Večerní Praha je podivná dáma.
Prochází ulicemi tichá, tajemná, sama.
Chytne tě. Nepustí. Ovládne. Omámí.
Noc tmavne na chodníku, vítr jí zpívá,
za všemi okny tma - z nich Praha se dívá.
Ukryta v podchodech, mlha ji halí,
je ti zas v patách. Už, už tě dohání!
Cítíš ji před sebou? Je za rohem! Je v tobě!
Ále...
vždyť jsi tu sám - mrtvý tlející v hrobě.
Jen ty a cinkot dvaadvacítky funící do kopce v dáli...
Ty a ulice. Nikdo víc - naštěstí?
Hnědý list javoru padá jí do vlasů a níž,
usíná kolébán - drcen - pod koly automobilu.
Ty kráčíš ulicí, její hebkou dlaň svíráš -
je chladná ač cítíš slabý pulz. Žije, to víš.
Tepe dosud životem, i když slabě. Zhasíná.
Pomalu a jistě se vytrácí. Nabrala špatný kurs.
Smrt je daň za život milionu a půl.
Jdeš nocí (s) Prahou. Šeptá - slyšíš?
Ševelí v světle lampy, ptá se jí:
ˆ"Zanecháš boje s nocí? Chce spát!"
Marná to snaha, nevládne již sama sobě,
natož lampě. Vládnou jiní v této době.
Praha do ulic jen s Měsícem vychází,
tajně a bázlivě. Krčí se v koutech zdí.
Doufá, že najde se. Tak nech ji jít.
Snad objeví modré (z) nebe nad vrstvou inverzní.
Chce zas i ve dne naplno žít!
Do ticha vykřikla! O pomoc volá!
Zvuk jejich vzlyků se nad domy vznáší.
Temná noc, Měsíc svítí. Zdánlivý klid.
Vnímáš tichý, pravidelný pláč.
- zvuk tak tichý, marný v hlučné době naší.
Ten zvuk, tak známý, již víš, co je zač.
To Praha pláče, krvácí!
Slyšíš zvony ve věžích kostelů bít.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za názor ;-)