Štítky

pondělí 28. října 2013

Procházka

Zmíním se jen v této jedné krátké básni
o tom, co dnes se mi přihodilo.
To on když se člověk na chviličku zasní
a jde přitom cestou v lese,
ještě k tomu ticho bylo...
Z hůry korun stromů zlato dolů jen se snáší
Popadne vás náhle pocit zvláštní
Dojde vám, že - je to možné? - radujete se!

úterý 22. října 2013

Půlnoční s(t)en

Večerní Praha je podivná dáma.
Prochází ulicemi tichá, tajemná, sama.
Chytne tě. Nepustí. Ovládne. Omámí.
Noc tmavne na chodníku, vítr jí zpívá,
za všemi okny tma - z nich Praha se dívá.
Ukryta v podchodech, mlha ji halí,
je ti zas v patách. Už, už tě dohání!
Cítíš ji před sebou? Je za rohem! Je v tobě!
Ále...
vždyť jsi tu sám - mrtvý tlející v hrobě.
Jen ty a cinkot dvaadvacítky funící do kopce v dáli...
Ty a ulice. Nikdo víc - naštěstí?

Hnědý list javoru padá jí do vlasů a níž,
usíná kolébán - drcen - pod koly automobilu.
Ty kráčíš ulicí, její hebkou dlaň svíráš -
je chladná ač cítíš slabý pulz. Žije, to víš.
Tepe dosud životem, i když slabě. Zhasíná.
Pomalu a jistě se vytrácí. Nabrala špatný kurs.
Smrt je daň za život milionu a půl.

Jdeš nocí (s) Prahou. Šeptá - slyšíš?
Ševelí v světle lampy, ptá se jí:
ˆ"Zanecháš boje s nocí? Chce spát!"
Marná to snaha, nevládne již sama sobě,
natož lampě. Vládnou jiní v této době.
Praha do ulic jen s Měsícem vychází,
tajně a bázlivě. Krčí se v koutech zdí.
Doufá, že najde se. Tak nech ji jít.
Snad objeví modré (z) nebe nad vrstvou inverzní.
Chce zas i ve dne naplno žít!
Do ticha vykřikla! O pomoc volá!
Zvuk jejich vzlyků se nad domy vznáší.
Temná noc, Měsíc svítí. Zdánlivý klid.
Vnímáš tichý, pravidelný pláč.
- zvuk tak tichý, marný v hlučné době naší.
Ten zvuk, tak známý, již víš, co je zač.
To Praha pláče, krvácí!

Slyšíš zvony ve věžích kostelů bít.

pondělí 7. října 2013

Svačina

     Jmenuji se Erik. Je mi šedesátdva let. Jsem jiný. Už od mládí jsem byl hubené, věčně hladové dítě. Má matka si se mnou užila mnoho perných chvil – ať se mě snažila krmit čímkoliv, nic mi nechutnalo a stále jsem měl hlad. Během puberty, když jsem si již plně uvědomoval své tělo a jeho potřeby, se tento můj problém ještě zhoršil. Cítil jsem, že potraviny, které konzumuji, mému tělu nepřináší potřebnou energii a uspokojení. Všechny druhy a typy jídel mi chutnaly stejně – nevýrazná hmota. Vůně jsem rozeznával, nevyvolávaly ve mně však pražádné chuťové emoce. Přesto jsem musel jíst, mnohem více než ostatní, abych získal alespoň trochu energie k životu. Mé tělo si z běžné stravy bralo neuvěřitelně málo. Hnusilo se mi konzumovat nechutnou hmotu v tak ohroném množství a téměř nic z ní nezískávat! Lidé okolo mne jedli mnohem méně, bežně, získávali energii pro život a byli šťastní a aktivní. Já byl stále malátný, rychle jsem se unavil, dlouho jsem spal. Toto omezení mne postupně vytlačilo na okraj zájmu ostatních rozverných a veselých dětí mého věku. Nikdy jsem neměl kamarády, nikam jsem nezapadl. Žil jsem v ústranní a většinu svého dětského věku prožil v příbězích z nespočtu knih, kterým jsem se doslova oddal. Snad jsem v nich podvědomě hledal odpověď na mnoho otázek, které mne pronásledovaly za bezesných nocí. Mezi mé nejoblíbenější patřily rozsáhlé ságy a prastaré eposy o hrdinech, mocných démonech, upírech a vlkodlacích. Stal jsem se ještě více zamlklým, melancholickým, uzavřeným do sebe.
     Před čtyřicetičtyřmi lety jsem narazil na pozoruhodný článek. Byl nadepsán "Již dvacet let nepozřel jediné sousto!" Dychtivě jsem četl dále. Článek byl věnován práně – životní energii, která prostupuje celým vesmírem a lidé mají možnost se na ni v meditaci napojit. Dodá buňkám potřebnout energii, tělo zbaví nemocí, sníží pocit únavy a nutnosti dlouhého spánku. Zářil jsem štěstím - přesně toto jsem hledal! Byl jsem si jist, že jakmile přejdu na tuto energetickou stravu, budu moci žít jako ostatní lidé – ba co víc – ještě lépe! Absolvoval jsem měsíční napojovací rituál, složený z půstů, s nimiž jsem problém neměl – celý život jsem získával tak málo energie, že ačkoliv jsem předtím stále jedl, vlastně jsem držel permanentní půst. Další částí napojování byla meditace. To se ukázalo jako problém. Dokázal jsem se dostat do stavu, kdy je mysl svobodná, viděl jsem přicházet bílé světlo – doposud bylo vše v pořádku – avšak jakmile mnou mělo světlo prostoupit, projel mi tělem silný elektrizující impuls a já omdlel. Odpověď odborníka byla stručně krutá - nejsem schopen přijímat tuto formu vyšší energie. Byl jsem zdrcen. Nemohl jsem pochopit, proč mé tělo odmítá přijmout energii života. Přitom jsem tolik věřil, že právě já jsem pro tento způsob výživy vhodným kandidátem!
     Cestou od tohoto odborníka na pránickou výživu, který mi sebral poslední kousek naděje a chuti do života jsem kráčel setmělým večerním parkem. Většina lidí právě v tuto dobu u svých stolů spokojeně vychutnávala rodinné večeře. Proti mně kráčela pomalou chůzí stará žena. Bez jediného pohledu jsem ji minul, když tu náhle jsem ucítíl omamnou vůni. Vůně pečeného masa, tak tomu lidé říkají. Jako vlk, který zachytí pach kořisti, jsem začal hledat zdroj oné vůně. Poprvé v životě se mi sbíhaly sliny. Kromě stomů, keřů a písku na cestě tu však nic nebylo. Jedině... ta stařena! Pocítil jsem nával energie a síly. Několika dlouhými skoky jsem ji dostihl. Dychtivě jsem se jí dotázal, zda u sebe nemá nějaké jídlo. Než mi však stihla odpovědět, došlo mi, že je to žebračka. Stará, špinavá, v otrhaných šatech. Neměla u sebe vůbec nic. Jen své tělo. Pak tedy z toho musela vycházet omamná vůně, která mé chuťové buňky doháněla až na pokraj šílenství! Něco odpovídala. Mé smysly však vnímaly jen silné bušení srdce a onu vůni pečeného masa. Ten večer jsem se v hustém křoví, ukryt před zraky světa, poprvé najedl do sytosti. Spokojeně jsem usnul a zdály se mi krásné sny plné rozkvetlých květin, života a smíchu.
     Probudil mne svit ranního slunce. Vše jsem si srovnal v hlavě a pohlédl na hromádku dokonale očištěných kostí. Nepociťoval jsem strach, zděšení či smutek nad svým činem. Vnímal jsem jen příjemný pocit ve svém žaludku a dosud nikdy nepoznané množství energie. Opláchl jsem se a svlékl zakrvácenou bundu. Toho rána, kráčeje k domovu s kostěnným nákladem v igelitové tašce, jsem pochopil, jaký druh energie mé tělo potřebuje. Nikoliv pránu - energii života - ale energii smrti. Proč jsem však nikdy předtím nepocítil podobnou vůni? Umím si to vystvětlit jedině meditacemi, které jsem v předchozím měcíci absolvoval. Mé tělo tyto schopnosti nejspíš probudilo jako přirozenou obranu proti přívalu prány. Podobně přeci funguje mnoho chemických směsí – obsahují nějaké skryté vlastnosti, které se dostanou na povrch, někdy dokonce explodují, až po přidání určité látky, jako reakce na podráždění. Lépe si to vystvětlit neumím. Ale bylo to ve mně od počátku, jen to čekalo na probuzení.
     Kosti jsem rozdrtil a drť vsypal do hluboké studny za domem, kterou již dlouho nepoužíváme. S hloubkou několika desítek metrů mi zaručovala možnost ještě mnoho svačin podobných té včerejší. Kde nejsou důkazy, není viník. Následující týden mne rodiče nepoznávali – byl jsem vtipný, veselý, překypující energií. A nejedl jsem. Celý týden jsem neměl hlad! Tento týden jsem využil k tomu, abych trochu více poznal své chutě a tak jsem se co možná nejvíce pohyboval na rušných místech mezi lidmi. Díky tomu, že mé stravovací potřeby byly uspokojeny, se neopakoval záchvat, který mne postihl poprvé při setkání se stařenou v parku, a já své chutě zvládal kontrolovat. Došel jsem k zajímavému poznatku, že vzhled a věk lidí nemá žádný vliv na to, jak přitažliví pro mne jsou. Největší atraktivitou pro mé chuťové buňky oplývali lidé středního věku, v nich jsem cítil energetický potenciál nejvyšší. Často jsem jen tak tak dokázal odolat a neochutnat alespoň kousek. Bylo mi jasné, že musím být nesmírně opatrný – pochybuji, že by společnost měla pro mou touhu po potravě pochopení.
     Za několik dalších měsíců jsem již byl v každotýdenním shánění potravy zkušený. Vždy v pondělí jsem se nechal vést instinktem za nejsilnější vůní masa. Svou kořist jsem celý týden sledoval a snažil se co nejvíce zjistit o její rodině, přátelích a tak dále, zkrátka jsem čekal na nejvhodnější okamžik k lovu. Často se stalo, že ani v neděli takto vhodná situace nenastala a já poté musel vzít za vděk nějakým méně výživným kusem, ty však zase byly dobře dostupné. Zmizení bezdomovce či velmi starého osamělého člověka si jen tak někdo nevšimne a i kdyby, nikdo nebude příliš pečlivě pátrat co se s danou osobou stalo.
Studna se plnila a já sílil a sílil. Všechny smysly se mi velmi zbystřily, získal jsem mnoho energie a ač jsem dříve spával často i dvanáct hodin denně, nyní mi stačily hodiny tři. Rodiče měli z tohoto mého zázračného uzdravení nesmírnou radost a já začal konečně žít. Vrstevníci mne vřele přijali. Stal se ze mne zábavný, ve společnosti oblíbený mladý muž. Jen bylo všem divné, že nejím. Od doby, co jsem nalezl svou pravou potravu jsem totiž nedokázal přijmout běžné jídlo – můj trávicí trakt se již zřejmě plně přizpůsobil novému a pro něj přirozenému typu potravy. Všem jsem tedy nadšeně vyprávěl o mém přechodu na pránickou stravu – to pro ně byla po troše vysvětlování přijatelná, i když podivuhodná verze. Rozhodně však byla snasitelnější než skutečnost. Tento můj nový život mi mohl překazit jen jeden člověk, který věděl, že nejsem schopen přijímat stravu dobra – onen specialista, po návštěvě u nějž vše začalo. Nebyl tak výživný, ale pochutnal jsem si.
     Nejen mé fyzické a smyslové schopnosti se zlepšily – také má paměť a schopnost přijímat nové informace – proto není divu, že jsem byl snadno přijat na univerzitu – obor patologie. Volba to byla jasná. Mrtvá těla sice poskytovala jen sotva poloviční energii než těla živá, avšak jejich přísun byl pravidelný a stálý a nikdo moc nekontroloval, zda jsou těla po mém přezkoumání kompletní. Proto od doby, co jsem zaměstnán v místní nemocnici, vyrážím na lov živé kořisti sotva dvakrát do měsíce. U nás na oddělení jsem se také seznámil s Martinou – mladou dívkou, která vůbec nevoněla a nelákala k ochutnání. Bylo jí sotva dvacet let a byla ještě příliš mladá a nevýživná. Ale měla pochopení pro mé nadšení k práci i pro mé časté samostatné procházky. Byla tichá a mlčenlivá - nikdy se neptala na víc, než bylo nezbytně nutné. Nemiloval jsem ji, milovat snad ani není v mé moci. Cítil jsem však potřebu přivést na svět potomka. Rozšířit druh. Oženil jsem se s ní. Devět měsíců na to se nám narodila krásná dcerka - Elena. Bylo to hubené, věčně hladové dítě. Martina si s ní užila mnoho perných chvil – ať se ji snažila krmit čímkoliv, nic jí nechutnalo a stále měla hlad. Věděl jsem, že se reprodukce podařila. Již jsem nebyl sám. Poprvé jsem skutečně nebyl sám. V dceřiných deseti letech jsem započal s její výchovou. Meditacemi se mi v ní povedlo probudit pravé chutě velmi brzy a tak jsem ji již od jejích dvanácti let bral na lov s sebou. Martina byla ráda, že trávíme tolik času společně – otec a dcera. Jedna rodina, jedna krev.
     Když bylo dcerce osmnáct měli jsme nedělní rodinný oběd. Domem se totiž již několik týdnů šířila překrásná vůně čerstvě dopečeného masa. Elena ani já jsme toto znamení nemohli dlouho přehlížet. Martina se trochu divila, že ji žádáme o nedělní oběd – vždyť ani já ani Elena jsme běžné jídlo nejedli - avšak jako každá hospodyně byla nakonec potěšena a navařila plný stůl jídla. Slavnostně jsme se ustrojili, usedli jsme a hostina mohla započít. Dceři jsem nechal ty nejlepší kousky – chci pro ni jen to nejlepší. Skvěle jsme si pochutnali.
     Z Eleny vyrostla překrásná dívka se po škole dala na dobrovolnickou činnost a tráví mnoho času na misích v dalekých zemích, kde je dostatek potravy téměř bez práce. Již několik let žije v Kongu, kde se seznámila s milým mladíkem, s nímž má dvě krásné děti – obě naší krve. Jsem šťastným dědečkem a již jsem je několikrát navštívil a vyrazil s nimi na lov. Jsou tak talentované! Nedávno mi Elena volala a pozvala mne na rodinný oběd. Dva dny po obědě bylo vyhlášeno pátrání po jejím muži, měsíc na to byl prohlášen z mrtvého, dle úřadů byl zřejmě unesen a zabit povstalci, jako ostatně v poslední době mnoho dalších členů jejich misijního týmu. Smutná skutečnost. Jsem hrdý na svou rodinu.
Vůbec se necítím na svůj věk a bez nejmenších obtíží kopu další a další studny, po nocích lovím a přes den zvládám svou práci. Myslím, že můj život neskončí tak brzy jako život ostatních lidí. Cítím, že dokud budu mít přísun čerstvé potravy, budu žít a těšit se ze svého rozrůstajícího se rodu. Tímto bych mohl ukončit kroniku své rodiny, kterou jsem se rozhodl napsat pro případ, že bych přeci jen zemřel. Aby potomci znali svou historii.
     Je za pět minut dvanáct, to abych se připravil. Každý čtvrtek ve dvanáct totiž chodí pošťačka. Od minulého měsíce na naší čtvrť nastoupila nová posila. Ani mladá ani stará – tak akorát. Krásně voní. Čerstvě, propečeně. Hle, zvonek! To bude ona. Poslal jsem si doporučený dopis, aby mi ho předala odobně. Je krásná. Je prostě k sežrání!


5:55

Jen tma kolem a v dáli trochu světel.
Možná, že spím stále a vše je jenom sen?
Uháním nocí - nedostižitelný, nikým neviděn a nikým neslyšen.
Opouštím, jako každý týden, Sever temně černý.
Mířím vstříc Praze, kde čeká mne probuzení.
Tam přivítá mne nový bílý den.