To byl teda den! Měl to být můj první den v novém zaměstnání, namísto toho se stal dnem posledním. Ale mohl jsem to tušit, vždyť už od začátku to bylo celý pokažený. Budík, ačkoliv vždy budil přesně, dnes jaksi zaspal a zazvonil o půl hodiny později. Koupelna, šatna, kuchyň, zamknout a bežet na autobus – nervy hned od rána. K tomu ta moje zatracená tréma. Při zběsilém běhu na zastávku jsem se uklidňoval alespoň tím, že si v autobuse sednu a budu mít krásnou půlhodinku na poslední přečtení si mého vstupního projektu. Chtěl jsem na vedení zapůsobit, proto jsem nehodlal podcenit řádnou přípravu. Ještě štěstí, že ráno jezdí tolik lidí. Dlouhá fronta mi tentokrát zajistila dostatek času na doběh. Nastoupil jsem a mé oči rozjely detektivní akci s jediným účelem – nalézt nějaké volné místo. Bylo tam! Krásná a úplně volná sedačka vzadu u okna. Jako poutník v poušti se vydává k prameni vody, tak i já jsem se vydal k oné sedačce, která se pro mne stala jedinou šancí na záchranu tohoto hektického rána. Už už jsem byl u ní, když se odkudsi protlačila jakási ženská a bez sebemenšího pocitu studu mi mé místo zasedla! Její milý vzhled a elegantní oblečení mne neobměkčily. Stala se pro mne zosobněním všeho zla. To byla poslední kapka do mého poháru trpělivosti! Vždyť ona mi sebrala všechny naděje, že by mé ráno mohlo dopadnout lépe, než jak se zatím zdálo. Nemohl jsem to takto nechat. Když ona mi zničila den, možná že dokonce i kariéru, tak já jí pořádně znepříjemním tuhle cestu autobusem! Chytl jsem se proto tyče, která byla blízko ní, a započal jsem ji mučit pohledy. Všimla si jich velmi brzo a bylo vidět, že jí nejsou dvakrát příjemné. Střídal jsem totiž pohledy svůdné, děsivé i lhostejné, všechny byly mířeny přímo na ni, do těch jejích proradných očí. Snažila se uhýbat pohledem, ale strach byl silnější a nutil ji neustále kontrolovat, zda ji ještě sleduju. Užíval jsem si tyto chvíle nadvlády, její strach ze mne mi přinášel uspokojení. Konečně jsem zapomněl na stres a pořádně se mi ulevilo. Po několika minutách jízdy se blížila má výstupní stanice, proto jsem neochotně sám sebe přesvědčil, že už to stačí, musím přeci do práce přijít včas. K mému udivu ona žena prudce vstala a jakmile se otevřely dveře, prodrala se davem lidí a vystoupila také. Pochopil jsem. Bylo to znamení, že mám ve své spravedlivé odplatě pokračovat. Nikdy jsem nedělal věci jen na půl. I toto jsem musel dotáhnout do konce! Kráčel jsem několik metrů za ní. Pomalým lhostejným krokem. Stále se otáčela. Věděla, že tam jsem. Cítil jsem její zděšení, její zrychlený tep. Jaké to bylo blaho! Zrychlovala. Já také. Nakonec se rozeběhla a zmizela mi z očí v řece těl, plynoucích proti nám. Teď teprve byl konec. Donutil jsem ji k útěku. Takto krásné pocity jsem už dlouho nazažíval. Zdálo se, že dnes se přeci jen vše obrátí k dobrému. Vstoupil jsem hlavním vchodem do honosného sídla firmy a těšil jsem se na první setkání s ředitelkou. Její sekretářka mne ohlásila a já stiskl kliku dveří vedoucích do kanceláře. Za stolem seděla žena milého vzhledu v elegantním oblečení. Celý svět se mi zatočil, vyschlo mi v krku a nohy se mi roztřásly. Byla to ona! Ta ženská z autobusu seděla za ředitelským stolem a vrhala na mne zpočátku šokovaný, později stejně nenávistný pohled, jako já v autobuse na ni. Nezmohl jsem se na jediné slovo. Ona na jedno: „Ven!”. Tímto byl můj kariérní postup zastaven dříve, než mohl vůbec započít, a musel jsem si hledat novou práci. Ta zatracená ředitelka si nenechala nic říct. Vysvětlil bych jí, že to je její chyba.
To byl tedy den! Těšila jsem se na přijímací pohovor s naším novým zaměstnancem, proto jsem si přivstala a rozhodla jsem se nekazit si ráno stresem z řízení auta. Ráda občas jedu autobusem, člověk toho hodně uvidí, poslechne si novinky ze života lidí a v klidu se připraví na zbytek náročného dne. Jedinou vadou na kráse je, že v tuto dobu bývají autobusy slušně přecpané. Nastoupila jsem a ihned hledala nějaké volné místo. Bylo tam! Krásná a úplně volná sedačka vzadu u okna. Probojovala jsem se lisem lidských těl a celá šťastná usedla. Vychutnávala jsem si pohled na ranním sluncem zalité město kolem, když v tom mne upoutal mladík, který se držel tyče kousek ode mne. Musím se přiznat, že se mi hned na první pohled líbil. Oblečen slušně, oholený, zkrátka elegán. Takhle nějak jsem si přála, aby vypadal můj nový podřízený. Přejela jsem od mladíkova oblečení k jeho očím. Lekla jsem se. Upřeně hleděl mým směrem. Přímo na mne. Do mých očí. A nebyl to pohled přátelský, spíše naopak. Jeho oči vysílaly zlobu, hněv, nenávist. Přes prvotní sympatie jsem se ho začala bát. Mezi hněvem a zlostí se na jeho tváři objevoval i svůdný úsměv, měl však nádech ironie a zvrácenosti. Vybavily se mi zprávy o nejrůznějších násilnících a psychicky narušených osobách. Co když právě tento muž je jedním z nich? Vždyť oni také vypadají na první pohled seriózně. Odvrátila jsem pohled. Snažila jsem se jeho přítomnost nevnímat. Nějaká mocná síla ve mne, snad pud sebezáchovy, mne ale nutila kontrolovat situaci. Třeba to byla jen náhoda. Možná už vystoupil. Kdepak, byl tam stále. Nehybně zíral. Byla to děsivá cesta, naštěstí ale měla svůj cíl. Když autobus přijížděl k mé výstupní stanici, chvatně jsem vstala a téměř vyběhla ven na ulici, která pro mne znamenala svobodu. Avšak jen do chvíle, kdy jsem zjistila, že on vystoupil také. Sledoval mne! Pomalu kráčel v mých stopách. Měla jsem jedinou možnost – útěk. Má úzkost a strach dosáhly maxima a já se rozhodla vyrazit prudce vpřed. Doufala jsem, že mu zmizím z očí v řece těl, plynoucích proti nám. Povedlo se. S úlevou jsem dorazila do své kanceláře a doufala, že už je vše zlé za mnou. Těšila jsem se na přijímací pohovor s novým zaměstnancem. Brzy po mém příchodu mi sekretářka oznámila, že už je tu. Otevřely se dveře a vešel. Zalila mne horkost, srdce se mi zuřivě rozbušilo a zatmělo se mi před očima. Byl to on! Ten šílenec z autobusu! S tím člověkem jsem rozhodně nechtěla mít nic společného. Až později jsem si uvědomila, že se mi na obličeji objevil stejný výraz, jaký jsem sledovala celé ráno. Ten člověk musel pryč z mé kanceláře, z mého života. Zmohla jsem se na jediné. „Ven!”. Tím jsem v první minutě ukončila jeho přijímací pohovor.
Ono najít práci není v dnešní době žádná hračka. Ta ředitelka mi před měsícem úplně zničila život. Byla to přeci její chyba, že mi zasedla místo v autobuse, ne moje! Tak proč mne za to ještě tak krutě potrestala? Všechny ženský jsou stejný. Jenom ničej život. Vždyť i moje máma zničila život tolika mužům. Živě si vzpomínám, byl jsem ještě malý, jak často bušil některý z nich na dveře a prosil, ať mu dá ještě šanci. Nikdy tak neučinila. Našla si dalšího, který po pár týdnech také zoufale bušil na dvěře. Nenechala si od nich nikdy nic vysvětlit, stejně jako ředitelka. Jo, všechny jsou stejný. Což je možná dobře, protože všechny mají stejný slabiny. Nemám práci, mám namísto toho hodně času. Našel jsem zálibu v jízdě autobusem, ne však kvůli jízdě samotné... Začalo to asi týden po onom ne mou vinou neúspěšném přijímacím pohovoru. Začal jsem pociťovat nezkrotnou touhu po všech těch silných krásných pocitech, které jsem zažíval, když jsem se spravedlivě mstil ředitelce za její nechutný čin. Byla ženou, která mě připravila o práci i kariéru. Budou to tedy ženy, které ponesou tíhu hříchu jedné z nich. Od té doby jezdím. Prvním cílem byla drobná slečna, která seděla osaměle na jednosedačce a hleděla zasněně z okna. Přistoupil jsem kousek od ní a postupoval stejně jako v případě nositelky prvotního hříchu. Po dvaceti minutách jízdy a deseti minutách sledování se dala na útěk a já byl v sedmém nebi. Připadal jsem si jako vlk lovící srnu. Já však nechtěl zabít, chtěl jsme jen k smrti vyděsit. Pomstít se. Jedno komu, hlevně aby to byla žena a aby měla strach. Následovala spousta dalších. Nevím, jestli jich bylo deset nebo dvacet, na tom nezáleží. Dnes v noci to byla další, měla elegantní dlouhou černou sukni, patrně se vracela z divadla. Tak krásně utíkala, tak nádherně se bála!
Za chvíli mne přijdou vyslýchat. Musím si vše srovnat v hlavě, mám v ní strašný zmatek. Došlo k tomu včera v noci. Vracela jsem se sama z konzertu. Jela jsem autobusem. Ve své nové černé sukni jsem vypadala skutečně krásně, proto, když jsem si všimla, že mne ten muž sleduje, polichotilo mi to. Poté jsem ale začala jeho upřený pohled dešifrovat a zalekla jsem se. Nebyl to pohled přátelský. Jeho oči vysílaly zlobu, hněv, nenávist. Na jeho tváři se však objevoval i svůdný úsměv, měl nádech zvrácené touhy. Stál bez hnutí a zíral na mne. Bála jsem se ho, strašně moc jsem se bála. Věděla jsem, že musím od zastávky projít parkem, o kterém je známo, že potmě není zrovna nejbezpečnější. Sledoval mne celou jízdu a když jsem vystoupila, následoval mne! Kráčel klidným krokem několik metrů za mnou. Zrychlila jsem – on také. Zahnula jsem na postranní cestičku – on též. Rozeběhla jsem se. Byla to má poslední šance na záchranu. Ještě chvíli jsem slyšela jeho kroky za sebou, poté však dusot nohou ustal a když jsem se otočila, nikde nikdo. Zmizel? Proč? Nechápala jsem, ale stačilo mi, že nikde není. Cítila jsem se bezpečně a tak jsem se v klidu a šťastná vydala parkem k domovu. Viděla jsem světla z oken mých sousedů, téměř už jsem vycházela z parku, když vtom vedle mne zašustilo křoví. Než jsem se nadála, vyrazila z něj maskovaná postava. Povalila mne, čímsi mi ucpala pusu a přestože jsem se vzpírala, odtáhla mne do křoví, z něhož před chvílí vyrazila. Tam ze mne strhala oblečení a... ne, nedokáži si nic z toho vybavit, dělá se mi neuvěřitelně špatně, když se na to jen pokusím pomyslet! Dělal se mnou příšerné věci. Doktoři řikají, že žádné genetické stopy nezanechal. Policie určitě bude chtít znát jeho podobu. Musel to být on! Ten chlap z autobusu! Sledoval mne a poté mi nadběhl a počkal v křoví. Určitě! O tom nemůže být pochyb. Musí ho dostat! Na jeho podobu nejde zapomenout. V autobuse jsem ho mohla pozorovat celých patnáct minut jízdy.
Tak už si práci nehledám. Nemusím. A ještě dva další roky nebudu muset. Uběhl měsíc od doby, kdy jsem sledoval onu ženu v černé sukni. Za týden u mých dvěří bušila policie. Byl jsem v šoku. Neměl jsem ale důvod ke strachu, nic špatného jsem přeci neprovedl. S klidem jsem jim otevřel. Povalili mne na zem, nasadili pouta a odvlekli do vyšetřovací vazby. Tam jsem se dozvěděl z čeho že jsem obviněn. „Znásilnění?! To přece ne! To já bych nikdy! Sledovat, to ano, vystrašit, to také, ale znásilnit?! To musel být někdo jiný! Nebo si to vymyslela! Ale já? To-to-to ne!” Trval jsem na své nevinně, snažil jsem se jim to vše vysvětlit. Marně. Několik desítek dalších žen naprosto shodně popsalo, jak mnou byly sledovány. Pochopil jsem, že nemám šanci na obhajobu – přidělili mi advokátku a soudila soudkyně. Ženský, zatracený ženský! Copak nedokážou pochopit, že to je všechno jen a pouze jejich vina?!
To byl tedy den! Těšila jsem se na přijímací pohovor s naším novým zaměstnancem, proto jsem si přivstala a rozhodla jsem se nekazit si ráno stresem z řízení auta. Ráda občas jedu autobusem, člověk toho hodně uvidí, poslechne si novinky ze života lidí a v klidu se připraví na zbytek náročného dne. Jedinou vadou na kráse je, že v tuto dobu bývají autobusy slušně přecpané. Nastoupila jsem a ihned hledala nějaké volné místo. Bylo tam! Krásná a úplně volná sedačka vzadu u okna. Probojovala jsem se lisem lidských těl a celá šťastná usedla. Vychutnávala jsem si pohled na ranním sluncem zalité město kolem, když v tom mne upoutal mladík, který se držel tyče kousek ode mne. Musím se přiznat, že se mi hned na první pohled líbil. Oblečen slušně, oholený, zkrátka elegán. Takhle nějak jsem si přála, aby vypadal můj nový podřízený. Přejela jsem od mladíkova oblečení k jeho očím. Lekla jsem se. Upřeně hleděl mým směrem. Přímo na mne. Do mých očí. A nebyl to pohled přátelský, spíše naopak. Jeho oči vysílaly zlobu, hněv, nenávist. Přes prvotní sympatie jsem se ho začala bát. Mezi hněvem a zlostí se na jeho tváři objevoval i svůdný úsměv, měl však nádech ironie a zvrácenosti. Vybavily se mi zprávy o nejrůznějších násilnících a psychicky narušených osobách. Co když právě tento muž je jedním z nich? Vždyť oni také vypadají na první pohled seriózně. Odvrátila jsem pohled. Snažila jsem se jeho přítomnost nevnímat. Nějaká mocná síla ve mne, snad pud sebezáchovy, mne ale nutila kontrolovat situaci. Třeba to byla jen náhoda. Možná už vystoupil. Kdepak, byl tam stále. Nehybně zíral. Byla to děsivá cesta, naštěstí ale měla svůj cíl. Když autobus přijížděl k mé výstupní stanici, chvatně jsem vstala a téměř vyběhla ven na ulici, která pro mne znamenala svobodu. Avšak jen do chvíle, kdy jsem zjistila, že on vystoupil také. Sledoval mne! Pomalu kráčel v mých stopách. Měla jsem jedinou možnost – útěk. Má úzkost a strach dosáhly maxima a já se rozhodla vyrazit prudce vpřed. Doufala jsem, že mu zmizím z očí v řece těl, plynoucích proti nám. Povedlo se. S úlevou jsem dorazila do své kanceláře a doufala, že už je vše zlé za mnou. Těšila jsem se na přijímací pohovor s novým zaměstnancem. Brzy po mém příchodu mi sekretářka oznámila, že už je tu. Otevřely se dveře a vešel. Zalila mne horkost, srdce se mi zuřivě rozbušilo a zatmělo se mi před očima. Byl to on! Ten šílenec z autobusu! S tím člověkem jsem rozhodně nechtěla mít nic společného. Až později jsem si uvědomila, že se mi na obličeji objevil stejný výraz, jaký jsem sledovala celé ráno. Ten člověk musel pryč z mé kanceláře, z mého života. Zmohla jsem se na jediné. „Ven!”. Tím jsem v první minutě ukončila jeho přijímací pohovor.
Ono najít práci není v dnešní době žádná hračka. Ta ředitelka mi před měsícem úplně zničila život. Byla to přeci její chyba, že mi zasedla místo v autobuse, ne moje! Tak proč mne za to ještě tak krutě potrestala? Všechny ženský jsou stejný. Jenom ničej život. Vždyť i moje máma zničila život tolika mužům. Živě si vzpomínám, byl jsem ještě malý, jak často bušil některý z nich na dveře a prosil, ať mu dá ještě šanci. Nikdy tak neučinila. Našla si dalšího, který po pár týdnech také zoufale bušil na dvěře. Nenechala si od nich nikdy nic vysvětlit, stejně jako ředitelka. Jo, všechny jsou stejný. Což je možná dobře, protože všechny mají stejný slabiny. Nemám práci, mám namísto toho hodně času. Našel jsem zálibu v jízdě autobusem, ne však kvůli jízdě samotné... Začalo to asi týden po onom ne mou vinou neúspěšném přijímacím pohovoru. Začal jsem pociťovat nezkrotnou touhu po všech těch silných krásných pocitech, které jsem zažíval, když jsem se spravedlivě mstil ředitelce za její nechutný čin. Byla ženou, která mě připravila o práci i kariéru. Budou to tedy ženy, které ponesou tíhu hříchu jedné z nich. Od té doby jezdím. Prvním cílem byla drobná slečna, která seděla osaměle na jednosedačce a hleděla zasněně z okna. Přistoupil jsem kousek od ní a postupoval stejně jako v případě nositelky prvotního hříchu. Po dvaceti minutách jízdy a deseti minutách sledování se dala na útěk a já byl v sedmém nebi. Připadal jsem si jako vlk lovící srnu. Já však nechtěl zabít, chtěl jsme jen k smrti vyděsit. Pomstít se. Jedno komu, hlevně aby to byla žena a aby měla strach. Následovala spousta dalších. Nevím, jestli jich bylo deset nebo dvacet, na tom nezáleží. Dnes v noci to byla další, měla elegantní dlouhou černou sukni, patrně se vracela z divadla. Tak krásně utíkala, tak nádherně se bála!
Za chvíli mne přijdou vyslýchat. Musím si vše srovnat v hlavě, mám v ní strašný zmatek. Došlo k tomu včera v noci. Vracela jsem se sama z konzertu. Jela jsem autobusem. Ve své nové černé sukni jsem vypadala skutečně krásně, proto, když jsem si všimla, že mne ten muž sleduje, polichotilo mi to. Poté jsem ale začala jeho upřený pohled dešifrovat a zalekla jsem se. Nebyl to pohled přátelský. Jeho oči vysílaly zlobu, hněv, nenávist. Na jeho tváři se však objevoval i svůdný úsměv, měl nádech zvrácené touhy. Stál bez hnutí a zíral na mne. Bála jsem se ho, strašně moc jsem se bála. Věděla jsem, že musím od zastávky projít parkem, o kterém je známo, že potmě není zrovna nejbezpečnější. Sledoval mne celou jízdu a když jsem vystoupila, následoval mne! Kráčel klidným krokem několik metrů za mnou. Zrychlila jsem – on také. Zahnula jsem na postranní cestičku – on též. Rozeběhla jsem se. Byla to má poslední šance na záchranu. Ještě chvíli jsem slyšela jeho kroky za sebou, poté však dusot nohou ustal a když jsem se otočila, nikde nikdo. Zmizel? Proč? Nechápala jsem, ale stačilo mi, že nikde není. Cítila jsem se bezpečně a tak jsem se v klidu a šťastná vydala parkem k domovu. Viděla jsem světla z oken mých sousedů, téměř už jsem vycházela z parku, když vtom vedle mne zašustilo křoví. Než jsem se nadála, vyrazila z něj maskovaná postava. Povalila mne, čímsi mi ucpala pusu a přestože jsem se vzpírala, odtáhla mne do křoví, z něhož před chvílí vyrazila. Tam ze mne strhala oblečení a... ne, nedokáži si nic z toho vybavit, dělá se mi neuvěřitelně špatně, když se na to jen pokusím pomyslet! Dělal se mnou příšerné věci. Doktoři řikají, že žádné genetické stopy nezanechal. Policie určitě bude chtít znát jeho podobu. Musel to být on! Ten chlap z autobusu! Sledoval mne a poté mi nadběhl a počkal v křoví. Určitě! O tom nemůže být pochyb. Musí ho dostat! Na jeho podobu nejde zapomenout. V autobuse jsem ho mohla pozorovat celých patnáct minut jízdy.
Tak už si práci nehledám. Nemusím. A ještě dva další roky nebudu muset. Uběhl měsíc od doby, kdy jsem sledoval onu ženu v černé sukni. Za týden u mých dvěří bušila policie. Byl jsem v šoku. Neměl jsem ale důvod ke strachu, nic špatného jsem přeci neprovedl. S klidem jsem jim otevřel. Povalili mne na zem, nasadili pouta a odvlekli do vyšetřovací vazby. Tam jsem se dozvěděl z čeho že jsem obviněn. „Znásilnění?! To přece ne! To já bych nikdy! Sledovat, to ano, vystrašit, to také, ale znásilnit?! To musel být někdo jiný! Nebo si to vymyslela! Ale já? To-to-to ne!” Trval jsem na své nevinně, snažil jsem se jim to vše vysvětlit. Marně. Několik desítek dalších žen naprosto shodně popsalo, jak mnou byly sledovány. Pochopil jsem, že nemám šanci na obhajobu – přidělili mi advokátku a soudila soudkyně. Ženský, zatracený ženský! Copak nedokážou pochopit, že to je všechno jen a pouze jejich vina?!
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za názor ;-)