Cesta je cíl

Ocitám se v lese, v temném hvozdu plném statných dubů, těžko říci kde. Stojím na cestě, vedoucí odnikud nikam vprostřed hlubokého úvozu. Na sobě mám jakési podivné, téměř směšně vzhlížející oblečení - šat z věků dávno minulých. Vítr se hbitě prohání v korunách mohutných stromů a veselý ptačí zpěv doléhá k mým uším ze všech koutů tohoto krásného místa. Nevím, kdo jsem, kde jsem, proč jsem na cestě? Cítím jen kdesi uvnitř, že mám jíti dál, silné nutkání a touhu pokračovat po cestě v cestě lesem. Doufám, že snad v cíli pochopím význam této cesty.

Kráčím proto kupředu, chvíli stoupám, pak zas klesám, cesta se klikatí úvozem a nabízí mi snadný průchod mezi spletí majestátních kmenů. Tu zahlédnu srnu, jak mizí v dáli v houštině, tu zas ptáček za zpěvu nové písně přeletí těsně nad mou hlavou. Toto místo by se dalo nazvat idylickým rájem. Je tu však něco, co mi nedovolí plně si vychutnat onu krásu, jakýsi podivný pocit, vnitřní hlas, ženoucí mne vpřed, nutící mne pospíšit si, abych... Abych co? Nevím, nemám tolik času přemýšlet nad účelem své cesty.

     Běžím!

Jak se to stalo? Jak dlouho již běžím? Nohy samy se mi rozeběhly a nesou mne rychle kamsi v neznámo přede mnou. Les se náhle rozestupuje, stromy předávají vládu travinám, a já v narůstajícím jasu počínám rozeznávat obrysy budovy, ne, není jen jedna, dvou budov. Dobíhám udýchán až na samotný okraj lesa, na křižovatku cest, a otevírá se přede mnou úchvatná scenérie - majestátní třípatrový dřevěný hostinec, vedle veliká stodola, slyšitelně plná dobytka a koní, a opodál za těmito budovami malebný rybník, obklopený taktéž okrajem lesa, z něhož přicházím. Všude je plno různorodých lidí, ve změti hlasů a jazyků není možno rozeznat jeden určitý. Lidé, kupci, poutníci přicházejí ze všech směrů a jiní naopak odcházejí pokračovat ve své pouti kamsi za obzor. Vůně právě pečeného selete a cinkot korbelů plných piva, veselý smích a hudba, to vše se dle zvuků přicházejících z vnitřku ukrývá uvnitř tohoto požehnaného místa na okraji temného lesa.

Opět je tu však ten zvláštní pocit uvnitř mne, stejně tak jako v lese, ani zde si totiž nedokáži naplno užívat tuto jistě krásnou chvíli, nenaplňuje mne pocitem štěstí ani radosti z toho, že bude kde jíst a spát. Stále po něčem toužím, něco mi schází, za něčím spěchám. Nebo snad... za někým?

     Hledám!

Opět zjišťuji, že nejsem pánem svého těla. Přistihuji sám sebe, jak mé oči naprosto bez ovládání vůlí hledají mezi lidmi někoho určitého. Jako lovecký pes, který chytil stopu, tak i já pozoruji, rozeznávám, všímám si a toužím najít. Najít koho? Rozum nedokáže zodpovědět tuto otázku, oči však očividně vědí, koho hledají. Kdo je tedy ovládá, když ne rozum? Duše? Srdce? Osud?

Bohatě oblečení kupci, jejich o poznání méně honosně odění sluhové a přisluhovači, měšťané na cestách, udýchaní poslové v půli cesty, zarostlí a vážení poutníci z dalekých míst - nikdo z této pestrobarevné mozaiky lidí neuspokojí mou touhu po nalezení cíle své cesty. Začínám nevěřit. Co když jsem na špatném místě? Co když hledám marně? Když tu náhle...

     ONA!

Ano, mé oči se zastavují na tváři, viděné však jen na vteřinu, a poté rychle mizející v davu ostatních osob. Byla to dívka, cíl hledání mého zraku, cíl mé cesty, ach, jak je překrásná! A opět ji spatřuji, nyní oknem, je uvnitř hostince, mezi hosty - je zde nejspíše služebnou. Ladně se pohybuje, téměř tančí mezi neurvalými muži, mezi poloopitými barbary září jako růže mezi bodláčím. Jak krásná je její tvář, jak sličné tvary jejího těla, jak blízká její duše k duši mé! Vím, že jsem ji nikdy předtím neviděl, vím však také, že ona je tou, za kterou jsem se hnal po lesní cestě, ona je tou, kterou jsem tak dlouho hledal mezi všemi - ona je cílem mé cesty - a vnitřní hlas mi dává za pravdu. Zůstanu tedy zde, ubytuji se a pokusím se dostat se k ní tak blízko, jak to jen jde. Pokusím se získat ji, cítím, že k sobě patříme, toužím se jí dotknout a pevně ji sevřít ve svém náručí. Ona je mou druhou polovinou!

Už už se chystám vykonat pár posledních kroků ke vstupu od hostince, pár kroků, posledních několik metrů, dělících mne od ní, když tu mne náhle jakási síla nutí pohlédnout k rybníku. Houští na okraji lesa na jeho druhém břehu nyní vypadá jinak než před chvílí... Pochmurné, nepřátelské, je v něm cítit jakési napětí. Mám z něho strach. Hýbe se! Vítr jen? Můj sluch zbystřil a já slyším praskat větvičky! Něco tam je! Nebo... někdo?!

     Nebezpečí!

Zas ten pocit, vnitřní hlas, má jediná dosavadní jistota, varuje mne! Za křovím, ve skrytu okraje lesa, je nebezpečí! Obrovské nebezpečí, cítím to! Sama smrt se rozhodla dnes v tomto hostinci ubytovat! Musím varovat ostatní hosty. Je tu přeci spousta silných mužů, jistě se ubráníme, ještě je čas, můžeme se připravit. Stačí je jen varovat... Vykřiknout, upozornit!

Snažím se křičet, ale z mých úst nevychází ani hláska... Otevírám pusu dokořán, uvnitř hlavy rezonuje můj varovný výkřik, avšak z úst se line pouze neslyšitelný výkřik umírající ryby.... Jsem němý, ale od kdy? Promluvit jsem se pokusil vlastně až nyní, co když jsem tedy němým již od narození? Nebo nynější strach mi sevřel hrdlo mocnou silou? Není nyní čas na přemýšlení o původu mé němoty. Nemohu-li ostatní varovat křikem, tedy alespoň k nim doběhnu, upozorním je, ukáži směrem, kde číhá skrytá smrt! Tedy mířím k nejbližší skupince osob postávajících nedaleko mne v družném veselém hovoru a vrážím do jednoho z mužů. Ten mne hrubě odstrkuje a nestydí se mne označit rozličnými názvy. Ukazuji směrem k rybníku, poskakuji, mávám jim před očima, ale jen se mi smějí, mají mne za němého blázna... Zabráni ve svůj rozhovor odmítají i ostatní věnovat chvilku vyslyšení varování. Po čtvrtém pokusu o pootočení zraku alespoň jediného hosta vzdávám tuto snahu. Není přeci čas na marné přesvědčování!

Rozhoduji se zachránit alespoň to nejcennější, co se zde nachází, vzácný poklad, svou právě nalezenou růži! Jestliže má býti osud všech přítomných zpečetěn, pak alespoň ona musí býti zachráněna! Nesmím ji ztratit, ne teď, sotva jsem ji nalezl! Opět se otáčím směrem ke dveřím vedoucím k mému pokladu. Krok, druhý, třetí... sahám na kliku.

     Pozdě však!

Něco za mnou krátce zasvištělo a já cítím nejprve bodavou, po chvíli pálivou bolest, která počíná pod levou lopatkou, avšak postupně se zmocňuje zad, paže, nakonec celého mého těla. Poznávám, že do mne vstoupil hrot čehosi tenkého, zato však velmi ostrého... Svaly mi ztuhly v bolestivé křeči a já klesám na kolena, pouštím kliku, kterou již nedokáži stisknout. Padám ze schodů a dopadám přímo mezi hlouček skotačících dětí. Ty se dávají do děsivého křiku, ostatně, jak si nyní uvědomuji, stejně jako všichni ostatní přihlížející. Nikdo z nich však nespočívá zrakem na mém v křeči ztuhlém těle. Nikdo nekřičí zděšen mým současným stavem! Oči všech jsou upřeny jinam... Tam, kam měly být upřeny o několik minut dříve! Ležím na boku a trpím neuvěřitelnou bolestí. Cítím, že mne opouští i poslední zbytek sil. Zrak ale ještě slouží, a tak je mi souzeno státi se nehybným pozorovatelem. Jsem odsouzen státi se němým a nehybným svědkem, jehož svědectví se však nikdy k nikomu nedostane, neboť i ono se za krátký čas spolu s mou duší vznese kamsi... Kam? Průzory mezi pohybujícími se nohami zděšeně pobíhajících lidí vidím to, co jsem jako první tušil, to, před čím jsem se je všechny snažil zachránit, to, co i je v krátké době připraví o vše...

     Přicházejí!

Ono děsivě nepřátelské houští na druhé straně rybníku se rozestoupilo a před zraky všech vystoupila sama smrt, mající podobu krvelačné armády... Bože, to snad ani nejsou lidské bytosti! Jejich těla mají sice nepatrné náznaky těl lidských, avšak jsou přetvořena v hrůzostrašné tvary, patrně nesčetnými boji a zraněními v nich utrženými. Jejich zbroj je vytvořena ze zbytků těl, snad jejich dřívějších obětí, nejnovější části dokonce ještě zdobí čerstvá krev! Tyto děsivé kreatury snad přicházejí ze samotných pekel!

Všude kolem mne vypuká panika, lidé bez rozdílu postavení či povolání se za skličujícího křiku bezbranných dávají na útěk. Kolik hovorů zůstává nedokončených, kolik lidí se již nikdy spolu nesejde, aby u korbele piva či medoviny probrali starosti všedního dne? Slabší jsou odstrkáváni silnějšími, pár jich dokonce padá na zem a ostatní, v touze zachránit si alespoň svůj život, se neštítí dokončit svůj krok, byť by třeba dopadal na ony padlé. I na mne pár těžkých nohou dopadne - bolest jimi způsobená však není ničím ve srovnání s bolestí, která se v mém těle uhnízdila před chvílí. A kdo by se také mohl na ty vyděšené ubožáky zlobit? Oni ještě svůj život zachránit mohou... Snad... Jim ještě v útěku pomáhá naděje na záchranu. Přes ohlušující křik, mísící se s pláčem dětí a sténáním padlých, je slyšet ještě jiné zvuky - zvuky svištících šípů, mrštných háďat přinášejících bolest a utrpění. Nyní nemám pochyb, že jeden se před chvílí zabydlel i v mém těle a nyní vítá své bratry, kteří si také hledají cíle. Hledají si svá hnízda, do nichž nakladou vejce pekelných fénixů - poslů jisté smrti.

Na rozdupané zemi přibývá těl... Nejsou to již lidé, nikdy více nebudou - jsou to již jen a pouze těla, mrtvé schránky bez života. Tyto kusy masa dopadají těžce a často již bezvládně jako stromy v lese, které právě podřízla ostrá pila. Tato těla již nikdy více nevykřiknou, nevzdechnou... neožijí!

     Umírám!

Kde je ona?! Ne, ona se nesmí státi další obětí, bezbranným cílem letícího šípu! Ona musí zůstat živou! Cítím neuvěřitelnou bezmoc, nemožnost zachránit svou růži. Nedokáži ovládat své tělo, ještě před pár chvilkami tak silné a samostatné, nyní ale jen bezvládně ležící vedle mrtvých. Cítím, jak se obrazy slévají a děsivě se deformují. Vše kolem mne se rozmazává. Podivná mlha obklopuje svět kolem mne a já přestávám vnímat. Křik mizí. Bolest mizí. Život mizí.

     Ne nyní!

Dlouho jsem spal a nevnímal nic z děsů, které se kolem mne udály. Nyní znovu cítím, otevírám oči a nechápu. Vždyť jsem zemřel?! Kam zmizela bolest? Necítím nic. Ležím na zemi tak, jak jsem předtím padl. Rozhlížím se kolem sebe. Vlna smrti a utrpení se převalila přes toto kdysi tak poklidné místo a zanechala po sobě jen spoušť a zmar. Z mohutné budovy šlehají vysoké plameny a postupně se mění v černočernou kupu spáleného dřeva, uhořelých nadějí a životů... Těla mrtvých byla obrána o vše a ponechána poslednímu soudu ústy dravé zvěře z lesů. Smrtelný puch a skličující ticho samoty mnou prostupují. Nachází se někde v této směsici masa, krve a kostí i... Prosím, snad ne! Má růže nesmí uvadnout! Zvedám se. Ach, jak překvapivě snadno se stavím na nohy. Kam zmizela únava?

Co to?! Mé tělo zůstává ležet bezvládně na zemi. Já však stojím! Hmota, prázdná schránka pode mnou již není já! Bylo přerušeno spojení mezi duší a tělem. Vnitřní hlas je i nyní moudřejší než já a praví, že jsem před chvílí skutečně zemřel, nebylo mi však dovoleno odejít. Má existence na tomto světě má tedy stále smysl? Patrně ano. Má stejný smysl, jako měla od chvíle, kdy jsem se ocitl v onom temném lese. Najít JI! To znamená, že musí být stále naživu! Bez těla jsem ale bezmocný. To mé však bylo poničeno natolik, že se do něj již nedá vstoupit. Proto procházím a hledám nějaké jiné, které by snad ještě šlo použít... Až ho naleznu, vstoupím do něj a počkám, než se uzdraví a nabere síly. Poté budu pokračovat ve své pouti tímto neznámým světem a kamkoliv mne mé kroky zavedou, budu hledat JI!

     Nyní již znám svůj cíl!