Štítky

sobota 16. února 2013

Rozvíjej se, poupátko

     Asi nikdo z nás nikdy nezjistí, kdo z lidí vytvořil pravidlo, že v chemických laboratořích nesměly být květiny. Jisté je jen to, že se jím řídila drtivá většina vzdělávacích ústavů. Nikoliv však všechny. Naštěstí. Kdysi kdesi, uprostřed překrásné české kotliny, bylo naprosto běžné a neoriginální vzdělávací zařízení a v něm vcelku klasická chemická laboratoř. Zařízení nebylo nejnovější, avšak pečlivě bíle natřené a přelakované, u stěny bez oken obří skříň se zástupy baněk, baněček, zkumavek, destilačních a jiných přístrojů a spoustou dalšího potřebného vybavení. Jednolitost protější stěny byla narušena třemi velkými okny, která přiváděla do místnosti světlo. Každé okno pevně chránila ocelová mříž, jejímž účelem bylo nevpustit nikoho dovnitř a v případě výbuchu zabránit, aby školní majetek a žáci opustili laboratoř po trajektorii balistické křivky. Inu, na první pohled laboratoř jako každá jiná. Od ostatních místností s podobným účelem se tato lišila právě v nedodržování onoho pravidla o rostlinách v chemických laboratořích. Proto, když první pohled vystřídal pohled druhý, pozorovatel spatřil na pojízdném stolku u okna v rohu místnosti několik zelených rostlin. Přivezl je sem již před mnoha měsíci stařičký chemikář z důvodu provádění jakýchsi důkazů fotosyntézy, avšak než stihl pokus se žáky provést, rozstonal se a nemoc ho zachvátila natolik, že musel s učitelstvím skončit a odebral se do léčebny. Rostliny tak byly ponechány svému osudu, dokonce po čase dostaly jejich květináče inventární čísla, čímž se staly stálou výbavou místnosti.
     Od doby, kdy se v laboratoři poprvé zazelenalo, uplynuly týdny a měsíce, během nichž pilní studenti provedli nespočet chemických pokusů, důkazů a reakcí, přičemž konečným výsledkem většiny z nich byl nějaký, studenty s nadšením očekávaný, produkt - chemicky těžko specifikovatelná směs všemožných činidel, neuvěřitelný mix, který se nacházel často jen kousek od popření všech zákonů jakékoliv přírodní vědy. Jen v několika málo případech se profesorům podařilo tyto mimoosnovní pokusy studentů odhalit a patřičně potrestat důrazným poučením o bezpečnosti práce. V mnohem větším počtu případů tomu tak nebylo a produkt mohl vesele vzniknout. Zkumavka s produktem poté putovala z ruky do ruky. Tento řetěz měl ovšem vždy svůj konec a tak majitel poslední ruky, do níž se zkumavka dostala, musel nutně vyřešit známý nerudovský problém “Kam s ním?”. Mladá mysl studentská dokáže podobné otázky řešit s až překvapivou rychlostí, praktičností a nemalou dávkou škodolibé touhy “to” ještě nějak zužitkovat. Není se proto čemu divit, když vám prozradím, že obsah zkumavek končil v devadesáti devíti procentech případů v některém z přítomných květináčů. Rostliny neměly příliš na výběr, a protože trpěly neustálým nedostatkem tradičního způsobu zalévání, nasávaly vše, co jim šikovní studenti namíchali. Všelijak se to v nich mísilo, reagovalo, vznikalo a zanikalo, vypařovalo se, kvasilo a za přispění tepla a světla od slunce se počaly dít podivuhodné věci. Pravda, bylo mezi rostlinami i několik obětí, které však jen podnítily škodolibé studenty v ještě intenzivnější zálivce ostatních rostlin. Jedna z rostlin ale byla zvláštní nejen proto, že jako jediná byla opatřena cedulkou s latinským názvem Sansevieria trifasciata, ale i tím, že se od studentů dočkala natolik zajímavé směsice chemických koktejlů, že reakce v ní probíhaly naprosto jiným způsobem, než v jejích zelených kamarádkách. Tak se jednoho dne stalo něco, co nemůže nikdo zdůvodnit žádnou teorií - věc, odporující naprosto všem poznatkům jakékoliv vědy. V oné běžné laboratoři uprostřed Čech se jednoho slunečného jarního rána udál zázrak, který však nikdo ze studentů ani sebestudovanějších profesorů nezaznamenal. Rostlina ožila.
     Žije-li něco, stává se z toho někdo a každý někdo si zaslouží jméno. Říkejme tedy oné rostlině, vycházeje z latinského názvu, třeba Sansa. Zpočátku nebyl její život nijak světoborný - projevoval se jen tím, že Sansa tušila, že je. Měla jakousi mlhavou představu, že ona je ona a to kolem ona není. Nebylo to nic převratného a přeci, kdyby to někdo věděl, bylo by to rozpitváno na tisících stranách odborných publikací všech zemí světa. On to ale nikdo nevěděl. Věděla to pouze Sansa a byla si toho vědoma den ode dne více a více. Po uvědomění si sama sebe následovalo poznání, že není asi až tak úplně běžné, aby si toto rostlina uvědomovala. Nebylo by tedy moudré na to nějak zvláštně upozorňovat, alespoň ne prozatím, když je teprve na počátku - naučila se totiž už chápat pojem času a bytí. Dařilo se jí přímo skvěle a tak se vyvíjela a během laboratorních prací se učila spolu se studenty. „Co je na všech těch chemických reakcích tak složitého? Jak to ti studenti mohou nechápat?”, napadalo ji častokrát. Pro ni totiž chemie a biologie bylo něco běžného, něco co znala, co bylo zakódováno hluboko v ní, v každé její buňce. Z tohoto důvodu začala studenty, kteří pro ni znamenali všechny lidi na Zemi, považovat za hloupé, pomalé a nechápavé. Uvědomovala si už nyní také to, že když některá z jejích zelených sester zhnědne nebo se dokonce jinak zbarví a začne se scvrkávat, není to znamení zdravého vývoje, ba spíše naopak. Netrvalo jí dlouho a dovtípila se, že se toto s jejími sestrami děje poté, co je studenti zalijí určitou kombinací produktů. Nemohla sudentům bohužel zabránit, aby tak činili, a tak jen tiše trpěla a soucítila s každou zemřelou rostlinou. Brzy začala považovat lidi za zlé a kruté tvory. Poznala tak spoustu nových pocitů - zlost, zlobu, vztek a touhu po spravedlivé pomstě. Jakkoliv byla rozhodnutá něco s ubližováním rostlinám udělat, byla bezmocná. Jednu obrovskou výhodu oproti ní totiž lidé měli - schopnost volného, svobodného pohybu.
     Umění pohybu bylo to, co Sanse nejvíce chybělo, a proto se rozhodla naučit se i toto. Toužila se lidem vyrovnat i v jejich poslední velké výhodě. Poté by mohla započít boj za práva rostlin, o kterém po nocích tolikrát snila. Bohužel touha, sic bývá často považována za polovinu úspěchu, rostlině moc nestačila a ani její životní cyklus tomuto nebyl příliš nakloněn. Přes den se pohybu učit nemohla - to by ji určitě někdo zahlédl - a v noci, bez dostatku slunečního záření, byla její celková výkonnost dosti oslabena. Za mřížemi v oknech si připadala jako ve vězení a únik z něj se pro ni nyní stal otázkou života a smrti. Měla štěstí na to, že byla rostlinou vytrvalou. Tato její vlastnost, hnána navíc onou touhou, počala po dalších pár týdnech přinášet první ovoce. Pohnula nejtenčím kořínkem. Pak špičkou listu. Celým listem. Naučila se dokonce lépe hospodařit s vodou a energií a hýbat i vícero svými částmi najednou!
     Nastalo opět jaro. Sansa nyní zvládala pohyb v rámci květináče i v noci. Už už se chystala vyhrabat z hlíny a rozeběhnout - pardon - rozlistit se po laboratoři vstříc novému svobodnému životu, když si uvědomila krutou pravdu, jež ji velice zarmoutila. „Nemůžu být bez zeminy a vody. Nejde to, prostě to není možné, ne déle než pár minut.” Zkusila to jen na chvilku a okamžitě pocítila, jak jí rychle ubývají síly, jen tak tak, že se dokázala vrátit zpět. Za možnost žití platila daň v podobě potřeby neustálého přísunu živin, které bez půdy neměla šanci získat. I přes poctivý trénink dokázala bez zeminy vydržet pouze několik minut. Musela tedy vymyslet způsob, jak se dostat ven, aniž by na delší dobu opustila květináč.
     Prvním pokusem bylo, že se v noci tolik rozkývala, až i s květináčem spadla na zem a ten se rozbil. Doufala, že ji naštvaná uklízečka prohodí mezi mřížemi a Sansa se tak dostane na školní zahrádku, která se rozprostírá přímo pod okny laboratoře. Nestalo se tak. Uklízečka vyhodila oknem ven jednu ze Sansiných sester v již značné fázi rozkladu a umístila Sansu do právě uvolněného květináče. Pokusem číslo dvě byla snaha zalíbit se některému z profesorů. Věřila, že když si ji zamiluje, odnese si ji domů nebo alespoň do kabinetu, a ona tak získá šanci dostat se přinejmenším do jiné místnosti. Tam třeba budou pro útěk příhodnější podmínky. Veškerou svou energii tak směřovala do růstu, sílení a dokonce se jí povedlo i udělat malý, avšak nádherný kvítek. Uklízečka, která již zhatila její plán číslo jedna, ale nemilosrdně rozdupala na prach i plán druhý. Poté, co viděla, jak se Sanse u okna daří o mnoho více než ostatním členkám zelené party, vyplulo na povrch uklízeččino sociální cítění a přesunula všechny ostatní rostliny blíže k oknu, „Aby si toho sluníčka taky trochu užily”. Sansu umístila až za ně, úplně do rohu. Tímto svým záškodnickým činem vysloužila uklízečkám první místo v Sansině seznamu nepřátel rostlin.
     Svoboda se však nakonec přiblížila i bez vymýšlení nějakého složitého plánu a vlastně úplnou náhodou. Studenti prováděli jednu z rizikovějších laboratorních prací, a jak je v takovýchto chvílích téměř pravidlem, nastal výbuch. Přesněji řečeno exploze, v jejímž důsledku podivná polotuhá rudá hmota opustila skleněnou baňku a rozletěla se všude po laboratoři. Ulpěla nejen na překvapených studentech a profesorovi, ale i na nábytku a vybavení laboratoře. Po hledání viníka a zjištění, že jím byl sám profesor, byla celá záležitost víceméně zametena pod koberec, měla ale za následek potřebu znovu veškerý nábytek natřít a nalakovat. Tak byla laboratoř vyklízena. Studenti vynášeli na chodbu vybavení i pár stále ještě přežívajících rostlin, mezi nimi samozřejmě i Sansu. Studenti jsou tvorové od přírody nepříliš důslední a povel “doneste rostliny do prvního patra” byl proto v jejich hlavách pochopen jako “položte je někam na chodbu”. Rostliny tedy nalezly nové stanoviště jen kousek od hlavního vstupu do budovy a pro Sansu se naskytla příležitost, která se již nikdy nemusela opakovat. Pan školník byl totiž velmi šikovný a pracovitý a hrozilo, že laboratoř bude vymalována velice brzy, a Sansa prožije ve svém vězení celý zbytek svého zázračného života. První den pozorovala cyklus vyučovacích hodin a přestávek a druhý den již věděla, že během vyučování po chodbě téměř nikdo nechodí. Školník navíc pořád odbíhal ven pro barvy a laky a aby nemusel neustále otvírat a zavírat, vložil pod dveře klínek, a ty tak zůstaly úplně otevřené. „Teď nebo nikdy!”, řekla si a odhodlala se k činu. Přehoupla se přes okraj květináče a vyrazila k hlavním dveřím, za nimiž tušila svobodu, volnost, svět! Byla sama překvapena, jak snadno se jí pohybuje a uvědomila si, že pohyb mimo květináč zatím trénovala vždy pouze ve tmě. Nyní však bylo pravé poledne. Cítila sice, že jí síly ubývají, přesto pevně věřila, že svého cíle dosáhne.
     Za dveřmi čekalo něco, co si nedokázala představit ani ve svých nejdivočejších fantaziích. Byl tu svobodný svět, plný světel, barev, vůní a vjemů. Toužila zastavit se, vychutnat si tento první okamžik nové kapitoly svého žití. Věděla ale také, že kdyby ji zde někdo našel, mohla by se tato chvíle stát okamžikem posledním. Navíc síly povážlivě ubývaly a Sansa cítila, jak se vjemy začínají vzdalovat a tlumit. To rozhodně nebylo dobré znamení. Dolistila se tedy k prvnímu záhonku a skryla se do nitra keříku, který zde rostl. Zakořenila a počala doplňovat ztracené živiny. Teprve nyní přišel správný čas pro radost z úspěšného úniku. Zde venku bylo vše o tolik silnější a intenzivnější! Z této půdy získávala mnohem více živin i vody a i slunce jí dodávalo překvapivě více energie. „To je to, po čem jsem tolik toužila. Ne, tohle je ještě krásnější!” Bylo to totiž přesně to, co jí umožnilo uskutečnit další část plánu. Nyní měla celý svět na dosah.
     Uběhl měsíc a Sansa poctivě rostla a sílila. Poznala, že zde, bez zásahů lidí, vše krásně funguje a vzájemně se doplňuje - mikroby, žížaly, ostatní rostliny - vše je spolu pevně provázáno a navzájem si pomáhá. Takovýto svět se jí líbil a rozhodla se, že je pravý čas začít za něj bojovat. „Za svět bez lidí!“ Přelistila se na místo, kde bylo více světla, a zahájila proces množení. Toto jí nikdo nemusel učit, věděla instinktivně naprosto přesně, co je k tomu potřeba. Jaro stále ještě trvalo, slunce překrásně zalévalo krajinu svým svitem, proto vytvořila oddenky, a ty jemně zapustila pod zem. Do nově vzniklých rostlinek vložila veškeré své znalosti a zkušenosti, čímž jim ušetřila zdlouhavé učení se všeho, co musela ona. Nové rostlinky již od narození znaly svého lidského nepřítele i Sansin plán. Veškerý následující čas věnovala péči o své malé potomky, chránila je před škůdci, což se ukázalo jako skvělá příležitost naučit se rychlé pohyby. Pochopila, že list umí být překvapivě silnou zbraní. Za velmi krátkou dobu se místu, kde Sansa se svými potomky rostla, začali vyhýbat všichni brouci, hlemýždi i méně odvážné myši. Pohlavek od Sansy se mezi místní zvířenou stal pojmem pro velmi nepříjemný zážitek - tak byla silná! Blížil se však podzim a po něm přišla první zima. S tou Sansa ve svém plánu vůbec nepočítala. Když zahynuli dva z jejích potomků a zima měla ještě dlouho vládnout kraji, začala se situace zdát kritickou. Sansu a zbytek jejích rostlinek zachránil pouze namáhavý přesun ke zdi budovy, která byla přeci jen o něco teplejší než okolní záhon, a umožnila Sanse a několika nejzdatnějším potomkům přežít.
     Třetí Sansino jaro bylo opět v plném proudu a z malých rostlinek se staly rostliny samostatné a silné, které se měly čile k světu. Sanse zpočátku dalo velkou práci vysvětlit jim, že se sice umí, ale nesmí pohybovat. Naštěstí byla se všemi svými potomky vůní přenášenou vzduchem propojena, dokázala tak s nimi komunikovat i na dálku a je mohla přivolat zpět, když se nějaký zatoulal příliš blízko k chodníku. Bylo by nemilé, kdyby se prozradily. Rozhodně je nesměl nikdo objevit nyní, dokud nebylo to hlavní dokonáno. Blížila se doba, kdy se představí lidem. Znala lidské slabiny.
     Kolem školní zahrádky vedl velice frekventovaný chodník. Lidé tudy rádi chodili. Cesta kolem zahrady jim byla zpříjemněním na nemilé brzké cestě do práce. Často se zastavovali, aby probarvili svůj jinak šedý všední den pohledem na precizně udržované záhonky, na něž byl pan školník právem hrdý. Letos se jim však obzvlášť líbila jedna část zahrádky, na které rostly překrásně kvetoucí a vonící rostliny. Vrtalo jim hlavou jak to, že je zde nikdy předtím nikdo nezpozoroval. Hlavně na ženy vůně působila přímo omamně. Není se tedy čemu divit, že některé z nich školníka navštívily a ptaly se ho po původu oněch přenádherných rostlin. On na jejich dotazy odpovídal prostě: „Nevím, najednou tu zkrátka byly, no...”. Obdiv dam mu ale činil dobře. Proto se nechal umluvit, aby jim daroval některé z rostlin, které si následně, s téměř posvátnou úctou, zasadily do květináčů a na své zahrádky. Čím více lidem rostliny v domovech rostly, tím více lidí jejich vůně omamovala. V důsledku toho byly rostliny brzy téměř v každé rodině. Lidé je podrobili vědeckému zkoumání, avšak nebylo na nich shledáno nic zajímavého, než jen to, že jsou patrně českým endemitem. Druh dostal pro svou nádhernou vůni pojmenování Sansevieria odorata. Vůně se šířila bez ohledu na hranice a brzy zachytily i nosy žen ze sousedních zemí dosud nepoznaný přenádherný vjem. V zájmu ochrany rostliny, která se mezitím stihla stát národním bohatstvím, bylo prohlášeno, že “může být pěstována pouze na území našeho státu”. Prohlášení bylo po několika rozhovorech a tajných schůzkách velice rychle pozměněno v prohlášení, že “výhradní právo na vývoz do zahraničí má nově vzniklá státní firma”. Tímto byl umožněn prodej, který sice nepatrně, přeci však pomohl ziskům milé vlasti. Rozhodně ale pomohl rozšíření sansiných potomků do všech koutů světa.
     Dnes je již standardní mít doma jednu či dvě Sansevieria odorata. Lidé milují jejich vůni a zdá se, že blahodárně působí na jejich psychiku. Výrazně se snížily počty sebevražd a rozvodů. Lidé se více usmívají a rádi se dělí o své štěstí. V celosvětovém měřítku ubylo válek a sporů, dokonce i dlouhotrvající nenávisti se zdají být zapomenuty. Díky těmto rostlinám, zdá se... je jejich svět zachráněn.

     Považuji za svou povinnost zaznamenat celou tuto historii, aby byla zachována i pro další generace. Myslím, že už je načase, aby někdo zaznamenal historii našeho rodu. Je potřeba mít památky na okamžiky, kdy se začal psát náš věk. Sepíši si to teď, dokud je ještě klid a lidé nic netuší. Až pramatka Sansa zavelí k útoku a vůně začne působit jinak, bude možná chvíli zmatek...

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za názor ;-)