Pod bodem mrazu

Otevři oči!
Uvidíš tvrdou zem
k níž se volným pádem blížíš.
Každým dnem padáš
volná jako pták
        takhle sis to přeci přála
        - klesat do oblak.
Plesk!
Bolelo to, malý červený flíčku?
Stesk?
Svoboda je chůze po úzkém zábradlí.
Je leden. A namrzlé zábradlí klouže..

Vteřiny

Sedíš u okna, hledíš ven
Vteřiny odkapávají
Teplo hučí v trubkách radiátoru
a venku teče Magistrála proudem.
Okolo tebe prochází život
Tiše, po špičkách,
aby se tě náhodou nedotknul.
Nikdo nezaklepe
Nikdo nezavolá (tvé jméno)

Náhle nesedíš, ležíš na tvrdé zemi
a zíráš na strop.
Teplo dál hučí v trubkách radiátoru
a venku teče Život proudem.
Nic se ne(z)mění
Strnulost automatiky zvyku
a tvého těla.
A vteřiny stále odkapávají

Zpívej!

Tak co, ptáčku, zazpíváš mi?
Zazpíváš mi písničku?
O smrti a o životě...
Zpívej! Aspoň chviličku!
Zpívej, nežli ulehneme
vedle sebe, já a ty.
Ty už znáš i druhou stranu.
Znáš na lásku záplaty?

Výsych

Ach, jak jsi krásná!
Až ticho kolem zpívá
a Slunce vychází na západní straně.
Na tebe, Tajemná, se dívá.
Bledne závistí!
Suché kamení v řece času teče.
A já?
Balancuji na až příliš tenké hraně,
rozřezáván napůl, před tebou v kleče.

Barel

Vyprázdněný barel citů
bloudí Prahou za úsvitu.
Bloumá sám, pryč utíká,
opit občas škytne.
Svět se ho již netýká,
z Nuseláku slítne.

Do smrti spolu...

Od první chvíle jste souzeni sobě,
jste jedna duše a jedno tělo.
Teď něco nového vyrůstá v tobě,
oba však víte, že víc by to chtělo.
Nic vás nerozdělí, v sebe věříte,
i kdyby celý svět stál proti vám!
Každý den spolu spíte i jíte,
ani smrt není důvod k obavám.
Svůj vztah si uhájíte stůj co stůj!
Jste Bohem spojeni.
Ty
a nádor tvůj!

Bludný

Zde jsme se setkali
Zde jsem tě hladil
Zde jsme se líbali
Zde jsem zradil...

Rita

Jmenuje se Rita,
je jí čerstvě sedm let.
Vždycky, když ji vidím, říkám:
"Rito, chci tě hned!"
Ona na to:
"Počkej do jara -
kdo si počká, ten se dočká!"
Počkám...
Jsem trpělivý starý kocour
a ona je fakt sexy kočka!

Budeš?

O dvě patra výš zas hlučně paří,
nová slečna v kuchyni si vaří,
za zdí lásky plný pá se páří...

Sedím v tichu svého pokoje
     - své cely -
pouze z jedné poloviny celý.
O cukr víc do čaje si dám,
budu opět hledat na obloze hvězdy.
Rozechvělý
     - nadále sám.

Oběť

Tak jsem tě objal
Nad Elbrus vyšlo Slunce
Ten třetí, co tam stál, řek:
"Ach lidé, chvalte Pána!"
Trochu ses třásla
Mně se zas zatajil dech
Pozdě? Hlavně ŽE!
Posvátný kousek rána.

Loučení

Leť si, ptáčku překrásný
do dálky neznámé.
Za patnáct Slunce západů
snad zas se shledáme...

PéEf

Vánoce nám přicházejí,
bude opět konec roku.
Již se ani nenaději,
kalendář se vynuluje,
zas utonu v beznaději.
Nezamáčknu slzu v oku,
v tichu kleknu do závějí.
Měsíc po obloze pluje,
za ním v myšlenkách svých spěji:
    Postavit se času toku!
    Přestat hrát svou roli v ději!
    Jaký smysl všeho tu je?
    Kde odpověď uvádějí?!
"Chvála Pánu na nebesích"
děti v matné dálce pěji.

Eko(ne)logická

Za život měl jsem zvířátek mnoho,
žádné z nich bohužel nežilo dlouho.
Příčiny úmrtí rozličné byly,
všechna však zemřela během pár chvílí.

První byl králíček překrásný, zubatý.
Měl jsem ho na víkend na pobyt u táty.
Z klece když vyskočil, divně se zatřásl,
třpyt v jeho očičkách najednou vyhasl,
zmenšil se na rozměr malého brouka,
upadl na záda, tlapkami třepotal,
smutně se koukal...
V minutě mrtev byl, téměř se vypařil.

Morčátko chlupaté bylo mé druhé,
druhý den od koupě však také tuhé.
V pokoji já totiž běhat ho nechal,
že bude skotačit marně jsem čekal.
Zaběhlo za velkou dřevěnou skříň,
z té skříně zazněl hlas:
"Morčátko, zhyň!"
Za skříní ouzko je, podivný podtlak,
z chudinky morčátka zbyl jenom protlak.

Třetím z těch miláčků nebohých mých,
bylo zas morčátko, krásné až hřích!
tu jeho krásu chtěl kamarád poznat,
tak jsem mu morčátko mailem chtěl poslat.
Adresát, předmět, odeslat teď,
soubor přiložen - morčátko, leť!
A tak jsem odeslal morčátko Ondrovi,
bláhově myslel jsem rychle že odpoví.
Odpověď přišla až druhý den kratičká,
z morčátka, že mu prý přišly jen očíčka...

Trh(a/á)n

Rozerván

Otřesen

Kde je Bůh?

Pevná zem?

Ztracený

Zmaten

Bezcenný..

Sám sobě katem.

Zapadlý v závěji,
zataven v plastu,
nemaje naději,
utopen v chlastu.

Schody

Kéž jsou všechny bytosti šťastné!

v tom dřevěném domku pod schody

Zde v poesii ticha je vše krásné

Svatých trojice je strážcem pohody.

Večer v noc se mění, je čas domů jíti

Po schodech stoupat vzhůru k výšinám

A s každým krokem slavit sílu žití

Čas dnešní noci patří pouze nám!

Stůjte!

Stůjte, domy panelové!

Požíráte zahrady

plné boží záhady!

Požíráte sad,

kam chodil jsem si hrát!

Požíráte minulost.

Kdy budete mít už dost?

Kolik zbývá luk a lesů,

čekajících až adresu

lukrativní dostanou?

Kampak vaše říše stresu

chapadla až dosáhnou?

Zatím ještě je kam utéct

kam se schovat, kde mít klid.

Nemuset se v městě upéct,

kůru stromů políbit,

běhat, skákat. žít a snít!

Avšak jednou, až vy, domy

poslední strom zhltnete,

nebude již jediného

veselého dítěte...

Nebe

Krásný den, modré nebe

Postrádám lásku, postrádám tebe

Stromy odkvétají, byť stále Slunce září

A já sním o úsměvu na tvé krásné tváři

Ač teplo vcelku je, mne v kostech zebe

Miluješ mne stále tak moc, jak já tebe?

Hráč

A tak hrál, krásně hrál,

písně zpíval.

Pořád hrál, dlouho hrál,

na svět se usmíval.

Ve dne hrál i v noci hrál

písně které z mládí znal.

Stál a hrál, do dáli hleděl,

víc než my on jistě věděl.

Chvíli se i smál -

to když strunu naladil,

lehce se pak usadil

a zbytek noci hrál.

Ony

Byly - a už nejsou -

přesně o tomhle je svět.

Byly - přijdou další -

tak proč ohlížet se zpět?

Byly - vše se mění -

ráno budeš zase sám.

Byly - teď ti zbývá snění -

věčný lásky chrám.

Návštěva

V důsledku většího rozsahu tohoto textu jej neumisťuji přímo zde, ale můžete si jej stáhnou ve formátu PDF kliknutím na tento odkaz.