Cvičení v marnosti

Narodil ses bez mapy,
ale řekli ti, že cesta existuje.
Tak jsi vykročil do mlhy,
s vírou, že se rozestoupí.

Nosíš masku.
Není ti pohodlná,
ale naučil ses s ní dýchat.
Bez ní bys totiž viděl
vlastní prázdné oči.

Naučili tě pochodovat,
držet krok s ostatními,
držet ústa zavřená
a srdce v poutech.
Řekli ti, že takhle vypadá klid.
Ale klid bez pravdy je jen ticho před vnitřním výkřikem.

Chtěl bys křičet.
Ne z bolesti –
z poznání, že nic z toho
nebylo skutečné.

Říkají ti: věř!
V boha, rodinu, řád.
Ale všechno je to jen rám
pro obraz, který nikdy nebyl namalován.
Plátno se trhá pod tíhou otázek.

Modlíš se.

Ne k Bohu,

ale ke stínům, které sis postavil,

aby ses nebál tmy.

Víra je náplast na hlubokou ránu,

jež krvácí bez ustání.

A každé dogma je pokus

zalepit rozpadající se svět.

Jenže svět nemůže držet při sobě,

protože nikdy nebyl celý.

Bouráš chrám,
pálíš dogmata,
žár ti otevírá oči –
a stejně nevidíš nic nového.
Jen jiné zdi. Jinou lež.

Závěr není katarze.
Je to ticho po zbytečných slovech.
Zůstalo jen vědomí, že
vše bylo jen cvičením v marnosti.

Stejně to zítra začne znovu.
Bez iluzí,
bez víry,
bez smyslu.
Jen ty
a marnost prázdnoty.

(Terezín - Malá pevnost)