ona! Tak hurá mimo značenou cestu. Je to tedy hodně nenápadná pěšinka…“

„A pěkně zarostlá… Tady asi žádné davy turistů nechodí…“

„To dáme! To místo mě zajímá čím dál víc!“

 

* * *

 

 „Chceš, podat ruku, zlato?“

„Jo, prosím, ten strom je hrozně velkej… Děkuju. To musela být rána, když padnul…“

„To teda… Koukej, támhle leží další. Tak pojď, vyskoč, chytím tě. Už to máme nacvičené. A jsme tu! Podívej, támhle dole v rokli. Vidíš?“

„Támhle, vidím! Taková nic moc ruina… Ale když už jsme se prodrali až sem, tak to omrkneme.“

„Zvláštní místo, co? Všimla sis toho ticha?“

„Pravda, už nějakou dobu nezpívají ptáci… Vyfotíme se?“

„Další do rodinného alba…“

„No pojď pojď. Vidíš, ani to nebolelo. Tak prolezeme to málo, co tu zbylo. Koukej, tady byl asi vchod!“

„Tady kuchyň, chodba… To už musí být opuštěné pěkně dlouho… Ale ani se nedivím. Vlhká chladná rokle, prudká cesta dolů… Komu by se sem chtělo dolu a nahoru vozit těžké pytle s moukou? Tohle je místo, kde bych tedy opravdu žít nechtěl!“

„Padá tu na mne takové ouzko… Tak se vrátíme?“

„Ano, půjdeme dál. Vodopád je sice jen pár desítek metrů po proudu tady toho – stružky - ale raději to obejdeme po té hlavní značené cestě a přijdeme k němu hezky zespodu.“

„Uff, to bude něco, tenhle kopec nahoru k hlavní cestě…“

 

* * *

 

„A tady už si ptáci zase vesele prozpěvují, poslouchej! Poznáš, co to je za ptáka, skautíku?“

„Na poznávání ptáků podle zpěvu jsem tedy nikdy moc nebyl… Ale myslím, že na to existuje nějaká aplikace, která ti podle nahrávky řekne, jaký pták to zpívá. Stáhnu si ji a můžeme to vyzkoušet.“

„Už máš signál, jo?“

„Jo, na téhle straně kopce už naskočil. Stahuju... Tak prý Budníček lesní.“

„Tak mi taky přečti něco o historii toho mlýna, jak jsi mi předtím sliboval.“

„Vydrž, už to hledám. Takže… V databázi zaniklých obcí jsou k němu jen současné fotografie a poznámka, že je rozbořen již někdy od 19. století…“

„A něco k tomu, proč se mu říká Čertův?“

„No, píše se tu, že pustému mlýnu lidé od nepaměti říkali Čertův a velkým obloukem se mu vyhýbali...“

„To asi začali konkurenční mlynáři roznášet pomluvy. Holt konkurenční boj tu byl, je a bude, nenaděláš nic…“

„No, asi, kdo ví. Ale ať hledám, jak hledám, nikde na internetu nenacházím žádné další informace. Škoda…“

„Co se dá dělat. Poslouchej, jak jsme přešli přes horizont, najednou sem doléhá hluk dopravy z údolí. To je hrozný, jak moc to je slyšet…“

„Nojo, hlavní tah podél vodní tepny celé země, co bys chtěla… Koukej, támhle, další turistická značka, teď budeme asi pěkně prudce klesat, tak opatrně! Schovej radši ten mobil, ať ho nerozflákáš, když zakopneš…“

„Chtěla jsem holkám poslat, jakou cestu jsi nám vybral pro romantickou zdravotní procházku…“

„No, zdravotní procházka to je! Víš jak pěkně si protáhneš svaly z tohohle prudkého kopce? Mám jít první, abys kdyžtak padala do měkkého?“

 

* * * 

 

„Ten vodopád byl krásný, i když skoro bez vody!“

„Jsem rád, že se ti líbil! Alespoň jsme se mohli dostat až přímo pod něj, to se jinak nedá, když je vody víc.“

„Byl tam krásný vlahý vzduch. A ty skály, až se mi zatočila hlava, když jsem se podívala nahoru! Je úžasný, jakou má voda sílu!“

„Taky je to jeden z nejvyšších vodopádů v republice! Můžeme se sem vydat někdy až bude vody dost - to teprve uvidíš sílu vody!“

„Tak jo, moc ráda! Už budeme na té vyhlídce? Těším se na výhled do údolí.“

„Neboj lásko, už jen pár zatáček… A jsme tu!“

„Panečku! To je výhled! Kopce, řeka, město v dáli… Hele, zrovna jede vlak! Dáme fotku?“

„Další do rodinného alba…“

 

* * *

 

„Měla jsem pocit, že jsi říkal, že od vyhlídky to bude k městu už jen krásná rovinka…“

„Neboj zlato, tohle je jediný kopec. Pak už to bude jako cesta rájem! Těch popadaných stromů všude – tady se vítr skutečně vyřádil.“

„Alespoň že to na téhle části turistické cesty prořezali a vyčistili.  Asi ji budou ještě dál upravovat. Koukej, tady na kamenu je nastříkaná značka. A támhle o kousek dál také.“

„Jo, už chvilku na to koukám. Přemýšlel jsem, jaké ty zářivě růžové tečky na kamenech podél cesty mají význam. Jsou dost nepravidelně rozeseté, některé i na stromech. Asi si tím lesní dělníci značili, kde je po deštích a větrech potřeba co opravit, pokácet a tak…“

„Asi… Vem si, co to musí být za práci, to bych dělat nechtěla… Ale na druhou stranu - jsou ti chlapi celý den pěkně v lese na čerstvém vzduchu, ne?“

„Koukej, přeci jen jsem o tom Čertově mlýně ještě něco našel!“

„A copak?“

„Je tu nějaká pověst:

K rozvalinám mlýnu, zvaného čertův, se mezi lidmi v blízkém i vzdálenějším okolí traduje již od nepaměti pověst o vyslanci pekla, který nabídl svou pomoc zchudlému mlynáři, kterému vyhořel mlýn. (Je možné, že ten samý čert onen mlýn předtím schválně zapálil). Pomoc spočívala v tom, že čert slíbil mlynáři za jedinou noc vybudovat mlýn nový, ale na oplátku propadne peklu duše každého, kdo bude lhát o váze pytlů s obilím, které do mlýna přivezl na semletí. Mlynář ve své zoufalé situaci souhlasil, vlastně mu to přišlo i vcelku spravedlivé, aby podvodníci propadli peklu.

Čert svou část dohody slíbil a mlýn za jedinou noc vystavěl. Mlýn byl krásný, moderně zařízený, ale.. Pekelník vybral schválně místo v hluboké vlhké rokli. Téměř každý povoz, který se s obilím do mlýna vydal, tak cestou mnoho obilí vysypal a velkou část váhy ztratil. Skutečná váha tak neodpovídala té udávané. Čert se radoval z přílivu duší a mlynáři zbyly jen oči pro pláč. Když se po okolí rozneslo, že se cestou do mlýna ztrácejí lidé beze stopy, začali se lidé tomuto místu obloukem vyhýbat a mnoho z nešťastných pozůstalých mlýn i mlynáře proklelo.

Mlynář se nakonec ze zármutku nad životem svým i ostatních nešťastníků oběsil. Mlýn, obývaný nadále pouze čertem, rychle zpustl. Prokletí úmluvy mezi mlynářem a čertem však na tomto místě leží dál. Čert silou získaných duší a kleteb seslaných pozůstalými zesílil a unáší do pekla každého odvážlivce, který se ke mlýnu přiblíží.“

„Zajímavé… A děsivé… Hned má to místo nějakou zajímavou auru, když se k němu pojí pověst.“

„Nojo, tyhle pověsti… Zdroj to nemá a je to web restaurace z té vsi nad mlýnem, jak jsme vycházeli. Takovou pověst si vymyslí na koleni každý. Hlavně že to přitáhne lidi na oběd či malinovku…“

„Ale i tak, víš, jak se říká – na každém šprochu… Podívej další značka na kameni!“

„Asi jim na skladě zbývalo hodně růžových sprejů… “

 

* * *

 

„A jsme tu. První domy na okraji města!“

„Sláva, jsem už celá uchozená… Ale byla to krásná procházka! Děkuju, miláčku. Pošlu mamce fotky, jo?“

„Pošli, pošli. Tím si zaručíme, že si ji ještě minimálně jednou projdeme znovu. S ní.“

„Nebuď jedovatej. Víš, že ty společné výlety do přírody ji alespoň trochu udržují v kondici… Hele, koukej!“

„Copak?“

„Tahle fotka. Tady dole, na mlýně!“

„Co tam je?“

„No ta značka! Tady v rohu na kameni.“

„Ajo, vidíš… A je u ní ještě nějaký symbol. Přibliž to.“

„To už víc nejde… Nevím, co je to za symbol… A tady také, koukej! To je fotka, kterou jsem fotila před tím prudkým klesáním k vodopádu.“

„Také značka. Ty růžové tečky nás tedy provázejí minimálně už od Čertova mlýna…“

„Zvláštní… Chápu význam těch teček na hlavní turistické trase. Ale kdo a proč by dělal značky zrovna od toho zapomenutého mlýna?“

„Že by plánovali tu cestu také konečně pročistit? A třeba ji i označit?“

„Možná… Asi… Kdo ví… Rozhodně by to potřebovala… Dáme zmrzku za odměnu?“

 

* * *

 

„Počkej, otřu ti pusu, máš to všude opatlané!“

„Říkal jsem, že zmrzlinu jíst neumím… Vždycky mi to všude teče a kape… Ale byla dobrá, osvěžila! Jenom ta holka, co seděla na zemi před obchoďákem, třásla se a upřeně na nás zírala, mi trochu kazila chuť. Byla dost děsivá…“

„Říkala jsem ti, ať se jí jdeš zeptat, jestli je v pohodě… Mohla mít nějaký záchvat...“

„Nebo byla sjetá… Víš, jak to tady v centru chodí…“

„No, ale i tak… Ale co už, snad se jí zeptá někdo z té spousty lidí, co prochází kolem… Hádej, na co se teď těším nejvíc? Až se doma natáhnu a zbytek dne už nebudu dělat nic. Absolutně, vůbec nic!“

„Souhlas!“

„Miláčku?“

„Ano?“

„Hele, támhle, na obrubníku…“

„Růžová tečka…“

„To je divné, nemyslíš? V lese na jediné hlavní cestě to chápu, ale jaká je šance, že ji potkáme i v centru města?“

„No, malá… Hodně malá… Víš, co si myslím?  Že nějaký tajemný démon si značil cestu z mlýna až k nám domů! Teď se tam válí na gauči místo tebe, pije mi pivo a čeká, až dorazíme!“

„Chacha, ty seš vtipálek! Tak pojď, obelstíme toho démona a tvoji teorii, uhneme tady doleva a obejdeme to delší cestou. S tím rozhodně nepočítal!“   

 

* * *

 

„A tady zas! Další! Lásko, já z toho mám divný pocit…“

„Prosímtě, neboj! S tím démonem jsem si dělal jen srandu… Kousek odtud je přeci centrum údržby městské zeleně… Tak si asi prostě dělníci značili cestu až do šatny, no…“

„Ale i tak, je to děsivé… Koukej, tady je další! A to už jsme skoro u našeho domu!“

„Miláčku, uklidni se, vždyť je to úplná pitomost. Náhoda, nic víc! Pojď, doma se natáhneš, zapneme si televizi, zapomeneme na to a budeme to za čas dávat k dobru jako vtipnou historku z výletu...“

„Je i tady u vchodu…“

„No, tak ať si… Třeba pokračují kolem našeho domu dál až na druhou stranu města… Uklidni se, už hledám klíče…“

„Tak dobře. Už ať jsme vevnitř.“

„Lásko?“

„Ano?“

„My jsme při odchodu zapomněli zamknout?“

Návštěva

V důsledku většího rozsahu tohoto textu jej neumisťuji přímo zde, ale můžete si jej stáhnou ve formátu PDF kliknutím na tento odkaz.

Krysař – O mocném kouzelníkovi naší doby

     Dej si malá. Pojď, neboj se mě. Sám mám sice málo, ale s tebou se rozdělím. Proč bych se nerozdělil, když jste vy, krysy, jediní tvorové, kteří se mi nevyhýbají. No vidíš, jak ti chutná. Přiveď příště i svoje kamarádky, uděláme si tady pod mostem drobečkovou párty. Chceš se mazlit? Tak pojď, vylez mi na rameno, budu ti vyprávět svůj příběh. Jsem totiž mocný čaroděj, nejmocnejší ze všech, kteří kdy žili! Nevěříš? Tak poslouchej, jaké mocné skutky jsem mohl ve svém životě udělat!

     Splozen jsem byl za velké války, narodil jsem se však již do míru poválečných let. Můj otec – válečný veterán – obdržel kus zabaveného nepřátelského lesa a malý domek na jeho okraji. Zde jsem prožil jako normální dítě první roky svého života. Sotva jsem však pobral rozum, naučil se mluvit a uvědomil jsem si že já jsem já, bylo mi jasné, že jsem jiný. Cítil jsem, že dokážu velké věci. Dokážu cokoliv – stačí jen silně pomyslet a tiše přání vyslovit. Chodil jsem po lese a představoval si, co všechno je v mé moci. Přemýšlel jsem, jaké velké kouzlo vykonat, jaký záslužný čin pro lidstvo a svět provést.

     Jednou jsem se vracel z podobné procházky a již z dáli jsem viděl hustý dým stoupající z míst, kde stával náš domek. Přiběhl jsem blíže a zahlédl šlehající plameny. Mohutný požár zžíral budovu a dle dětského pláče i mou malou sestřičku. Po chvíli pláč ustal. Následně se zhroutila střecha a za ní i zdi. Stačilo jen pomyslet, silně si přát požár uhasit a stěny znovu vztyčit.... Mohl jsem zachránit sestřičku. Mohl jsem své přání vyslovit tisíci způsoby. Nekouzlil jsem. Jen jsem tiše hleděl a po tváři mi stékaly slzy. Matka přiběhla po chvíli. Odskočila si předtím do města cosi dokoupit a když slyšela od lidí, že směrem od lesa stoupá hustý dým, rozeběhla se jak nejrychleji dovedla. Dorazila bohužel pozdě. Zhroutila se. Její osobnost jakoby se rozplynula spolu s dýmem nad spáleništěm. Několik dní chodila jako tělo bez duše. Stačilo jen pomyslet a měla by svou dcerku zpět, opět by byla šťastná a smála by se jako dřív. Přemýšlel jsem jak bych ji mohl přičarovat její duši nazpátek. Nakonec jsem však nekouzlil. Věděl jsem, co všechno mohu, neučinil jsem však žádné kouzlo. Pátý den po požáru ukončila své trápení skokem do řeky. Otec, když se vrátil z obchodní cesty a vyslechl celou naši tragedii, se oběsil na svém milovaném dubu na pasece v našem lese. Byl ze mne sirotek. Neučinil jsem žádné kouzlo, ač jsem mohl cokoliv. Dokáži vracet život, stavět domy z popela, ale neučinil jsem tak.

     Umístili mne do domova pro sirotky, kde jsem zakusil mnohé útrapy a útisk starších chovanců. Bití a posměšky byly na denním pořádku. Jen trochu silněji pomyslet, vyslovit tiše své přání a mohlo být vše jinak. Mohl jsem mít vlastní dům a spoustu peněz. Mohl jsem pozvat své rodiče, po kterých se mi tolik stýskalo, zpět mezi živé. Ani tentokrát jsem nekouzlil. Chodíval jsem často do našeho bývalého lesa, sedával na otcově dubu a sledoval, jak les jeho nový majitel kácí. Vystřílel všechnu zvěř, která v něm žila a rozhodl se, že zde vybuduje své honosné sídlo. Les zkrátka musel ustoupit. Jednoho dne mne vyhnal. Pustil na mne psy a ti mne velmi ošklivě potrhali. Jen jediným drobným kouzlem jsem mohl psy zahnat, nechat les znovu vyrůst, přivolat zpět ptáky aby zpívali v korunách o štěstí a lásce. Já, mocný kouzelník ovšem neučinil ani jediné kouzlo. Do kousanců vnikla ošklivá infekce a tak mne převezli do nemocnice v hlavním městě, kde mne několik měsíců léčili. Když jsem byl zdravý, oznámili mi, že mne nemohou přijmout zpět do domova pro sirotky, mají prý plno. Zaklaply se za mnou dvěře nemocnice a já stál samotný v cizím městě. Bylo by příjemné přičarovat si automobil, prostorný byt, krásnou dívku, říkal jsem si. Neučinil jsem tak. Procházel jsem špínou rušných velkoměstských ulic a vnímal všudypřítomnou bídu nejchudších a nezměrné bohatství jiných. Cítil jsem ve vzduchu napětí, smutek, touhu po lepším životě. Mohl bych silně pomyslet a všem dopřát krásný život, to by byl čin hodný tak mocného kouzelníka, jakým jsem! Neučinil jsem tak.

     Z jedné kavárny mi k uším dolehla vzrušená mluva hlasatele v radiu. Oznamoval, že sousední stát, který jsem před patnácti lety slavně porazili v kruté válce, nabral nové síly a spojence a chystá se brzy zaútočit. Následovala výzva k všeobecné mobilizaci. Že bych jedinou myšlenkou odvrátil utrpení milionů? Narukoval jsem do armády. Alespoň mne oblékli, nasytili, bylo kde spát... Poslali nás na frontu. Během neustálých přesunů a bojů jsem si našel několik velmi dobrých přátel – vlastně prvních skutečných přátel, které jsem kdy měl. Dokonce jsme se domluvili, že až válka zkončí, založíme společně podnik, jedno jaký, ale určitě se nám pak povede přímo báječně! Válečné měsíce se táhly a moji přátele ubývali. Umírali. Jeden to dostal zezadu do hlavy, když jsme spolu hovořili – na místě mrtev. Další uhořel o několik týdnů později. Ostatní zemřeli na různé infekce či silné ztráty krve. Žádný z nich nemusel zemřít, ona vlastně ani tahle válka nemusela být – stačilo jediné kouzlo. Nekouzlil jsem. Hnili jsme jako krysy v bahně – bez jídla, špatně vyzbrojeni, prolezlí nemocemi. Po pěti letech válečného běsnění byla naše armáda poražena a mou zemi ovládl národ cizinců, jejjichž jedinou snahou bylo nás vyhladit. Kdyby jen věděli, že mezi těmi, které chtějí smazat z povrchu zemského jsem já, nejmocnejší čaroděj! Jedinou myšlenkou bych je mohl proměnit třeba v mravence a pak je do jednoho zadupat do země! Každou noc v zajateckém táboře jsem si představoval, co všechno mohu, jak bych krásně dokázal osvobodit svůj národ – nekouzlil jsem však.

     Převezli nás do lomu, kde jsme v otřesných podmínkách těžili mramor, z něhož dobyvatelé budovali svá honosná sídla. Drobné kouzlo by stačilo, aby se jejich sídla zhroutila a oni skončili pod tunami mramoru... Bili nás. Mučili jen pro své vlastní potěšení. Jednou jsem to nevydržel a vykřikl na dozorce, ať nás nechá být, jinak ho svým mocným kouzlem nechám na místě zemřít. Smál se. Pozval ostatní dozorce a bavili se mou výhružkou. Kdyby věděli, jakou moc mám! Začali mne provokovat a nutit dokázat mé schopnosti. Vyhrožovali mi smrtí, neučiním-li nějaké kouzlo. Nekouzli jsem, ani tentokrát jsem nekouzlil. Střelili mne do nohy. Další ranou mne chtěli zabít, ale velitel je odehnal – pracovní síla pro něho byla velmi důležitá. Když jsem ležel na ošetřovně – umírárně - dolehly k mým uším rány a střelba – dorazily armády našich vzdálených spojenců, kteří se rozhodli porazit naše utlačovatele. To se jim po několika týdnech povedlo. Nechtěli nám však pomoci, o nás jim vůbec něšlo. Chtěli pouze ukázat, že jsou nejsilnější. Brzy odtáhli a nechali naši zem ve zbídačeném stavu. Toulal jsem se od vesnice k vesnici, živil se všelijak. Přemýšlel jsem komu kouzlem pomoci, kde nejlépe uplatnit své umění, jehož bylo nyní tolik potřeba. Neučinil jsem jediného kouzla.

     Naše země se po dlouhých letech agónie opět vzchopila a hlavní město prosperovalo jako nikdy dříve. Já však jako bych do tohoto nového světa nepatřil. Mnohokrát jsem zatoužil mít teplý byt, plné sklady jídla, bazén a zahradu. Vím, že jediným kouzlem bych mohl být šťastný a spokojeně žít až do konce svých dní. Žiji ale pod mostem, lidé se mi vyhýbají, někteří mne uráží a plivou na mne. Já největší kouzelník, který kdy žil, tyto jejich posměšky tiše snáším. Neučinil jsme za celý život jediného kouzla, nebudu kouzlit ani nyní. Jsem šťastný, protože vím, že v mé moci je vše, mohl jsem být kýmkoliv a učinit cokoliv - a stále mohu! Je mi přes sedmdesát, lidí se straním. Bavím se jen s krysami. Jsi jedna z nich, tebe jsem si obzvláště oblíbil. Vím, co si myslíš – proč jsem nikdy za celý život ani trochu nezakouzil, viď? Počkej, kam to běžíš? Chceš si hrát na honěnou? Tak dobrá, hned tě chytím, uvidíš! Jen co vstanu. Eh. Už běžím!

     Drobná krysí očka hleděla ze křoví na bezvládně tělo ležící na silnici a mizející dvojici světel v dáli. Drobný krysí mozeček nechápal dost dobře, co se stalo a proč se ten starý hodný pán nezvedá a nehraje s ní jejich hru. Cítila však, že svět je o něco prázdnější. Nejmocnější čaroděj zemřel, aniž učinil jediného kouzla. Nevěděla, zda to byl skutečný mág nebo jen starý bláízen, ale měla ho ráda. Neřekl jí, proč nekouzlil, bylo ovšem jisté, že on to věděl. Možná, že jeho moc a síla nebyla ve schopnosti činit zázraky, ale nečinit je.

Svačina

     Jmenuji se Erik. Je mi šedesátdva let. Jsem jiný. Už od mládí jsem byl hubené, věčně hladové dítě. Má matka si se mnou užila mnoho perných chvil – ať se mě snažila krmit čímkoliv, nic mi nechutnalo a stále jsem měl hlad. Během puberty, když jsem si již plně uvědomoval své tělo a jeho potřeby, se tento můj problém ještě zhoršil. Cítil jsem, že potraviny, které konzumuji, mému tělu nepřináší potřebnou energii a uspokojení. Všechny druhy a typy jídel mi chutnaly stejně – nevýrazná hmota. Vůně jsem rozeznával, nevyvolávaly ve mně však pražádné chuťové emoce. Přesto jsem musel jíst, mnohem více než ostatní, abych získal alespoň trochu energie k životu. Mé tělo si z běžné stravy bralo neuvěřitelně málo. Hnusilo se mi konzumovat nechutnou hmotu v tak ohroném množství a téměř nic z ní nezískávat! Lidé okolo mne jedli mnohem méně, bežně, získávali energii pro život a byli šťastní a aktivní. Já byl stále malátný, rychle jsem se unavil, dlouho jsem spal. Toto omezení mne postupně vytlačilo na okraj zájmu ostatních rozverných a veselých dětí mého věku. Nikdy jsem neměl kamarády, nikam jsem nezapadl. Žil jsem v ústranní a většinu svého dětského věku prožil v příbězích z nespočtu knih, kterým jsem se doslova oddal. Snad jsem v nich podvědomě hledal odpověď na mnoho otázek, které mne pronásledovaly za bezesných nocí. Mezi mé nejoblíbenější patřily rozsáhlé ságy a prastaré eposy o hrdinech, mocných démonech, upírech a vlkodlacích. Stal jsem se ještě více zamlklým, melancholickým, uzavřeným do sebe.

     Před čtyřicetičtyřmi lety jsem narazil na pozoruhodný článek. Byl nadepsán "Již dvacet let nepozřel jediné sousto!" Dychtivě jsem četl dále. Článek byl věnován práně – životní energii, která prostupuje celým vesmírem a lidé mají možnost se na ni v meditaci napojit. Dodá buňkám potřebnout energii, tělo zbaví nemocí, sníží pocit únavy a nutnosti dlouhého spánku. Zářil jsem štěstím - přesně toto jsem hledal! Byl jsem si jist, že jakmile přejdu na tuto energetickou stravu, budu moci žít jako ostatní lidé – ba co víc – ještě lépe! Absolvoval jsem měsíční napojovací rituál, složený z půstů, s nimiž jsem problém neměl – celý život jsem získával tak málo energie, že ačkoliv jsem předtím stále jedl, vlastně jsem držel permanentní půst. Další částí napojování byla meditace. To se ukázalo jako problém. Dokázal jsem se dostat do stavu, kdy je mysl svobodná, viděl jsem přicházet bílé světlo – doposud bylo vše v pořádku – avšak jakmile mnou mělo světlo prostoupit, projel mi tělem silný elektrizující impuls a já omdlel. Odpověď odborníka byla stručně krutá - nejsem schopen přijímat tuto formu vyšší energie. Byl jsem zdrcen. Nemohl jsem pochopit, proč mé tělo odmítá přijmout energii života. Přitom jsem tolik věřil, že právě já jsem pro tento způsob výživy vhodným kandidátem!

     Cestou od tohoto odborníka na pránickou výživu, který mi sebral poslední kousek naděje a chuti do života jsem kráčel setmělým večerním parkem. Většina lidí právě v tuto dobu u svých stolů spokojeně vychutnávala rodinné večeře. Proti mně kráčela pomalou chůzí stará žena. Bez jediného pohledu jsem ji minul, když tu náhle jsem ucítíl omamnou vůni. Vůně pečeného masa, tak tomu lidé říkají. Jako vlk, který zachytí pach kořisti, jsem začal hledat zdroj oné vůně. Poprvé v životě se mi sbíhaly sliny. Kromě stomů, keřů a písku na cestě tu však nic nebylo. Jedině... ta stařena! Pocítil jsem nával energie a síly. Několika dlouhými skoky jsem ji dostihl. Dychtivě jsem se jí dotázal, zda u sebe nemá nějaké jídlo. Než mi však stihla odpovědět, došlo mi, že je to žebračka. Stará, špinavá, v otrhaných šatech. Neměla u sebe vůbec nic. Jen své tělo. Pak tedy z toho musela vycházet omamná vůně, která mé chuťové buňky doháněla až na pokraj šílenství! Něco odpovídala. Mé smysly však vnímaly jen silné bušení srdce a onu vůni pečeného masa. Ten večer jsem se v hustém křoví, ukryt před zraky světa, poprvé najedl do sytosti. Spokojeně jsem usnul a zdály se mi krásné sny plné rozkvetlých květin, života a smíchu.

     Probudil mne svit ranního slunce. Vše jsem si srovnal v hlavě a pohlédl na hromádku dokonale očištěných kostí. Nepociťoval jsem strach, zděšení či smutek nad svým činem. Vnímal jsem jen příjemný pocit ve svém žaludku a dosud nikdy nepoznané množství energie. Opláchl jsem se a svlékl zakrvácenou bundu. Toho rána, kráčeje k domovu s kostěnným nákladem v igelitové tašce, jsem pochopil, jaký druh energie mé tělo potřebuje. Nikoliv pránu - energii života - ale energii smrti. Proč jsem však nikdy předtím nepocítil podobnou vůni? Umím si to vystvětlit jedině meditacemi, které jsem v předchozím měcíci absolvoval. Mé tělo tyto schopnosti nejspíš probudilo jako přirozenou obranu proti přívalu prány. Podobně přeci funguje mnoho chemických směsí – obsahují nějaké skryté vlastnosti, které se dostanou na povrch, někdy dokonce explodují, až po přidání určité látky, jako reakce na podráždění. Lépe si to vystvětlit neumím. Ale bylo to ve mně od počátku, jen to čekalo na probuzení.

     Kosti jsem rozdrtil a drť vsypal do hluboké studny za domem, kterou již dlouho nepoužíváme. S hloubkou několika desítek metrů mi zaručovala možnost ještě mnoho svačin podobných té včerejší. Kde nejsou důkazy, není viník. Následující týden mne rodiče nepoznávali – byl jsem vtipný, veselý, překypující energií. A nejedl jsem. Celý týden jsem neměl hlad! Tento týden jsem využil k tomu, abych trochu více poznal své chutě a tak jsem se co možná nejvíce pohyboval na rušných místech mezi lidmi. Díky tomu, že mé stravovací potřeby byly uspokojeny, se neopakoval záchvat, který mne postihl poprvé při setkání se stařenou v parku, a já své chutě zvládal kontrolovat. Došel jsem k zajímavému poznatku, že vzhled a věk lidí nemá žádný vliv na to, jak přitažliví pro mne jsou. Největší atraktivitou pro mé chuťové buňky oplývali lidé středního věku, v nich jsem cítil energetický potenciál nejvyšší. Často jsem jen tak tak dokázal odolat a neochutnat alespoň kousek. Bylo mi jasné, že musím být nesmírně opatrný – pochybuji, že by společnost měla pro mou touhu po potravě pochopení.

     Za několik dalších měsíců jsem již byl v každotýdenním shánění potravy zkušený. Vždy v pondělí jsem se nechal vést instinktem za nejsilnější vůní masa. Svou kořist jsem celý týden sledoval a snažil se co nejvíce zjistit o její rodině, přátelích a tak dále, zkrátka jsem čekal na nejvhodnější okamžik k lovu. Často se stalo, že ani v neděli takto vhodná situace nenastala a já poté musel vzít za vděk nějakým méně výživným kusem, ty však zase byly dobře dostupné. Zmizení bezdomovce či velmi starého osamělého člověka si jen tak někdo nevšimne a i kdyby, nikdo nebude příliš pečlivě pátrat co se s danou osobou stalo.

Studna se plnila a já sílil a sílil. Všechny smysly se mi velmi zbystřily, získal jsem mnoho energie a ač jsem dříve spával často i dvanáct hodin denně, nyní mi stačily hodiny tři. Rodiče měli z tohoto mého zázračného uzdravení nesmírnou radost a já začal konečně žít. Vrstevníci mne vřele přijali. Stal se ze mne zábavný, ve společnosti oblíbený mladý muž. Jen bylo všem divné, že nejím. Od doby, co jsem nalezl svou pravou potravu jsem totiž nedokázal přijmout běžné jídlo – můj trávicí trakt se již zřejmě plně přizpůsobil novému a pro něj přirozenému typu potravy. Všem jsem tedy nadšeně vyprávěl o mém přechodu na pránickou stravu – to pro ně byla po troše vysvětlování přijatelná, i když podivuhodná verze. Rozhodně však byla snasitelnější než skutečnost. Tento můj nový život mi mohl překazit jen jeden člověk, který věděl, že nejsem schopen přijímat stravu dobra – onen specialista, po návštěvě u nějž vše začalo. Nebyl tak výživný, ale pochutnal jsem si.

     Nejen mé fyzické a smyslové schopnosti se zlepšily – také má paměť a schopnost přijímat nové informace – proto není divu, že jsem byl snadno přijat na univerzitu – obor patologie. Volba to byla jasná. Mrtvá těla sice poskytovala jen sotva poloviční energii než těla živá, avšak jejich přísun byl pravidelný a stálý a nikdo moc nekontroloval, zda jsou těla po mém přezkoumání kompletní. Proto od doby, co jsem zaměstnán v místní nemocnici, vyrážím na lov živé kořisti sotva dvakrát do měsíce. U nás na oddělení jsem se také seznámil s Martinou – mladou dívkou, která vůbec nevoněla a nelákala k ochutnání. Bylo jí sotva dvacet let a byla ještě příliš mladá a nevýživná. Ale měla pochopení pro mé nadšení k práci i pro mé časté samostatné procházky. Byla tichá a mlčenlivá - nikdy se neptala na víc, než bylo nezbytně nutné. Nemiloval jsem ji, milovat snad ani není v mé moci. Cítil jsem však potřebu přivést na svět potomka. Rozšířit druh. Oženil jsem se s ní. Devět měsíců na to se nám narodila krásná dcerka - Elena. Bylo to hubené, věčně hladové dítě. Martina si s ní užila mnoho perných chvil – ať se ji snažila krmit čímkoliv, nic jí nechutnalo a stále měla hlad. Věděl jsem, že se reprodukce podařila. Již jsem nebyl sám. Poprvé jsem skutečně nebyl sám. V dceřiných deseti letech jsem započal s její výchovou. Meditacemi se mi v ní povedlo probudit pravé chutě velmi brzy a tak jsem ji již od jejích dvanácti let bral na lov s sebou. Martina byla ráda, že trávíme tolik času společně – otec a dcera. Jedna rodina, jedna krev.

     Když bylo dcerce osmnáct měli jsme nedělní rodinný oběd. Domem se totiž již několik týdnů šířila překrásná vůně čerstvě dopečeného masa. Elena ani já jsme toto znamení nemohli dlouho přehlížet. Martina se trochu divila, že ji žádáme o nedělní oběd – vždyť ani já ani Elena jsme běžné jídlo nejedli - avšak jako každá hospodyně byla nakonec potěšena a navařila plný stůl jídla. Slavnostně jsme se ustrojili, usedli jsme a hostina mohla započít. Dceři jsem nechal ty nejlepší kousky – chci pro ni jen to nejlepší. Skvěle jsme si pochutnali.

     Z Eleny vyrostla překrásná dívka se po škole dala na dobrovolnickou činnost a tráví mnoho času na misích v dalekých zemích, kde je dostatek potravy téměř bez práce. Již několik let žije v Kongu, kde se seznámila s milým mladíkem, s nímž má dvě krásné děti – obě naší krve. Jsem šťastným dědečkem a již jsem je několikrát navštívil a vyrazil s nimi na lov. Jsou tak talentované! Nedávno mi Elena volala a pozvala mne na rodinný oběd. Dva dny po obědě bylo vyhlášeno pátrání po jejím muži, měsíc na to byl prohlášen z mrtvého, dle úřadů byl zřejmě unesen a zabit povstalci, jako ostatně v poslední době mnoho dalších členů jejich misijního týmu. Smutná skutečnost. Jsem hrdý na svou rodinu.

Vůbec se necítím na svůj věk a bez nejmenších obtíží kopu další a další studny, po nocích lovím a přes den zvládám svou práci. Myslím, že můj život neskončí tak brzy jako život ostatních lidí. Cítím, že dokud budu mít přísun čerstvé potravy, budu žít a těšit se ze svého rozrůstajícího se rodu. Tímto bych mohl ukončit kroniku své rodiny, kterou jsem se rozhodl napsat pro případ, že bych přeci jen zemřel. Aby potomci znali svou historii.

     Je za pět minut dvanáct, to abych se připravil. Každý čtvrtek ve dvanáct totiž chodí pošťačka. Od minulého měsíce na naší čtvrť nastoupila nová posila. Ani mladá ani stará – tak akorát. Krásně voní. Čerstvě, propečeně. Hle, zvonek! To bude ona. Poslal jsem si doporučený dopis, aby mi ho předala odobně. Je krásná. Je prostě k sežrání!

První dojem

     To byl teda den! Měl to být můj první den v novém zaměstnání, namísto toho se stal dnem posledním. Ale mohl jsem to tušit, vždyť už od začátku to bylo celý pokažený. Budík, ačkoliv vždy budil přesně, dnes jaksi zaspal a zazvonil o půl hodiny později. Koupelna, šatna, kuchyň, zamknout a bežet na autobus – nervy hned od rána. K tomu ta moje zatracená tréma. Při zběsilém běhu na zastávku jsem se uklidňoval alespoň tím, že si v autobuse sednu a budu mít krásnou půlhodinku na poslední přečtení si mého vstupního projektu. Chtěl jsem na vedení zapůsobit, proto jsem nehodlal podcenit řádnou přípravu. Ještě štěstí, že ráno jezdí tolik lidí. Dlouhá fronta mi tentokrát zajistila dostatek času na doběh. Nastoupil jsem a mé oči rozjely detektivní akci s jediným účelem – nalézt nějaké volné místo. Bylo tam! Krásná a úplně volná sedačka vzadu u okna. Jako poutník v poušti se vydává k prameni vody, tak i já jsem se vydal k oné sedačce, která se pro mne stala jedinou šancí na záchranu tohoto hektického rána. Už už jsem byl u ní, když se odkudsi protlačila jakási ženská a bez sebemenšího pocitu studu mi mé místo zasedla! Její milý vzhled a elegantní oblečení mne neobměkčily. Stala se pro mne zosobněním všeho zla. To byla poslední kapka do mého poháru trpělivosti! Vždyť ona mi sebrala všechny naděje, že by mé ráno mohlo dopadnout lépe, než jak se zatím zdálo. Nemohl jsem to takto nechat. Když ona mi zničila den, možná že dokonce i kariéru, tak já jí pořádně znepříjemním tuhle cestu autobusem! Chytl jsem se proto tyče, která byla blízko ní, a započal jsem ji mučit pohledy. Všimla si jich velmi brzo a bylo vidět, že jí nejsou dvakrát příjemné. Střídal jsem totiž pohledy svůdné, děsivé i lhostejné, všechny byly mířeny přímo na ni, do těch jejích proradných očí. Snažila se uhýbat pohledem, ale strach byl silnější a nutil ji neustále kontrolovat, zda ji ještě sleduju. Užíval jsem si tyto chvíle nadvlády, její strach ze mne mi přinášel uspokojení. Konečně jsem zapomněl na stres a pořádně se mi ulevilo. Po několika minutách jízdy se blížila má výstupní stanice, proto jsem neochotně sám sebe přesvědčil, že už to stačí, musím přeci do práce přijít včas. K mému udivu ona žena prudce vstala a jakmile se otevřely dveře, prodrala se davem lidí a vystoupila také. Pochopil jsem. Bylo to znamení, že mám ve své spravedlivé odplatě pokračovat. Nikdy jsem nedělal věci jen na půl. I toto jsem musel dotáhnout do konce! Kráčel jsem několik metrů za ní. Pomalým lhostejným krokem. Stále se otáčela. Věděla, že tam jsem. Cítil jsem její zděšení, její zrychlený tep. Jaké to bylo blaho! Zrychlovala. Já také. Nakonec se rozeběhla a zmizela mi z očí v řece těl, plynoucích proti nám. Teď teprve byl konec. Donutil jsem ji k útěku. Takto krásné pocity jsem už dlouho nazažíval. Zdálo se, že dnes se přeci jen vše obrátí k dobrému. Vstoupil jsem hlavním vchodem do honosného sídla firmy a těšil jsem se na první setkání s ředitelkou. Její sekretářka mne ohlásila a já stiskl kliku dveří vedoucích do kanceláře. Za stolem seděla žena milého vzhledu v elegantním oblečení. Celý svět se mi zatočil, vyschlo mi v krku a nohy se mi roztřásly. Byla to ona! Ta ženská z autobusu seděla za ředitelským stolem a vrhala na mne zpočátku šokovaný, později stejně nenávistný pohled, jako já v autobuse na ni. Nezmohl jsem se na jediné slovo. Ona na jedno: „Ven!”. Tímto byl můj kariérní postup zastaven dříve, než mohl vůbec započít, a musel jsem si hledat novou práci. Ta zatracená ředitelka si nenechala nic říct. Vysvětlil bych jí, že to je její chyba.
     To byl tedy den! Těšila jsem se na přijímací pohovor s naším novým zaměstnancem, proto jsem si přivstala a rozhodla jsem se nekazit si ráno stresem z řízení auta. Ráda občas jedu autobusem, člověk toho hodně uvidí, poslechne si novinky ze života lidí a v klidu se připraví na zbytek náročného dne. Jedinou vadou na kráse je, že v tuto dobu bývají autobusy slušně přecpané. Nastoupila jsem a ihned hledala nějaké volné místo. Bylo tam! Krásná a úplně volná sedačka vzadu u okna. Probojovala jsem se lisem lidských těl a celá šťastná usedla. Vychutnávala jsem si pohled na ranním sluncem zalité město kolem, když v tom mne upoutal mladík, který se držel tyče kousek ode mne. Musím se přiznat, že se mi hned na první pohled líbil. Oblečen slušně, oholený, zkrátka elegán. Takhle nějak jsem si přála, aby vypadal můj nový podřízený. Přejela jsem od mladíkova oblečení k jeho očím. Lekla jsem se. Upřeně hleděl mým směrem. Přímo na mne. Do mých očí. A nebyl to pohled přátelský, spíše naopak. Jeho oči vysílaly zlobu, hněv, nenávist. Přes prvotní sympatie jsem se ho začala bát. Mezi hněvem a zlostí se na jeho tváři objevoval i svůdný úsměv, měl však nádech ironie a zvrácenosti. Vybavily se mi zprávy o nejrůznějších násilnících a psychicky narušených osobách. Co když právě tento muž je jedním z nich? Vždyť oni také vypadají na první pohled seriózně. Odvrátila jsem pohled. Snažila jsem se jeho přítomnost nevnímat. Nějaká mocná síla ve mne, snad pud sebezáchovy, mne ale nutila kontrolovat situaci. Třeba to byla jen náhoda. Možná už vystoupil. Kdepak, byl tam stále. Nehybně zíral. Byla to děsivá cesta, naštěstí ale měla svůj cíl. Když autobus přijížděl k mé výstupní stanici, chvatně jsem vstala a téměř vyběhla ven na ulici, která pro mne znamenala svobodu. Avšak jen do chvíle, kdy jsem zjistila, že on vystoupil také. Sledoval mne! Pomalu kráčel v mých stopách. Měla jsem jedinou možnost – útěk. Má úzkost a strach dosáhly maxima a já se rozhodla vyrazit prudce vpřed. Doufala jsem, že mu zmizím z očí v řece těl, plynoucích proti nám. Povedlo se. S úlevou jsem dorazila do své kanceláře a doufala, že už je vše zlé za mnou. Těšila jsem se na přijímací pohovor s novým zaměstnancem. Brzy po mém příchodu mi sekretářka oznámila, že už je tu. Otevřely se dveře a vešel. Zalila mne horkost, srdce se mi zuřivě rozbušilo a zatmělo se mi před očima. Byl to on! Ten šílenec z autobusu! S tím člověkem jsem rozhodně nechtěla mít nic společného. Až později jsem si uvědomila, že se mi na obličeji objevil stejný výraz, jaký jsem sledovala celé ráno. Ten člověk musel pryč z mé kanceláře, z mého života. Zmohla jsem se na jediné. „Ven!”. Tím jsem v první minutě ukončila jeho přijímací pohovor.
     Ono najít práci není v dnešní době žádná hračka. Ta ředitelka mi před měsícem úplně zničila život. Byla to přeci její chyba, že mi zasedla místo v autobuse, ne moje! Tak proč mne za to ještě tak krutě potrestala? Všechny ženský jsou stejný. Jenom ničej život. Vždyť i moje máma zničila život tolika mužům. Živě si vzpomínám, byl jsem ještě malý, jak často bušil některý z nich na dveře a prosil, ať mu dá ještě šanci. Nikdy tak neučinila. Našla si dalšího, který po pár týdnech také zoufale bušil na dvěře. Nenechala si od nich nikdy nic vysvětlit, stejně jako ředitelka. Jo, všechny jsou stejný. Což je možná dobře, protože všechny mají stejný slabiny. Nemám práci, mám namísto toho hodně času. Našel jsem zálibu v jízdě autobusem, ne však kvůli jízdě samotné... Začalo to asi týden po onom ne mou vinou neúspěšném přijímacím pohovoru. Začal jsem pociťovat nezkrotnou touhu po všech těch silných krásných pocitech, které jsem zažíval, když jsem se spravedlivě mstil ředitelce za její nechutný čin. Byla ženou, která mě připravila o práci i kariéru. Budou to tedy ženy, které ponesou tíhu hříchu jedné z nich. Od té doby jezdím. Prvním cílem byla drobná slečna, která seděla osaměle na jednosedačce a hleděla zasněně z okna. Přistoupil jsem kousek od ní a  postupoval stejně jako v případě nositelky prvotního hříchu. Po dvaceti minutách jízdy a deseti minutách sledování se dala na útěk a já byl v sedmém nebi. Připadal jsem si jako vlk lovící srnu. Já však nechtěl zabít, chtěl jsme jen k smrti vyděsit. Pomstít se. Jedno komu, hlevně aby to byla žena a aby měla strach. Následovala spousta dalších. Nevím, jestli jich bylo deset nebo dvacet, na tom nezáleží. Dnes v noci to byla další, měla elegantní dlouhou černou sukni, patrně se vracela z divadla. Tak krásně utíkala, tak nádherně se bála!
     Za chvíli mne přijdou vyslýchat. Musím si vše srovnat v hlavě, mám v ní strašný zmatek. Došlo k tomu včera v noci. Vracela jsem se sama z konzertu. Jela jsem autobusem. Ve své nové černé sukni jsem vypadala skutečně krásně, proto, když jsem si všimla, že mne ten muž sleduje, polichotilo mi to. Poté jsem ale začala jeho upřený pohled dešifrovat a zalekla jsem se. Nebyl to pohled přátelský. Jeho oči vysílaly zlobu, hněv, nenávist. Na jeho tváři se však objevoval i svůdný úsměv, měl nádech zvrácené touhy. Stál bez hnutí a zíral na mne. Bála jsem se ho, strašně moc jsem se bála. Věděla jsem, že musím od zastávky projít parkem, o kterém je známo, že potmě není zrovna nejbezpečnější. Sledoval mne celou jízdu a když jsem vystoupila, následoval mne! Kráčel klidným krokem několik metrů za mnou. Zrychlila jsem – on také. Zahnula jsem na postranní cestičku – on též. Rozeběhla jsem se. Byla to má poslední šance na záchranu. Ještě chvíli jsem slyšela jeho kroky za sebou, poté však dusot nohou ustal a když jsem se otočila, nikde nikdo. Zmizel? Proč? Nechápala jsem, ale stačilo mi, že nikde není. Cítila jsem se bezpečně a tak jsem se v klidu a šťastná vydala parkem k domovu. Viděla jsem světla z oken mých sousedů, téměř už jsem vycházela z parku, když vtom vedle mne zašustilo křoví. Než jsem se nadála, vyrazila z něj maskovaná postava. Povalila mne, čímsi mi ucpala pusu a přestože jsem se vzpírala, odtáhla mne do křoví, z něhož před chvílí vyrazila. Tam ze mne strhala oblečení a... ne, nedokáži si nic z toho vybavit, dělá se mi neuvěřitelně špatně, když se na to jen pokusím pomyslet! Dělal se mnou příšerné věci. Doktoři řikají, že žádné genetické stopy nezanechal. Policie určitě bude chtít znát jeho podobu. Musel to být on! Ten chlap z autobusu! Sledoval mne a poté mi nadběhl a počkal v křoví. Určitě! O tom nemůže být pochyb. Musí ho dostat! Na jeho podobu nejde zapomenout. V autobuse jsem ho mohla pozorovat celých patnáct minut jízdy.
     Tak už si práci nehledám. Nemusím. A ještě dva další roky nebudu muset. Uběhl měsíc od doby, kdy jsem sledoval onu ženu v černé sukni. Za týden u mých dvěří bušila policie. Byl jsem v šoku. Neměl jsem ale důvod ke strachu, nic špatného jsem přeci neprovedl. S  klidem jsem jim otevřel. Povalili mne na zem, nasadili pouta a odvlekli do vyšetřovací vazby. Tam jsem se dozvěděl z čeho že jsem obviněn. „Znásilnění?! To přece ne! To já bych nikdy! Sledovat, to ano, vystrašit, to také, ale znásilnit?! To musel být někdo jiný! Nebo si to vymyslela! Ale já? To-to-to ne!” Trval jsem na své nevinně, snažil jsem se jim to vše vysvětlit. Marně. Několik desítek dalších žen naprosto shodně popsalo, jak mnou byly sledovány. Pochopil jsem, že nemám šanci na obhajobu – přidělili mi advokátku a soudila soudkyně. Ženský, zatracený ženský! Copak nedokážou pochopit, že to je všechno jen a pouze jejich vina?!

Stromy

     V hloubi nejtemnějšího lesa, uprostřed lůna panenské přírody, v překrásném tichu, klidu a míru rostl prastarý Dub. Rostl zde již stovky let, a za tuto dobu se stal právoplatným vládcem své části lesa. Dub však nebyl šťasten, již několik desítek let nevnímal nic z oné krásy, která se kolem něj odehrávala. Ačkoliv si vítr klidně ševelil vysoko v jeho korunách a proháněl skotačící veverky, byl zasmušilý. Jeho dlouhé a zdravě pevné větve stále poskytovaly prostor pro odpočinek ptákům, kteří byli z celodenního létání za potravou již unaveni, stejně tak bedlivě střežil ptačí holátka v hnízdech po dobu nepřítomnosti jejich obětavých rodičů. Jeho okolí se zkrátka stalo idylickým prostorem, v němž se všichni tvorové cítili bezpečně a na nějž se slunko shůry šťastně usmívalo a dodávalo mu dostatek tepla a světla. Dub byl ovšem smutný, v nejhlubším nočním tichu bylo dokonce možno zaslechnout jeho sténání a vzdychání. Trápil se marnou láskou. Dávno tomu již, co k jeho listům vítr přivál i jakousi neznámou, avšak neskonale libou vůni. Vůni omamnou, vůni statné, silné, vysoké Olše, do níž se Dub okamžitě zamiloval. Soustředil se na tuto vůni poté již každým svým lístečkem, každou minutu ji vnímal a byl jí úplně nasycen. Po větru, lesním poslíčkovi, vysílal směrem k Olši taktéž svou vůni, doufaje, že ji objekt jeho lásky zachytí.

     Na vlhkém palouku blízko čistého potoka plného ryb, raků a hopsajících žab, rostla již několik desítek let Olše. Statná, silná, vysoká Olše. Rostla tu se skupinou bratrů a sester. Trávily dny v družném hovoru, za větru společně tančily a zpívaly písně, kterým rozumí jen stromy. Dosti jar však již uběhlo od doby, kdy se ona Olše přestala radovat ze života s ostatními. Nezpívala, netančila - stála smutná a zasmušilá, listy natočené směrem, kde se les stává nejhlubším. Sourozenci se jí ptali, báli se o ní, ona jim však nevyzradila příčinu svého utrpení. Báli se o ni ještě více, když zpozorovali, že každou noc vzdychá, pláče, roní slzy mízy. Proto se jedné teplé letní noci zeptali moudré sovy, sídlící v koruně jedné z olšiných sester, zda nezná příčinu trápení jejich drahé sestřičky? „Nešťastnááá láááska”, tak zněla sovina odpověď. Olše před časem zachytila omamnou vůni statného Dubu, kterou trpělivý vítr den co den přinášel z nejhlubšího místa v lese. Došlo jí, že adresátem této vůně lásky je právě ona. Milovala nikdy neviděného druha tak, jak jen strom milovat může, a opětovně mu posílala více a více své mladistvé vůně.

     Ubíhal den za dnem, měsíc za měsícem, rok za rokem - stáli tam, Dub v hloubi lesa, Olše na paloučku u potoka. Vítr stal se jejich jedinou spojnicí, provázkem, po němž proudila ta nejkrásnější vůně - vůně lásky dvou živých duší. Proč se tedy oba tolik trápili? Cítili, že patří jeden k druhému, toužili si růst bok po boku, proplétat své větve, stát se jedním krásným dvojstromem - to ovšem bylo nemožné. Matka země příliš pevně držela jejich kořeny. Mohli po sobě toužit, avšak pohled, blízkost či snad dokonce dotyk - to byla přání zhola nemožná. Proto ten smutek, proto pláč a vzdechy marné touhy, proto nešťastná láska.

     Každý les má svůj okraj, místo, kde mohutné stromy ztrácí moc a předávají vládu lučním květům, travinám a nízkým keřům. I tento přehluboký a rozlehlý les měl tedy svůj okraj, a právě na louce u okraje lesa se rozhodla skupinka lidí, kteří z daleké země utekli před válkami a hladem, zakončit svou pouť za lepším místem pro život. Právě zde, na okraji lesa, poskytujícího dřevo, lovnou zvěř a úkryt, založili osadu. Rozhodli se vytvořit místo pro bezpečný život svých dětí. Na tomto bohy milovaném místě nalezli onen klid a mír, kterého se jim v jejich domovině nedostávalo. Vybrali si dobře - dobře pro ně. Zákony přírody jsou nemilosrdné - život jednoho se rozpíná a vyvíjí na úkor života druhého. Pro stavbu osady je potřeba mnoho dřeva, mnoha padlých stromů. Lidé začali les kácet, ani ti nejstatnější obři, staletí vládci jednotlivých částí lesa, nezůstali ušetřeni. Jejich boj proti sekyrám a pilám byl již předem prohraný. Jak se osada měnila ve vesnici a vesnice přerůstala v městečko, jak toto městečko rostlo a prosperovalo, okraj lesa se stále víc a víc přibližoval k olšovému palouku. Stromy proto jednoho slunného jarního dne z jejich majestátního klidu vyrušil jakýsi neznámý zvuk - dětský smích. Mnoho malých divokých tvorečků mezi nimi pobíhalo, lezlo v jejich větvích a skotačilo. Olším se tito noví přátelé líbili, byli příjemným zpestřením po desetiletích klidu a ticha, a proto je přijaly a vždy se těšily na jejich další návštěvu.

     Olše si zvykly na přítomnost dětí a uvěřily, že všichni lidé jsou takto veselí a milí. Proto nepocítily vůbec strach, když jednoho dne s dětmi přišli i statní mužové a pozorně si olše prohlíželi, měřili a uznale pokyvovali hlavami. Druhého dne se vrátili a překvapená a vyděšená rodina olší byla o několik členů menší. Byly zmatené. Neměly šanci utéct, nemohly se bránit. Nevěděly, co to má znamenat? Proč ti dobří lidé zabíjejí členy jejich rodiny? Proč je popravují? Byly přeci tak zdravé, silné! Čím se provinily? I naše Olše se bála. Nikoliv však samotné smrti, ale toho, že poté, co ji lidé popraví a odvlečou do neznámé dálky za okrajem lesa, který se již povážlivě přiblížil k jejich palouku, už nikdy nezachytí vůni svého Dubu. Navždy se poté budou muset rozdělit a nikdy nepocítí vůni toho druhého. A co když lidé najdou cestu až k srdci lesa, v němž kraluje On?! To poté... Ach, ani pomyslet! Nemohla ho však varovat, nemohla s ním komunikovat. Mohla pouze dále vysílat vůni. Nastal den, kdy zavoněla jeho směrem naposledy. Sledovala, jak se ocelová čepel mohutné sekyry nezadržitelně blíží k jejímu tělu. Cítila, jak do ní vniká. Křičela bolestí, když přetínala její tepny a přerušovala spojení v jejím těle. Nikdo však její výkřiky neslyšel. Ronila mízné slzy. Nikoho její pláč neobměkčil. Naklonila se k zemi. Ptáci z její koruny vystrašeně vylétli, nevědouce, že se na tyto větve již nikdy nevrátí. Padala. Cítila, jak naposledy vítr proniká mezi jejími lístky. Toho okamžiku také naposledy ucítila onu nadpozemskou vůni svého Dubu. Dopadla a byla rozsekána, rozřezána a muži odnesena do města.

     Dub byl poslední dobou velice zneklidněn. Z míst, kde rostla jeho nikdy neviděná láska, přicházela vůně mnohem intenzivnější. Cítil z ní strach, volání o pomoc. Přestože byl králem nejstarší části lesa, nedokázal jí ani jejím sourozencům nijak pomoci. Trápil se, protože tušil každým svým listem, že jeho láska je v ohrožení. Byl ovšem bezmocný. Jednoho odpoledne vítr přinesl nejsilnější vůni, jakou kdy cítil. Nebyla to vůně lásky a touhy, ale vůně loučení, vůně smrti. Tehdy cítil Olši naposledy. Teprve nyní, když vůně ustala a její zdroj zmizel v nenávratnu, pochopil, jak důležitým zdrojem životní síly pro něj byla. Nyní již neměl důvod žít. Stal se smutným stromem. Sklopil své větve tak, že na zem pod ním nedopadalo téměř žádné slunce. Celé jeho okolí bylo náhle nasyceno podivnou melancholií a smutkem. Rostliny rostoucí v jeho blízkosti se přesunuly jinam, někam, kde bylo více slunce a radosti. Zvířata se ho po čase začala bát, protože nyní byl nepřátelsky pokroucen a postupně z něj opadaly téměř všechny listy. Nebavilo ho již růst, nechtěl nadále žít a rozdávat radost. Trpěl samotou. Netušil, co se stalo – neznal doposud lidi. Věděl pouze kdesi uvnitř, že již nikdy nepocítí vůni své milované Olše.

     Uplynulo mnoho dalších jar, lét, podzimů a zim a město stále rostlo a zvětšovalo se. Výběr místa, který předci obyvatel města učinili, se ukazoval stále šťastnějším. Zemina zde byla úrodná, dostatek vody a zvěře v lesích. Proto se městu dařilo a lidé v něm byli veselí a spokojení. Kvalitní dřevo z místních lesů a výrobky z něj se staly žádanými po celé zemi. Není se čemu divit, že výpravy mužů s ostrými sekyrami a pilami se staly stále častějšími a delšími. Časem získaly i čtvernohé pomocníky - koně, s nimiž se z nich stal postrach všech stromů v lese. Žádný strom si nemohl být jist životem. Les byl protkán sítí cest, některé z nich se staly frekventovanými obchodními stezkami, po nichž putovali obchodníci a poutníci od města k městu. V den, kdy slunce opět překrásně zalévalo krajinu svým svitem, se rozloučila skupina mužů se svými ženami. Zapřáhli povozy za silné valachy a vyrazili do prozatím neprobádané části lesa. Putovali dlouho, několik dní kráčeli královstvím stromů a nemálokrát zabloudili. Mířili totiž jedním určitým směrem - kráčeli přímo k místu, kde je les nejtemnější a kde dle pověstí rostou ty nejstarší stromy. Královské duby se jim říkalo. O těchto bájných stromech kolovalo mezi lidmi mnoho pověstí, nikdo je však nikdy na vlastní oči nespatřil. Jejich cesta právě počínala pátý den a oni již přestávali věřit, že takovéto místo skutečně existuje. Kráčeli smutně ranní mlhou, jež se linula nízko u země, a vážně uvažovali, že se otočí, pokácí alespoň pár nekrálovských dubů a půjdou zpět domů. Když tu ho spatřili. V ranní mlze vypadal seschlý a hrůzně pokroucený Dub opravdu děsivě. Nikde v jeho okolí nerostla jediná rostlina, a jak se zdálo, i ptáci se mu vyhýbali. Mnoho z mužů se vylekalo a prosilo ostatní, ať se vrátí. Pociťovali podivný neklid. Stáli tváří v tvář králi stromů a báli se, že budou potrestáni za zločiny, kterých se dopustili na jeho poddaných. Shodli se však nakonec, že toto je ten strom, který hledali a nemohou se vrátit s prázdnou. Obvodem kmene ani rozvětvením koruny se mu nemohl rovnat žádný ze stromů, které za své životy poznali. Jen jeho větve byly široké jako kmeny jiných stromů. Ano, tento Dub pro ně byl skutečným králem celého lesa. Věřili, že zde roste od nepaměti a ani se tolik nemýlili.

     I onoho rána se Dub probudil smutný a nešťastný. Tak jako každý předchozí den jeho myšlenky směřovaly pouze ke vzpomínkám na vůni, kterou směl po několik desítek let nasávat. Zkoušel si ji znovu vybavit, avšak marně. Vítr, nyní jediný jeho společník, se mu snažil pomoci a přinášel vůně všemožných stromů ze všech koutů lesa. Doufal, že třeba nějaká vůně bude alespoň podobná té, po níž smutný Dub toužil. Vše bylo bezúspěšné. Stromy umí být neuvěřitelně věrné. Dub hleděl, jak mlhou pronikají paprsky prvního ranního slunce, když tu ho náhle cosi vyrušilo z jeho tichého rozjímání. Zaslechl podivný ruch. Zvuky, které nikdy předtím nepoznal, se blížily a sílily. Severním směrem počal rozeznávat obrysy jakýchsi dvounohých a vyšších čtvernohých postav. Zaujaly ho. Kousek od něj se zastavily a o něčem se zřejmě dohadovaly - jejich zvuky byly vzrušené a plné emocí. Pak k němu přistoupily a jedna postava se ho dotkla. Pro opuštěný Dub to byl po mnoha letech první dotyk živé bytosti a byl za něj velice vděčný. Zasnil se a začal vzpomínat, jaké to bylo, když byly jeho koruny plné života a štěstí. Dotyk teplé živé ruky byl ovšem náhle nahrazen dotykem čehosi chladného a velice ostrého. Dub viděl, jak ho ti tvorové obklopují a ze všech stran do něj vráží divné kovové věci. Úder střídal úder. Byl starý a za svůj život zažil mnoho bolesti, proto bral tuto chvíli jako součást svého života. Stal se již dávno starým stromem a cítil, že musela přijít chvíle jako tato - chvíle odchodu. Byl klidný a vyrovnaný. Vždyť už stejně mnoho let nežil - ne od doby, co jej opustila Olše. Při vzpomínce na ni se mu vybavily pocity, které pocítil zároveň s její poslední vůní, a zjistil, že cítí pocity podobné. Pochopil. Klesal k zemi a uvědomil si, že takto padla před léty i jeho drahá. Bylo mu jí líto, když se zamyslel nad tím, jak velmi musela trpět - nebyla přeci jen tak stará a zkušená jako on. Její kmen byl plný mládí a života... „Ach, ubohá Olše!“

     Městem projížděl bohatý kupec, který se právě vracel z úspěšné cesty. Podařilo se mu prodat veškeré zboží a tak v jeho měšci spokojeně cinkala spousta zlatých koleček. Těšil se domů, na rodinu. Přál si políbit svou manželku a pobavit se se svými dětmi. „Jsem příliš často na cestách, měl bych se jim více věnovat.”, uvědomil si. Jak se tak stočil ve vzpomínkách k domovu, napadlo ho přivézt jim něco z této cesty. Zastavil proto koně a seskočil z vozu. Procházel městem a hledal, co by mohl svým drahým přivézt. Vybavila se mu chvíle, kdy si jeho drahá stěžuje, že nemají kam dát drobné věci, hračky a tak podobně. Padl mu tedy zrak na překrásně vyřezávanou dubovou truhlu. Byla navíc za slušnou cenu - v tomto městě bylo dřevo a výrobky z něj velice levné - a tak ji koupil. Celý upocený ji dotáhl k vozu a položil ji na něj. Byl spokojen. Napadlo ho však ještě udělat radost i svým milovaným dětem. Netrvalo dlouho a do dubové truhly byla uložena překrásně vyřezávaná sada dřevěných zvířátek. Spokojen se svým nákupem opustil bránou město a vyrazil k domovu.

     Vůz s usměvavým kupcem vpředu ujížděl po prašné cestě mezi poli, která bývala před mnoha lety neprostupným lesem. Mířil na západ, směrem, kde slunce zbarvovalo oblohu do všech odstínů červené barvy. V zadní části vozu stála dubová truhla a její dřevo krásně vonělo. Součástí truhly však bylo ještě něco. Vůně, která truhlu obklopovala, totiž nebyla pouze čistou vůní dubového dřeva. V bezpečí uvnitř ní se ukrývala dřevěná zvířátka, která také přenádherně voněla. Voněla po Olši...

Cesta je cíl

Ocitám se v lese, v temném hvozdu plném statných dubů, těžko říci kde. Stojím na cestě, vedoucí odnikud nikam vprostřed hlubokého úvozu. Na sobě mám jakési podivné, téměř směšně vzhlížející oblečení - šat z věků dávno minulých. Vítr se hbitě prohání v korunách mohutných stromů a veselý ptačí zpěv doléhá k mým uším ze všech koutů tohoto krásného místa. Nevím, kdo jsem, kde jsem, proč jsem na cestě? Cítím jen kdesi uvnitř, že mám jíti dál, silné nutkání a touhu pokračovat po cestě v cestě lesem. Doufám, že snad v cíli pochopím význam této cesty.

Kráčím proto kupředu, chvíli stoupám, pak zas klesám, cesta se klikatí úvozem a nabízí mi snadný průchod mezi spletí majestátních kmenů. Tu zahlédnu srnu, jak mizí v dáli v houštině, tu zas ptáček za zpěvu nové písně přeletí těsně nad mou hlavou. Toto místo by se dalo nazvat idylickým rájem. Je tu však něco, co mi nedovolí plně si vychutnat onu krásu, jakýsi podivný pocit, vnitřní hlas, ženoucí mne vpřed, nutící mne pospíšit si, abych... Abych co? Nevím, nemám tolik času přemýšlet nad účelem své cesty.

     Běžím!

Jak se to stalo? Jak dlouho již běžím? Nohy samy se mi rozeběhly a nesou mne rychle kamsi v neznámo přede mnou. Les se náhle rozestupuje, stromy předávají vládu travinám, a já v narůstajícím jasu počínám rozeznávat obrysy budovy, ne, není jen jedna, dvou budov. Dobíhám udýchán až na samotný okraj lesa, na křižovatku cest, a otevírá se přede mnou úchvatná scenérie - majestátní třípatrový dřevěný hostinec, vedle veliká stodola, slyšitelně plná dobytka a koní, a opodál za těmito budovami malebný rybník, obklopený taktéž okrajem lesa, z něhož přicházím. Všude je plno různorodých lidí, ve změti hlasů a jazyků není možno rozeznat jeden určitý. Lidé, kupci, poutníci přicházejí ze všech směrů a jiní naopak odcházejí pokračovat ve své pouti kamsi za obzor. Vůně právě pečeného selete a cinkot korbelů plných piva, veselý smích a hudba, to vše se dle zvuků přicházejících z vnitřku ukrývá uvnitř tohoto požehnaného místa na okraji temného lesa.

Opět je tu však ten zvláštní pocit uvnitř mne, stejně tak jako v lese, ani zde si totiž nedokáži naplno užívat tuto jistě krásnou chvíli, nenaplňuje mne pocitem štěstí ani radosti z toho, že bude kde jíst a spát. Stále po něčem toužím, něco mi schází, za něčím spěchám. Nebo snad... za někým?

     Hledám!

Opět zjišťuji, že nejsem pánem svého těla. Přistihuji sám sebe, jak mé oči naprosto bez ovládání vůlí hledají mezi lidmi někoho určitého. Jako lovecký pes, který chytil stopu, tak i já pozoruji, rozeznávám, všímám si a toužím najít. Najít koho? Rozum nedokáže zodpovědět tuto otázku, oči však očividně vědí, koho hledají. Kdo je tedy ovládá, když ne rozum? Duše? Srdce? Osud?

Bohatě oblečení kupci, jejich o poznání méně honosně odění sluhové a přisluhovači, měšťané na cestách, udýchaní poslové v půli cesty, zarostlí a vážení poutníci z dalekých míst - nikdo z této pestrobarevné mozaiky lidí neuspokojí mou touhu po nalezení cíle své cesty. Začínám nevěřit. Co když jsem na špatném místě? Co když hledám marně? Když tu náhle...

     ONA!

Ano, mé oči se zastavují na tváři, viděné však jen na vteřinu, a poté rychle mizející v davu ostatních osob. Byla to dívka, cíl hledání mého zraku, cíl mé cesty, ach, jak je překrásná! A opět ji spatřuji, nyní oknem, je uvnitř hostince, mezi hosty - je zde nejspíše služebnou. Ladně se pohybuje, téměř tančí mezi neurvalými muži, mezi poloopitými barbary září jako růže mezi bodláčím. Jak krásná je její tvář, jak sličné tvary jejího těla, jak blízká její duše k duši mé! Vím, že jsem ji nikdy předtím neviděl, vím však také, že ona je tou, za kterou jsem se hnal po lesní cestě, ona je tou, kterou jsem tak dlouho hledal mezi všemi - ona je cílem mé cesty - a vnitřní hlas mi dává za pravdu. Zůstanu tedy zde, ubytuji se a pokusím se dostat se k ní tak blízko, jak to jen jde. Pokusím se získat ji, cítím, že k sobě patříme, toužím se jí dotknout a pevně ji sevřít ve svém náručí. Ona je mou druhou polovinou!

Už už se chystám vykonat pár posledních kroků ke vstupu od hostince, pár kroků, posledních několik metrů, dělících mne od ní, když tu mne náhle jakási síla nutí pohlédnout k rybníku. Houští na okraji lesa na jeho druhém břehu nyní vypadá jinak než před chvílí... Pochmurné, nepřátelské, je v něm cítit jakési napětí. Mám z něho strach. Hýbe se! Vítr jen? Můj sluch zbystřil a já slyším praskat větvičky! Něco tam je! Nebo... někdo?!

     Nebezpečí!

Zas ten pocit, vnitřní hlas, má jediná dosavadní jistota, varuje mne! Za křovím, ve skrytu okraje lesa, je nebezpečí! Obrovské nebezpečí, cítím to! Sama smrt se rozhodla dnes v tomto hostinci ubytovat! Musím varovat ostatní hosty. Je tu přeci spousta silných mužů, jistě se ubráníme, ještě je čas, můžeme se připravit. Stačí je jen varovat... Vykřiknout, upozornit!

Snažím se křičet, ale z mých úst nevychází ani hláska... Otevírám pusu dokořán, uvnitř hlavy rezonuje můj varovný výkřik, avšak z úst se line pouze neslyšitelný výkřik umírající ryby.... Jsem němý, ale od kdy? Promluvit jsem se pokusil vlastně až nyní, co když jsem tedy němým již od narození? Nebo nynější strach mi sevřel hrdlo mocnou silou? Není nyní čas na přemýšlení o původu mé němoty. Nemohu-li ostatní varovat křikem, tedy alespoň k nim doběhnu, upozorním je, ukáži směrem, kde číhá skrytá smrt! Tedy mířím k nejbližší skupince osob postávajících nedaleko mne v družném veselém hovoru a vrážím do jednoho z mužů. Ten mne hrubě odstrkuje a nestydí se mne označit rozličnými názvy. Ukazuji směrem k rybníku, poskakuji, mávám jim před očima, ale jen se mi smějí, mají mne za němého blázna... Zabráni ve svůj rozhovor odmítají i ostatní věnovat chvilku vyslyšení varování. Po čtvrtém pokusu o pootočení zraku alespoň jediného hosta vzdávám tuto snahu. Není přeci čas na marné přesvědčování!

Rozhoduji se zachránit alespoň to nejcennější, co se zde nachází, vzácný poklad, svou právě nalezenou růži! Jestliže má býti osud všech přítomných zpečetěn, pak alespoň ona musí býti zachráněna! Nesmím ji ztratit, ne teď, sotva jsem ji nalezl! Opět se otáčím směrem ke dveřím vedoucím k mému pokladu. Krok, druhý, třetí... sahám na kliku.

     Pozdě však!

Něco za mnou krátce zasvištělo a já cítím nejprve bodavou, po chvíli pálivou bolest, která počíná pod levou lopatkou, avšak postupně se zmocňuje zad, paže, nakonec celého mého těla. Poznávám, že do mne vstoupil hrot čehosi tenkého, zato však velmi ostrého... Svaly mi ztuhly v bolestivé křeči a já klesám na kolena, pouštím kliku, kterou již nedokáži stisknout. Padám ze schodů a dopadám přímo mezi hlouček skotačících dětí. Ty se dávají do děsivého křiku, ostatně, jak si nyní uvědomuji, stejně jako všichni ostatní přihlížející. Nikdo z nich však nespočívá zrakem na mém v křeči ztuhlém těle. Nikdo nekřičí zděšen mým současným stavem! Oči všech jsou upřeny jinam... Tam, kam měly být upřeny o několik minut dříve! Ležím na boku a trpím neuvěřitelnou bolestí. Cítím, že mne opouští i poslední zbytek sil. Zrak ale ještě slouží, a tak je mi souzeno státi se nehybným pozorovatelem. Jsem odsouzen státi se němým a nehybným svědkem, jehož svědectví se však nikdy k nikomu nedostane, neboť i ono se za krátký čas spolu s mou duší vznese kamsi... Kam? Průzory mezi pohybujícími se nohami zděšeně pobíhajících lidí vidím to, co jsem jako první tušil, to, před čím jsem se je všechny snažil zachránit, to, co i je v krátké době připraví o vše...

     Přicházejí!

Ono děsivě nepřátelské houští na druhé straně rybníku se rozestoupilo a před zraky všech vystoupila sama smrt, mající podobu krvelačné armády... Bože, to snad ani nejsou lidské bytosti! Jejich těla mají sice nepatrné náznaky těl lidských, avšak jsou přetvořena v hrůzostrašné tvary, patrně nesčetnými boji a zraněními v nich utrženými. Jejich zbroj je vytvořena ze zbytků těl, snad jejich dřívějších obětí, nejnovější části dokonce ještě zdobí čerstvá krev! Tyto děsivé kreatury snad přicházejí ze samotných pekel!

Všude kolem mne vypuká panika, lidé bez rozdílu postavení či povolání se za skličujícího křiku bezbranných dávají na útěk. Kolik hovorů zůstává nedokončených, kolik lidí se již nikdy spolu nesejde, aby u korbele piva či medoviny probrali starosti všedního dne? Slabší jsou odstrkáváni silnějšími, pár jich dokonce padá na zem a ostatní, v touze zachránit si alespoň svůj život, se neštítí dokončit svůj krok, byť by třeba dopadal na ony padlé. I na mne pár těžkých nohou dopadne - bolest jimi způsobená však není ničím ve srovnání s bolestí, která se v mém těle uhnízdila před chvílí. A kdo by se také mohl na ty vyděšené ubožáky zlobit? Oni ještě svůj život zachránit mohou... Snad... Jim ještě v útěku pomáhá naděje na záchranu. Přes ohlušující křik, mísící se s pláčem dětí a sténáním padlých, je slyšet ještě jiné zvuky - zvuky svištících šípů, mrštných háďat přinášejících bolest a utrpění. Nyní nemám pochyb, že jeden se před chvílí zabydlel i v mém těle a nyní vítá své bratry, kteří si také hledají cíle. Hledají si svá hnízda, do nichž nakladou vejce pekelných fénixů - poslů jisté smrti.

Na rozdupané zemi přibývá těl... Nejsou to již lidé, nikdy více nebudou - jsou to již jen a pouze těla, mrtvé schránky bez života. Tyto kusy masa dopadají těžce a často již bezvládně jako stromy v lese, které právě podřízla ostrá pila. Tato těla již nikdy více nevykřiknou, nevzdechnou... neožijí!

     Umírám!

Kde je ona?! Ne, ona se nesmí státi další obětí, bezbranným cílem letícího šípu! Ona musí zůstat živou! Cítím neuvěřitelnou bezmoc, nemožnost zachránit svou růži. Nedokáži ovládat své tělo, ještě před pár chvilkami tak silné a samostatné, nyní ale jen bezvládně ležící vedle mrtvých. Cítím, jak se obrazy slévají a děsivě se deformují. Vše kolem mne se rozmazává. Podivná mlha obklopuje svět kolem mne a já přestávám vnímat. Křik mizí. Bolest mizí. Život mizí.

     Ne nyní!

Dlouho jsem spal a nevnímal nic z děsů, které se kolem mne udály. Nyní znovu cítím, otevírám oči a nechápu. Vždyť jsem zemřel?! Kam zmizela bolest? Necítím nic. Ležím na zemi tak, jak jsem předtím padl. Rozhlížím se kolem sebe. Vlna smrti a utrpení se převalila přes toto kdysi tak poklidné místo a zanechala po sobě jen spoušť a zmar. Z mohutné budovy šlehají vysoké plameny a postupně se mění v černočernou kupu spáleného dřeva, uhořelých nadějí a životů... Těla mrtvých byla obrána o vše a ponechána poslednímu soudu ústy dravé zvěře z lesů. Smrtelný puch a skličující ticho samoty mnou prostupují. Nachází se někde v této směsici masa, krve a kostí i... Prosím, snad ne! Má růže nesmí uvadnout! Zvedám se. Ach, jak překvapivě snadno se stavím na nohy. Kam zmizela únava?

Co to?! Mé tělo zůstává ležet bezvládně na zemi. Já však stojím! Hmota, prázdná schránka pode mnou již není já! Bylo přerušeno spojení mezi duší a tělem. Vnitřní hlas je i nyní moudřejší než já a praví, že jsem před chvílí skutečně zemřel, nebylo mi však dovoleno odejít. Má existence na tomto světě má tedy stále smysl? Patrně ano. Má stejný smysl, jako měla od chvíle, kdy jsem se ocitl v onom temném lese. Najít JI! To znamená, že musí být stále naživu! Bez těla jsem ale bezmocný. To mé však bylo poničeno natolik, že se do něj již nedá vstoupit. Proto procházím a hledám nějaké jiné, které by snad ještě šlo použít... Až ho naleznu, vstoupím do něj a počkám, než se uzdraví a nabere síly. Poté budu pokračovat ve své pouti tímto neznámým světem a kamkoliv mne mé kroky zavedou, budu hledat JI!

     Nyní již znám svůj cíl!

Rozvíjej se, poupátko

     Asi nikdo z nás nikdy nezjistí, kdo z lidí vytvořil pravidlo, že v chemických laboratořích nesměly být květiny. Jisté je jen to, že se jím řídila drtivá většina vzdělávacích ústavů. Nikoliv však všechny. Naštěstí. Kdysi kdesi, uprostřed překrásné české kotliny, bylo naprosto běžné a neoriginální vzdělávací zařízení a v něm vcelku klasická chemická laboratoř. Zařízení nebylo nejnovější, avšak pečlivě bíle natřené a přelakované, u stěny bez oken obří skříň se zástupy baněk, baněček, zkumavek, destilačních a jiných přístrojů a spoustou dalšího potřebného vybavení. Jednolitost protější stěny byla narušena třemi velkými okny, která přiváděla do místnosti světlo. Každé okno pevně chránila ocelová mříž, jejímž účelem bylo nevpustit nikoho dovnitř a v případě výbuchu zabránit, aby školní majetek a žáci opustili laboratoř po trajektorii balistické křivky. Inu, na první pohled laboratoř jako každá jiná. Od ostatních místností s podobným účelem se tato lišila právě v nedodržování onoho pravidla o rostlinách v chemických laboratořích. Proto, když první pohled vystřídal pohled druhý, pozorovatel spatřil na pojízdném stolku u okna v rohu místnosti několik zelených rostlin. Přivezl je sem již před mnoha měsíci stařičký chemikář z důvodu provádění jakýchsi důkazů fotosyntézy, avšak než stihl pokus se žáky provést, rozstonal se a nemoc ho zachvátila natolik, že musel s učitelstvím skončit a odebral se do léčebny. Rostliny tak byly ponechány svému osudu, dokonce po čase dostaly jejich květináče inventární čísla, čímž se staly stálou výbavou místnosti.

     Od doby, kdy se v laboratoři poprvé zazelenalo, uplynuly týdny a měsíce, během nichž pilní studenti provedli nespočet chemických pokusů, důkazů a reakcí, přičemž konečným výsledkem většiny z nich byl nějaký, studenty s nadšením očekávaný, produkt - chemicky těžko specifikovatelná směs všemožných činidel, neuvěřitelný mix, který se nacházel často jen kousek od popření všech zákonů jakékoliv přírodní vědy. Jen v několika málo případech se profesorům podařilo tyto mimoosnovní pokusy studentů odhalit a patřičně potrestat důrazným poučením o bezpečnosti práce. V mnohem větším počtu případů tomu tak nebylo a produkt mohl vesele vzniknout. Zkumavka s produktem poté putovala z ruky do ruky. Tento řetěz měl ovšem vždy svůj konec a tak majitel poslední ruky, do níž se zkumavka dostala, musel nutně vyřešit známý nerudovský problém “Kam s ním?”. Mladá mysl studentská dokáže podobné otázky řešit s až překvapivou rychlostí, praktičností a nemalou dávkou škodolibé touhy “to” ještě nějak zužitkovat. Není se proto čemu divit, když vám prozradím, že obsah zkumavek končil v devadesáti devíti procentech případů v některém z přítomných květináčů. Rostliny neměly příliš na výběr, a protože trpěly neustálým nedostatkem tradičního způsobu zalévání, nasávaly vše, co jim šikovní studenti namíchali. Všelijak se to v nich mísilo, reagovalo, vznikalo a zanikalo, vypařovalo se, kvasilo a za přispění tepla a světla od slunce se počaly dít podivuhodné věci. Pravda, bylo mezi rostlinami i několik obětí, které však jen podnítily škodolibé studenty v ještě intenzivnější zálivce ostatních rostlin. Jedna z rostlin ale byla zvláštní nejen proto, že jako jediná byla opatřena cedulkou s latinským názvem Sansevieria trifasciata, ale i tím, že se od studentů dočkala natolik zajímavé směsice chemických koktejlů, že reakce v ní probíhaly naprosto jiným způsobem, než v jejích zelených kamarádkách. Tak se jednoho dne stalo něco, co nemůže nikdo zdůvodnit žádnou teorií - věc, odporující naprosto všem poznatkům jakékoliv vědy. V oné běžné laboratoři uprostřed Čech se jednoho slunečného jarního rána udál zázrak, který však nikdo ze studentů ani sebestudovanějších profesorů nezaznamenal. Rostlina ožila.
     Žije-li něco, stává se z toho někdo a každý někdo si zaslouží jméno. Říkejme tedy oné rostlině, vycházeje z latinského názvu, třeba Sansa. Zpočátku nebyl její život nijak světoborný - projevoval se jen tím, že Sansa tušila, že je. Měla jakousi mlhavou představu, že ona je ona a to kolem ona není. Nebylo to nic převratného a přeci, kdyby to někdo věděl, bylo by to rozpitváno na tisících stranách odborných publikací všech zemí světa. On to ale nikdo nevěděl. Věděla to pouze Sansa a byla si toho vědoma den ode dne více a více. Po uvědomění si sama sebe následovalo poznání, že není asi až tak úplně běžné, aby si toto rostlina uvědomovala. Nebylo by tedy moudré na to nějak zvláštně upozorňovat, alespoň ne prozatím, když je teprve na počátku - naučila se totiž už chápat pojem času a bytí. Dařilo se jí přímo skvěle a tak se vyvíjela a během laboratorních prací se učila spolu se studenty. „Co je na všech těch chemických reakcích tak složitého? Jak to ti studenti mohou nechápat?”, napadalo ji častokrát. Pro ni totiž chemie a biologie bylo něco běžného, něco co znala, co bylo zakódováno hluboko v ní, v každé její buňce. Z tohoto důvodu začala studenty, kteří pro ni znamenali všechny lidi na Zemi, považovat za hloupé, pomalé a nechápavé. Uvědomovala si už nyní také to, že když některá z jejích zelených sester zhnědne nebo se dokonce jinak zbarví a začne se scvrkávat, není to znamení zdravého vývoje, ba spíše naopak. Netrvalo jí dlouho a dovtípila se, že se toto s jejími sestrami děje poté, co je studenti zalijí určitou kombinací produktů. Nemohla sudentům bohužel zabránit, aby tak činili, a tak jen tiše trpěla a soucítila s každou zemřelou rostlinou. Brzy začala považovat lidi za zlé a kruté tvory. Poznala tak spoustu nových pocitů - zlost, zlobu, vztek a touhu po spravedlivé pomstě. Jakkoliv byla rozhodnutá něco s ubližováním rostlinám udělat, byla bezmocná. Jednu obrovskou výhodu oproti ní totiž lidé měli - schopnost volného, svobodného pohybu.
     Umění pohybu bylo to, co Sanse nejvíce chybělo, a proto se rozhodla naučit se i toto. Toužila se lidem vyrovnat i v jejich poslední velké výhodě. Poté by mohla započít boj za práva rostlin, o kterém po nocích tolikrát snila. Bohužel touha, sic bývá často považována za polovinu úspěchu, rostlině moc nestačila a ani její životní cyklus tomuto nebyl příliš nakloněn. Přes den se pohybu učit nemohla - to by ji určitě někdo zahlédl - a v noci, bez dostatku slunečního záření, byla její celková výkonnost dosti oslabena. Za mřížemi v oknech si připadala jako ve vězení a únik z něj se pro ni nyní stal otázkou života a smrti. Měla štěstí na to, že byla rostlinou vytrvalou. Tato její vlastnost, hnána navíc onou touhou, počala po dalších pár týdnech přinášet první ovoce. Pohnula nejtenčím kořínkem. Pak špičkou listu. Celým listem. Naučila se dokonce lépe hospodařit s vodou a energií a hýbat i vícero svými částmi najednou!
     Nastalo opět jaro. Sansa nyní zvládala pohyb v rámci květináče i v noci. Už už se chystala vyhrabat z hlíny a rozeběhnout - pardon - rozlistit se po laboratoři vstříc novému svobodnému životu, když si uvědomila krutou pravdu, jež ji velice zarmoutila. „Nemůžu být bez zeminy a vody. Nejde to, prostě to není možné, ne déle než pár minut.” Zkusila to jen na chvilku a okamžitě pocítila, jak jí rychle ubývají síly, jen tak tak, že se dokázala vrátit zpět. Za možnost žití platila daň v podobě potřeby neustálého přísunu živin, které bez půdy neměla šanci získat. I přes poctivý trénink dokázala bez zeminy vydržet pouze několik minut. Musela tedy vymyslet způsob, jak se dostat ven, aniž by na delší dobu opustila květináč.
     Prvním pokusem bylo, že se v noci tolik rozkývala, až i s květináčem spadla na zem a ten se rozbil. Doufala, že ji naštvaná uklízečka prohodí mezi mřížemi a Sansa se tak dostane na školní zahrádku, která se rozprostírá přímo pod okny laboratoře. Nestalo se tak. Uklízečka vyhodila oknem ven jednu ze Sansiných sester v již značné fázi rozkladu a umístila Sansu do právě uvolněného květináče. Pokusem číslo dvě byla snaha zalíbit se některému z profesorů. Věřila, že když si ji zamiluje, odnese si ji domů nebo alespoň do kabinetu, a ona tak získá šanci dostat se přinejmenším do jiné místnosti. Tam třeba budou pro útěk příhodnější podmínky. Veškerou svou energii tak směřovala do růstu, sílení a dokonce se jí povedlo i udělat malý, avšak nádherný kvítek. Uklízečka, která již zhatila její plán číslo jedna, ale nemilosrdně rozdupala na prach i plán druhý. Poté, co viděla, jak se Sanse u okna daří o mnoho více než ostatním členkám zelené party, vyplulo na povrch uklízeččino sociální cítění a přesunula všechny ostatní rostliny blíže k oknu, „Aby si toho sluníčka taky trochu užily”. Sansu umístila až za ně, úplně do rohu. Tímto svým záškodnickým činem vysloužila uklízečkám první místo v Sansině seznamu nepřátel rostlin.
     Svoboda se však nakonec přiblížila i bez vymýšlení nějakého složitého plánu a vlastně úplnou náhodou. Studenti prováděli jednu z rizikovějších laboratorních prací, a jak je v takovýchto chvílích téměř pravidlem, nastal výbuch. Přesněji řečeno exploze, v jejímž důsledku podivná polotuhá rudá hmota opustila skleněnou baňku a rozletěla se všude po laboratoři. Ulpěla nejen na překvapených studentech a profesorovi, ale i na nábytku a vybavení laboratoře. Po hledání viníka a zjištění, že jím byl sám profesor, byla celá záležitost víceméně zametena pod koberec, měla ale za následek potřebu znovu veškerý nábytek natřít a nalakovat. Tak byla laboratoř vyklízena. Studenti vynášeli na chodbu vybavení i pár stále ještě přežívajících rostlin, mezi nimi samozřejmě i Sansu. Studenti jsou tvorové od přírody nepříliš důslední a povel “doneste rostliny do prvního patra” byl proto v jejich hlavách pochopen jako “položte je někam na chodbu”. Rostliny tedy nalezly nové stanoviště jen kousek od hlavního vstupu do budovy a pro Sansu se naskytla příležitost, která se již nikdy nemusela opakovat. Pan školník byl totiž velmi šikovný a pracovitý a hrozilo, že laboratoř bude vymalována velice brzy, a Sansa prožije ve svém vězení celý zbytek svého zázračného života. První den pozorovala cyklus vyučovacích hodin a přestávek a druhý den již věděla, že během vyučování po chodbě téměř nikdo nechodí. Školník navíc pořád odbíhal ven pro barvy a laky a aby nemusel neustále otvírat a zavírat, vložil pod dveře klínek, a ty tak zůstaly úplně otevřené. „Teď nebo nikdy!”, řekla si a odhodlala se k činu. Přehoupla se přes okraj květináče a vyrazila k hlavním dveřím, za nimiž tušila svobodu, volnost, svět! Byla sama překvapena, jak snadno se jí pohybuje a uvědomila si, že pohyb mimo květináč zatím trénovala vždy pouze ve tmě. Nyní však bylo pravé poledne. Cítila sice, že jí síly ubývají, přesto pevně věřila, že svého cíle dosáhne.
     Za dveřmi čekalo něco, co si nedokázala představit ani ve svých nejdivočejších fantaziích. Byl tu svobodný svět, plný světel, barev, vůní a vjemů. Toužila zastavit se, vychutnat si tento první okamžik nové kapitoly svého žití. Věděla ale také, že kdyby ji zde někdo našel, mohla by se tato chvíle stát okamžikem posledním. Navíc síly povážlivě ubývaly a Sansa cítila, jak se vjemy začínají vzdalovat a tlumit. To rozhodně nebylo dobré znamení. Dolistila se tedy k prvnímu záhonku a skryla se do nitra keříku, který zde rostl. Zakořenila a počala doplňovat ztracené živiny. Teprve nyní přišel správný čas pro radost z úspěšného úniku. Zde venku bylo vše o tolik silnější a intenzivnější! Z této půdy získávala mnohem více živin i vody a i slunce jí dodávalo překvapivě více energie. „To je to, po čem jsem tolik toužila. Ne, tohle je ještě krásnější!” Bylo to totiž přesně to, co jí umožnilo uskutečnit další část plánu. Nyní měla celý svět na dosah.
     Uběhl měsíc a Sansa poctivě rostla a sílila. Poznala, že zde, bez zásahů lidí, vše krásně funguje a vzájemně se doplňuje - mikroby, žížaly, ostatní rostliny - vše je spolu pevně provázáno a navzájem si pomáhá. Takovýto svět se jí líbil a rozhodla se, že je pravý čas začít za něj bojovat. „Za svět bez lidí!“ Přelistila se na místo, kde bylo více světla, a zahájila proces množení. Toto jí nikdo nemusel učit, věděla instinktivně naprosto přesně, co je k tomu potřeba. Jaro stále ještě trvalo, slunce překrásně zalévalo krajinu svým svitem, proto vytvořila oddenky, a ty jemně zapustila pod zem. Do nově vzniklých rostlinek vložila veškeré své znalosti a zkušenosti, čímž jim ušetřila zdlouhavé učení se všeho, co musela ona. Nové rostlinky již od narození znaly svého lidského nepřítele i Sansin plán. Veškerý následující čas věnovala péči o své malé potomky, chránila je před škůdci, což se ukázalo jako skvělá příležitost naučit se rychlé pohyby. Pochopila, že list umí být překvapivě silnou zbraní. Za velmi krátkou dobu se místu, kde Sansa se svými potomky rostla, začali vyhýbat všichni brouci, hlemýždi i méně odvážné myši. Pohlavek od Sansy se mezi místní zvířenou stal pojmem pro velmi nepříjemný zážitek - tak byla silná! Blížil se však podzim a po něm přišla první zima. S tou Sansa ve svém plánu vůbec nepočítala. Když zahynuli dva z jejích potomků a zima měla ještě dlouho vládnout kraji, začala se situace zdát kritickou. Sansu a zbytek jejích rostlinek zachránil pouze namáhavý přesun ke zdi budovy, která byla přeci jen o něco teplejší než okolní záhon, a umožnila Sanse a několika nejzdatnějším potomkům přežít.
     Třetí Sansino jaro bylo opět v plném proudu a z malých rostlinek se staly rostliny samostatné a silné, které se měly čile k světu. Sanse zpočátku dalo velkou práci vysvětlit jim, že se sice umí, ale nesmí pohybovat. Naštěstí byla se všemi svými potomky vůní přenášenou vzduchem propojena, dokázala tak s nimi komunikovat i na dálku a je mohla přivolat zpět, když se nějaký zatoulal příliš blízko k chodníku. Bylo by nemilé, kdyby se prozradily. Rozhodně je nesměl nikdo objevit nyní, dokud nebylo to hlavní dokonáno. Blížila se doba, kdy se představí lidem. Znala lidské slabiny.
     Kolem školní zahrádky vedl velice frekventovaný chodník. Lidé tudy rádi chodili. Cesta kolem zahrady jim byla zpříjemněním na nemilé brzké cestě do práce. Často se zastavovali, aby probarvili svůj jinak šedý všední den pohledem na precizně udržované záhonky, na něž byl pan školník právem hrdý. Letos se jim však obzvlášť líbila jedna část zahrádky, na které rostly překrásně kvetoucí a vonící rostliny. Vrtalo jim hlavou jak to, že je zde nikdy předtím nikdo nezpozoroval. Hlavně na ženy vůně působila přímo omamně. Není se tedy čemu divit, že některé z nich školníka navštívily a ptaly se ho po původu oněch přenádherných rostlin. On na jejich dotazy odpovídal prostě: „Nevím, najednou tu zkrátka byly, no...”. Obdiv dam mu ale činil dobře. Proto se nechal umluvit, aby jim daroval některé z rostlin, které si následně, s téměř posvátnou úctou, zasadily do květináčů a na své zahrádky. Čím více lidem rostliny v domovech rostly, tím více lidí jejich vůně omamovala. V důsledku toho byly rostliny brzy téměř v každé rodině. Lidé je podrobili vědeckému zkoumání, avšak nebylo na nich shledáno nic zajímavého, než jen to, že jsou patrně českým endemitem. Druh dostal pro svou nádhernou vůni pojmenování Sansevieria odorata. Vůně se šířila bez ohledu na hranice a brzy zachytily i nosy žen ze sousedních zemí dosud nepoznaný přenádherný vjem. V zájmu ochrany rostliny, která se mezitím stihla stát národním bohatstvím, bylo prohlášeno, že “může být pěstována pouze na území našeho státu”. Prohlášení bylo po několika rozhovorech a tajných schůzkách velice rychle pozměněno v prohlášení, že “výhradní právo na vývoz do zahraničí má nově vzniklá státní firma”. Tímto byl umožněn prodej, který sice nepatrně, přeci však pomohl ziskům milé vlasti. Rozhodně ale pomohl rozšíření sansiných potomků do všech koutů světa.
     Dnes je již standardní mít doma jednu či dvě Sansevieria odorata. Lidé milují jejich vůni a zdá se, že blahodárně působí na jejich psychiku. Výrazně se snížily počty sebevražd a rozvodů. Lidé se více usmívají a rádi se dělí o své štěstí. V celosvětovém měřítku ubylo válek a sporů, dokonce i dlouhotrvající nenávisti se zdají být zapomenuty. Díky těmto rostlinám, zdá se... je jejich svět zachráněn.

     Považuji za svou povinnost zaznamenat celou tuto historii, aby byla zachována i pro další generace. Myslím, že už je načase, aby někdo zaznamenal historii našeho rodu. Je potřeba mít památky na okamžiky, kdy se začal psát náš věk. Sepíši si to teď, dokud je ještě klid a lidé nic netuší. Až pramatka Sansa zavelí k útoku a vůně začne působit jinak, bude možná chvíli zmatek...