Odcházíš

Odcházíš, světlo zhasíná
Každý z nás teď jinde usíná
Slunce zapadá, Měsíc vychází
Jednomu ten druhý neschází
Zdi padají, mosty hoří
Co láska stavěla, nenávist boří
Je ještě naděje? Je ještě "snad"?
Propast se otvírá,
dál mám tě rád...

Ptáče

Mrtvé ptáče - sotva vylétlo z hnízda -

se roztéká v poledním žáru na tvrdé zemi.
Ten malý plod úžasného kouzla lásky
se peče a škvaří, pohlcován lačnou půdou.
Jak fascinující výjev tvora, který měl štěstí!
Nezažilo hlad, žízeň, samotu, bolest a všechna další trápení světa.
Šťastné to ptáče! 

Tak mrtvé - tak svobodné!
Zemřelo včas.

Před usnutím

Mlčí

Zírá jasnýma modrýma očima

Krásná a tichá

Neřekne ani slovo.

   Nikdy nepromluví,

      pouze hledí

         a bude hledět

            navždy.

Její pohled rozerve tvou duši na kusy.

Chceš utéct, ale je pozdě...

Mrazivý a hluboký oceán dvou očí.

   Jsi paralyzován a ztracen

      v tichosti věčného objetí.

Usmála se?

Nikdy se neunaví

Bez jediného mrknutí

   pomalu dýchá,

      srdce jí tluče 

         tiše a chladně,

            ale uvnitř je mrtvá.

Srdcežal

Chladnoucí vzpomínky na letní dny
zahrabávám do podzimního listí.
Snad zakoření a na konci příštího jara
z nich vyroste krásné nové léto...

Vzpomínky na bolest jsou jako vlny -
jedna za druhou přicházejí a odcházejí.
Příboj tebou háže o skaliska jako s míčkem.
Říkáš si u každé z těch vln:

"Je to ta poslední? 

Teď už to přestane a moře času a prostoru se uklidní?
Nebo mě tato poslední vlna roztříští nadobro?"

Bouře však stále trvá,

vlnobití je bez konce...

Křeček

Jíst, pít, srát a spát -

uzavřený koloběh dotažený k dokonalosti -
v konečném součtu nezbyde nic.
Jak moc se lišíš od křečka běhajícího v kolečku uvnitř akvárka?
Oba čekáte, až se shůry snese boží ruka,
která vás vysvobodí a přenese někam jinam,
kamkoliv jinam!
Ale ona ruka nikde a tak dál běháte,
minuty, hodiny, měsíce...
Někdy už už věříš, že jsi našel lék,
ale je to jen nová, silnější droga,
abys zvládl běhat v kolečku další týdny a roky,
po zbytek života.

Jíst, pít, srát, spát,
párkrát se pomilovat
a nakonec chcípnout -
to je celé to hluboké tajemství života a vesmíru.

Báseň napsaná, smazaná

 

Na spalovnu je ještě brzy!

Jsi panenka z popelnice.
Stokrát použitá,

stokrát odhozená,

stokrát recyklovaná.

A přesto všechno
se pro tebe nořím
do největších sraček,
abych tě vytáhl.

Nákaza

Velký černý pes
rdousí a trhá na cucky
vůli, soudnost a všechna pravidla.
Vlkodlačí podstata lásky
probuzená za úplňku,
touží ulovit a získat,
drápat a kousat,
uštvat a pokořit.
Plně nasycena klidně usíná
a ráno jakoby nic.
Jak velká je tvá smečka?

Nakažen slovem, nakažen polibkem,
šipka mířená přesně do středu srdce.
"Pactum aeternum signatum est",
prastaré a věčné spojení.
Až opět uslyším tvé volání,
poběžím za ním bez rozmyslu.
Nelze odolat, je to silnější než já.
Jak moho se může skrývat
v tom nejnižším z pudů!

Listí

Dlouho jsi neviděl Slunce, je ráno nebo noc?

Prudký poryv větru víří hustou mlhu,
sfoukává svíčky, unáší mračna suchých listů.
Mrtvé listy - karikatura dávného života -
letí zmrzlým ne-časem do Hádovy říše.

Mezi nimi se s burácením prohání
čtyři jezdci bezvýznamné osobní apokalypsy:

    Láska

    Radost
    Naděje 

    Víra

Odlétají.

Žij a nech žít?
Zemři a nech zemřít.

Okamžik pro lásku

Anonymní chvíle uprostřed noci
Bezčasé zmatení ospalých smyslů
Soumrak dávno pokořen tmou, rozbřesk v nedohlednu
To je ten správný okamžik pro lásku,
to je ten okamžik, na který čeká.

Leží vedle mne, nahá a krásná
Hledím jí do očí, držím ji za ruku
Hraje si s měsíčním stříbrem ve vlasech

Magický věčný okamžik tiché něhy -

společná chvíle, která je jen a jen naše.

Odchází vždy s prvním ranním paprskem
Probouzím se opět sám, vedlejší lůžko netknuté
Vím ale, že nebyla pouhým snem opuštěné mysli!
Cítím stále pronikavý pohled tmavých očí,
tajemný svůdný úsměv na dokonalé tváři,
omamný něžný dotyk chladných prstů.
Byla tu! Má milá. Náš okamžik pro lásku!

Přijde dnes snad s temnem noci zas
Má krásná, tichá a věrná noční společnice

„Dívenka překrásná 

láskou se trápila,

do vody skočila, 

nechtěla žít.

Dušička nešťastná

do nebe nesměla,

po nocích bloudí,

chce nalézt klid."

Město plné krys

První den jest ve znamení nehybné smrti.
Druhý den horké Slunce vypaluje temná očka.
Třetího dne mrtvé tělo opět ožívá, nafukuje se a
čtvrtým dnem začíná tančit hostinou tisíců hostů.
Pátý a šestý den vrcholí oslavy života (a) smrti,
aby sedmým dnem nastal konečný odpočinek.

Zbývá jen postupně sesychající hmota.

Po mnoho dalších dní se bude vpíjet do pórů města, 

až se stane jeho věčnou součástí,
dalším střípkem mozaiky z mrtvých těl 

ve městě plném krys.

Když ticho zpívá

Nejhorší je první vpich -
ten okamžik, který nečekáš.
Bolí to
a tělo, srdce i duše se brání.
Ale jakmile se Tvá krev spravně naředí,
začne to být mnohem snesitelnější,
příjemné, opojné, naplňující.
Pak už jen ten lehký (pře)tlak v celém těle,
jak Tě to naplňuje.
A když jsi zcela nasycen,
temnota se rozzáří tisícem barev.
Ticho zpívá a prázdnota tančí!

Kometa

V kapce slzy topí se láska,
co roky rodí se, vteřinu praská.
Překrásná kometa, vpadla mi do léta,
prolétla kolem a mizí v dáli.
Kometou krutá je osudu odveta,
sám v chladu noci ptám se zda-li
vrátíš se ještě do mého žití
nebo tě jiný hvězdář chytí?

Perníková chaloupka

Temné město
Křičící zákoutí
Perníkové město
Chaloupka zve
Baba láká
A ruce sevřené kráčí do dáli
Uhýbají, ale ty jdeš středem
Budeš spálen
Máš hlad
Chuť
na něco sladkého
Kaloricky to nevychází,
ale stejně toužíš
Tak jako už dlouho ne.

Fénix

Popel a prach, nicota, strach.
Končí žití. Dál (spolu) není možné jíti.
Tíhou viny svalen, láskou spálen
"Sbohem, milovaná!",
voláš ve vteřině poslední,
naposledy v mysli letíš k ní.
Je konec. Opět ses sem dostal.
Jako Fénix musíš shořet, abys znovu povstal.

Láska vše překoná?

Sotva pár týdnů, co ještě tu spala.
Rozverný večer, noc plná vášně.
Tak dlouho problémy pod práh cpala,
až o ně zakopla. "Myslíš, že znáš mě?",
řekla a jen jsi se díval jak odchází.
"Přijdu si pro věci, nepiš, chci klid".
Vytrvat v srdci svém sílu nachází
jen jeden z vás. Ona prostě chce jít.

Dnes dívka známá, však nyní již cizí,
odváží poslední věci.
Mávne ti naposled, řekne: "Čau", zmizí.
Láska vše překoná? Kecy!

Domů

Zastavit se a vychutnat si zhasnutí posledního okna v paneláku
Jít středem silnice, tak jako kdysi, tak jako vždy
Protože ta cesta se nemění
Autopilot života tě přivede vždy do cíle
Až jsi kdekoliv
S kýmkoliv
I když vypijes klidně o hodně víc než jsi původně plánoval
Tahle cesta 

    tě vždy dovede

        domů

Nádech

Vše je vždy naposled.

    Nádech.
TEĎ už není, neexistuje, už je to KDYSI.
Došlo ti to?!

Tahle myšlenka zabolela, ale jen trochu...
Rozhodně méně než každá další vteřina od této chvíle.
Dosud jsi se minutu za minutou rodil a dozrával k tomuto poznání.
Teď už ale víš, že každou jedinečnou, neopakovatelnou, konečnou minutou umíráš.

Jediné co stojí mezi tebou a koncem je nádech. 

Každý nádech oddaluje tvůj konec o několik minut.  

Ale dech se ti víc a víc krátí.

    Výdech.
Proč se znovu nadechnout?

Kapka

Odešla jsi do chladu zimní noci.
Změnila jsi se ve shluk vloček
a mrazivý vítr tě odvál daleko od našeho prahu.
S ranním sluncem jsi roztála a odtekla
daleko, předaleko do hlubokého moře.
Je vůbec možné nalézt kapku v oceánu?
A přesto to zkouším!

Večerní město

Večerní město zalité Sluncem
uléhá ke spánku, začíná snít.
Ulicí kráčí nemaje cíle
muž, který ztratil touhu dál žít.

Dosud mu proudí v žilách krev rudá
srdce však chladné, v mysli žal roste.
Sbírka chvil radostných děsivě chudá,
k zemi sláb padá zas, opět, po sté!

V záchvatu marnosti slzy se derou
a tiché město mlčky přihlíží.
Kolik je těch, co se s osudem perou
ve ztichlých iluzích měst bez potíží?